Jste zde

24. 3. - Lk 13,1-9

Lk 13,1-9 kázání
Milé sestry, milí bratři v Kristu, Ježíš poklidně učí zástupy a do toho přijdou nějací lidé se šokující zprávou. Připomíná to tak trochu dnešní zprávy ze světa. Zase další násilí, zase další oběti na životech.
Pontius Pilát prý dal povraždit nějaké Galilejce a jejich krev smíchal s krví jejich obětí. Snad je dal Pilát pobít přímo při náboženském obřadu, snad už na pouti do Jeruzalémského chrámu. Lapidárně řečeno: „pobil vše živé“ – lidi i jejich obětní zvířata. Proč se tak stalo, nevíme. Ale co víme je to, že Pilát byl známý svoji brutalitou vůči Židům a bezohledností k jejich duchovním tradicím.

Když ti lidé Ježíše informují o tom, co potkalo Galilejce, chtějí slyšet jeho stanovisko k této děsivé události. Celkem právem – protože jestli Ježíšovo evangelium nemá být jen hezké povídání - tak musí mít co říct i do takové situace, kdy někoho nesmyslně vraždí. A ještě k tomu ve velkém. Ježíš nemůže dost dobře ignorovat krvavá zvěrstva, která páchá příliš aktivní římský úředník. Odsoudí Ježíš tento teroristický útok a prohlásí Piláta za zločince a Galilejce, své rodáky, za národní mučedníky? Nic takového od Ježíše neslyšíme. Ježíš neodsuzuje toho, kdo to má na svědomí - ani nevyjadřuje lítost nad těmi, které to postihlo.
Krutá, na pohled nesmyslná smrt mnoha lidí. Co ti Galilejci komu udělali? A proč zemřeli ve chvíli, kdy chtěli Pána Boha uctít svými oběťmi? Ježíš ale místo objasňování přidá ještě další příběh: zdi hradební věže u jeruzalémského rybníka Siloe se zbortily a pod jejich troskami zůstalo 18 lidí. Podrobnosti neznáme. Nevíme jestli to byl pracovní úraz stavebních dělníků nebo tragédie náhodných kolemjdoucích. Zatímco smrt Galilejců bylo možno připočítat lidskému zlu, v případě věže v Siloe byla příčinou jakási „vyšší moc“ a lidská spoluúčast mohla být dána maximálně nedbalostí nebo neúmyslnou chybou.
Proč takové hrůzy Bůh dopouští? Tenkrát Pilát v Jeruzalémě, dnes anonymní i neanonymní zločinci v různých částech světa, kteří zabijí jen tak nějaké lidi. Proč to Bůh dovolí? Člověk touží po odpovědi na toto „proč“ - touží po nějakém vysvětlení, bez kterého se zdá vše nesmyslné a absurdní.
Pro starozákonního Izraelitu se hojnost a štěstí automaticky spojovaly s Božím požehnáním a neštěstí a strádání s Božím trestem. Jen si vzpomeňme na knihu Jób – ta ukazuje, jak lidé pro svůj vlastní klid dávají utrpení do souvislosti s vinou. Přátelé těžce zkoušeného a zbídačelého Jóba přesvědčují, že netrpí pro nic, ale zaslouženě. Když se něco vysvětlí, ztrácí to svou hrůzu. Zřejmě i lidé kolem Ježíše se pokusili tuto událost v sobě zpracovat tak, že ti Galilejci se nějak těžce provinili proti Bohu a trest si zasloužili. To je logické vysvětlení a dá se s tím žít.

Ale Ježíš právě tady toto lidské, příliš lidské vysvětlení nepřijímá. Odmítá automaticky spojovat hřích a utrpení jako zločin a trest. Písmo svaté sice říká, že „všichni zhřešili“ a „odplata za hřích je smrt“ - avšak tady biblické vidění příčiny a následku končí. Pravda, ze zkušenosti víme, že mnohé zlé, co člověk udělá, se mu vrátí jako bumerang. Mnohé, ale ne vše. Po II. světové válce mnoho válečných zločinců skončilo v kriminálech, mnoho jich však dožilo v relativní pohodě někde v Jižní Americe či dokonce ve vysokých funkcích v osvobozené domovině. Na druhé straně známe mnoho tragických příběhů těch, kteří nikomu úmyslně nic neudělali.

Myslíte, že tito Galilejci byli větší hříšníci než ti ostatní, že to museli vytrpět? Ne, pravím vám,...říká Ježíš. A teď bychom čekali, že přijde vysvětlení Božího Syna, který jediný může odpovědět na naše „proč“ správně. Ti ubožáci nebyli horší než ostatní – říká Pán. Ale nic víc, co by odhalilo roušku tajemného Božího dopuštění. Ježíš nemluví o tom, po čem člověk touží jako po skutečném vysvětlení svého bolestného tázání. On mluví naopak o tom, co člověk slyšet moc nechce – totiž o pokání, o obrácení k Bohu. Nebudete-li činit pokání, všichni podobně zahynete.

Pán Ježíš nevysvětluje to, s čím si nevěděli rady tenkrát a s čím si nevíme rady ani my dnes. Tenkrát to bylo jen osmnáct lidí, na které se zřítila věž. Dnes jsou to tisíce, i deseti tisíce, kteří hynou lidským násilím či přírodními katastrofami. Víme, že ti mrtví lidé jistě nebyli horší než ostatní. Proč se tak děje? Žádné vysvětlení nemáme a Ježíš ho nedává. To se snad dozvíme na věčnosti – poslední smysl všeho je nám dosud skryt. Jak říká apoštol: Nyní poznáváme jen v hádance, jen částečně, ale jednou poznáme všechno v úplnosti, tak dokonale, jako Bůh zná nás (srv. 1 K 13,12).

Otázka smyslu utrpení tak zase není vyřešena. Důvod, proč Ježíš mluvil o těchto událostech spočívá v něčem jiném – v oné poslední větě: nebudete-li činit pokání, všichni právě tak zahynete. Na první pohled to vypadá, jakoby nám ten laskavý Ježíš vyhrožoval, že na nás budou padat zdi nebo se na nás vrhnou krvelační mocnáři. Ale Ježíš tím - „právě tak“ - nemyslí násilnost smrti nebožáků. Myslí tím spíše její nenadálost a nepřipravenost obětí. Nebudete-li činit pokání,…- můžete zemřít nepřipraveni a žádný další prostor pro obrácení už nedostanete.

I to, co vysvětlit nemůžeme a nedokážeme, nás má vést k pokání. To je správný výsledek všech zlých zpráv a událostí. Ne abychom si řekli: jestliže se něco takového děje, tak buď žádný Bůh není, nebo mne nezajímá. Ne abychom Boha, kterému nerozumíme, odmítli, ale více se k němu přimkli. Pokání znamená celoživotní pokorné směřování k Pánu Bohu. Směřování z naší pýchy, že jsme lepší než ostatní. Z našeho sobectví, že máme na něco právo. Z naší nevěry, nesmířlivosti a lhostejnosti. Všechna bolest, všechno utrpení, o kterém slyšíme ze všech stran, je nevysvětlitelné. Ale může být srozumitelným voláním k našemu pokání. Proti i k nám zní Boží hlas z proroka Ezechiele: Odhoďte od sebe všechny nevěrnosti, jichž jste se dopouštěli, a obnovte své srdce a svého ducha (Ez 18,31).

Když apoštol Pavel v Listu Korinťanům píše o Izraelcích, kteří nečinili pokání, ale naopak Pána Boha pokoušeli a zahynuli, tak dodává: To, co se jim stalo, je výstražný obraz a bylo to napsáno k napomenutí nám,...(1 K 10,11). Pán Bůh dává své výstrahy, upozornění a varování: jsou to události z dějin Božího lidu i události, o kterých víme z médií. Všechno je burcování, abychom vzali vážně Ježíšovo slovo: Nebudete-li činit pokání, všichni právě tak zahynete.

Tutéž myšlenku, ale o něco pozitivnějším způsobem vyjadřuje druhá část našeho evangelijního textu – podobenství o neplodném fíkovníku. Už tři roky se na něm neurodil ani jeden fík. Není tedy divu, že majitel vinice s ním ztrácí trpělivost. Nic z něj není, jen tam překáží a vysává z půdy živiny pro ostatní rostliny. Ale vinař, kterému by mohl být osud fíkovníku víceméně lhostejný - má překvapivě s fíkovníkem soucit. Dejme mu ještě šanci, já si s ním dám ještě práci, okopám ho a pohnojím a za rok se uvidí.
V pokání si člověk uvědomuje, že je jako ten neplodný fíkovník, o kterém Pán Ježíš mluví ve svém podobenství. Přiznává Bohu, že má právo jej porazit. Ale ten zbytečný strom má někoho, kdo má pro něj naději, kdo se ho zastává: Pane, ponech ho ještě tento rok… Ten, který pro nás zemřel a vstal z mrtvých, Ježíš Kristus, nás stále vede k pokání, ale také se za nás stále přimlouvá. Amen.

24.3. 2019 Prčice
AP: Milost našeho Pána Ježíše Krista a láska Boží a přítomnost Ducha svatého se všemi vámi!

Pozdrav: Milé sestry, milí bratři v Kristu, vítám vás v toto nedělní ráno. Dnes slavíme 3. postní neděli.

Introit: Ez 18,30-32

Píseň: 171- Buď Pánu čest

Modlitba: Hospodine, Pane náš, opět jsme se sešli před Tvou tváří, abychom ti vzdávali čest a chválu. Prožíváme nyní postní dobu. Prosíme tě, dej, ať ji strávíme tak, jak ty sám si přeješ. Ať je pro nás hlavně dobou zpytování svědomí, snahou napravit, co jsem kde pokazili, dobou odpouštění druhým i sami sobě. Dej, ať je pro nás tato doba dobou zamyšlení se nad tím, co chceme, kam jdeme, kam spějeme a hlavně kam ty nás vedeš. Prosíme tě, provázej nás a pomáhej nám svým svatým Duchem ve všem tomto počínání. A prosíme tě, dej, ať při tom všem nezapomínáme, že patříme tobě, Bohu odpouštějícímu a milosrdnému. Amen.

1čtení: 1 K 10,1-13

Píseň: 502 – V pokoře srdce svého

2čtení: Lk 13,1-9 kázání

Píseň: 504 – Tak, jaký jsem, ač nemám nic

VP

Píseň: 258 – Můj Ježíš mé jest žití

Ohlášky:

Příml. modl.: Pane Ježíši Kriste, děkujeme ti za tvé slovo, které rozšiřuje náš úzký obzor a otevírá nám výhled k tvým podivuhodným plánům. Chceš, aby všichni lidé byli spaseni a poznali tvou vysvobozující pravdu. Aby se radovali z tvé odpouštějící lásky, aby žili z tvé blízkosti a měli účast na tvém věčném domově. Prosíme tě, pomoz nám svým Duchem, abychom o tobě pravdivě svědčili. Dej nám sílu k opravdové lásce, abychom žili jako Boží děti na tomto světě a nepromarnili čas nám svěřený.
Pane, prosíme tě, potěšuj svým Duchem ty, kteří jsou souženi nemocí, buď s těmi, na které dolehly smutek a trápení. Buď s těmi, kteří jsou pronásledováni, s těmi, kdo jsou ohroženi válkou. A nám všem pak dej, ať tě trpělivě vyhlížíme, ať pevně věříme, i když tě nevidíme. Amen

Poslání: (2 K 13,11) Nakonec, bratří: žijte v radosti, napravujte své nedostatky, povzbuzujte se, buďte jednomyslní, pokojní, a Bůh lásky a pokoje bude s vámi. Amen.

Požehnání:

Píseň: 355 – Kristus má v rukou celý svět