Jste zde

28. 4. - J 20,19-31

J 20,19-31 kázání
Téhož dne večer – prvního dne po sobotě – v den vzkříšení, se Ježíš zjevuje svým učedníkům. Podle evangelisty Jana se jedná o druhé Ježíšovo zjevení. Tentokrát přichází do zavřené místnosti, kde se ukrývají jeho učedníci ze strachu před lidmi. Ze strachu, že by i oni mohli být odsouzeni a krutě popraveni stejně jako Ježíš. Jejich nedávné chlubení o ochotě k následování kamkoliv – i na smrt – je rychle zapomenuto a zbývá jen strach. Strach, který svírá, přiškrcuje naději, ubírá na síle a chuti žít.

Do této situace vstupuje vzkříšený Ježíš. Je živý, poznatelný, lidsky mluvící, ale zeď či dveře už pro něho nejsou překážkou. Tím je naznačeno, že je to nový způsob bytí, který není ohraničen běžnými hmotnými limity. Zdraví učedníky hebrejským slovem „šálom“, pro které nemají jiné jazyky přesný ekvivalent a tak se překládá slovy: „Pokoj vám“. Je to přátelské přání všeho dosažitelného dobra. Když Ježíš ukáže svá poranění, situace se náhle zcela změní. Mizí strach, učedníci se zaradovali, uvěřili. Při setkání se Vzkříšeným snad ani nemohli neuvěřit – a dostává se jim nového zmocnění ke službě – Ježíš jim dává Ducha svatého a posílá je hlásat novou zvěst, evangelium o vítězství nad smrtí.

Ten večer ale učedníci nebyli kompletní – nebyl s nimi Tomáš. Možná se nebál ukázat na veřejnosti. Možná šel hledat vzkříšeného Ježíše, když slyšel s ostatními svědectví Marie Magdalské o jejím raním setkání s ním. Nebo se snad skrýval na jiném místě a bál se vystrčit nos a vyhledat ostatní? To nám evangelista Jan nesděluje. Když se konečně i on setká s učedníky, tak ti mu sdělují radostnou zprávu: „Viděli jsme Pána.“ Už to není jenom svědectví žen z nedělního rána, ale i ostatní mu dosvědčují, že Ježíš byl opravdu vzkříšen! Protože se ale Tomáš na rozdíl od ostatních apoštolů se vzkříšeným Ježíšem nesetkal - zdráhá se tomu uvěřit. A chce svou víru opřít o „pozemské jistoty“. Jeho reakce se tak stala základem pro rčení: „Být nevěřící jako Tomáš“. Ale ono je to s tou jeho nevěrou trochu zvláštní.

Někteří lidé se otázkami typu: jak vznikl svět, proč jsem tady, kam jdu, jaký je smysl mého bytí a podobně – příliš nezabývají. Mnoho lidí připustí, že svět nevznikl sám od sebe a že tu je jakýsi tvůrčí princip, vesmírná inteligence, či „první hybatel“ - jak to označovali řečtí filozofové. Tyto názory většinou nevzbuzují žádnou zvláštní pozornost. Pozornost většinou vzbudí, když někdo řekne: „Já věřím v Boha“. To ale ještě nestačí. Je dost lidí, kteří si myslí, že slovy: „Věřím v Boha“ - dostatečně vyjadřují své křesťanství. - Ale víru v Boha znají i jiná světová náboženství a Bible sama to nepokládá za nic tak jedinečného a průkazně křesťanského – jak čteme v Listu Jakubově: Ty věříš, že je jeden Bůh. To je správné. I démoni tomu věří, ale hrozí se toho (Jk 2,19). Teprve až když člověk uvěří, že ten živý jediný Bůh k němu přichází v Ježíši Kristu a dovede osobně vyznat: Ty Ježíši, jsi můj Pán a Bůh, tobě patřím v životě i smrti, tak lze mluvit o úplném křesťanském vyznání.

Ale vraťme se k apoštolu Tomášovi a k jeho přízvisku. Tomáš sice svědectví o Vzkříšeném odmítá, ale sotva se u něj dá mluvit o skutečné nevíře či nevěře. Skutečná nevíra je lhostejná, stačí si sama, nezajímají ji důkazy, netouží po světle. Ale Tomáš ne. On by rád věřil, ale nemůže, protože nemá důkazy. Ti ostatní jej viděli, on ne. Potřebuje znamení a ujištění: Dokud neuvidím na jeho rukou stopy po hřebech a dokud nevložím do nich svůj prst a svou ruku do rány v jeho boku, neuvěřím.

Tomáš v té své tzv. nevěře nezůstane. Stává se vyznavačem Vzkříšeného Pána a z jeho úst zní ta největší slova, která člověk vůbec může z víry říct: Můj Pán a můj Bůh. Nikdo před ním toto dosud nevyslovil. Právě Tomáš pochopil hloubku Ježíšových slov, která ještě před svým ukřižováním řekl učedníkům: Kdo vidí mne, vidí Otce (J 14,9). Uvěřil tomu, co kdysi od Ježíše slyšel: Já a Otec jsme jedno (J 10,30). Tomáš teď ví: ten, který před ním stojí, je skutečný Bůh ve své moci a slávě, kterému může říci: Můj Pán a můj Bůh.

Vzkříšený Ježíš Tomášovi nic nevyčítá. Nekomentuje Tomášovy pochybnosti, který chce důkazy, že to všechno nebyla jen halucinace. Tomáš je tvrdá hlava a nenechá se opít rohlíkem. Klade si podmínky pro to, aby uvěřil. A Ježíš na ně přistupuje: Potřebuješ znamení a důkaz? Tady je: „Polož svůj prst sem, pohleď na mé ruce a vlož svou ruku do rány v mém boku. Nepochybuj a věř!“

Asi Tomášovi rozumíme. Mít o co se opřít, mít důkaz, že Ježíš je skutečně živ! Mít aspoň nějaký mocný duchovní zážitek, nějaké potvrzení a znamení, když nás přepadnou pochybnosti. My jsme svého Pána neviděli, natož abychom se ho dotkli. Ale Pán Ježíš nám vzkazuje to, co řekl Tomášovi: Blahoslavení, kteří neviděli a uvěřili. - Víra u Tomáše byla opřena o vidění. Ježíš ale blahoslaví nás, gratuluje nám k tomu, že jsme uvěřili bez důkazů. Že jsme uvěřili jen na základě svědectví těch, kteří jej viděli. Je to víra, která je spojena s láskou k němu, takže Petr i nám vzkazuje: Ač jste ho neviděli, milujte ho (1Pt 1,8) V té víře nebudeme ušetřeni ani pochybností a pokušení. Ale navzdory tomu, že nedostaneme to, co Tomáš - Vzkříšený Pán přichází do společenství, kde zní z evangelia jeho hlas. A ten nám nejistým tiše říká: Nepochybuj a věř! Nemůžeme jej vidět, ale smíme jej milovat a smíme mu říci docela osobně, jako tenkrát Tomáš: Ty jsi: „Můj Pán a můj Bůh.“

Jan píše evangelium, radostnou zvěst: abyste věříce, měli život v jeho jménu. Když v evangeliu slyšíme o víře - nejde o nic menšího než o život. A je to život v jeho jménu, tedy život s ním. To, co my chápeme jako život, má nutně svůj konec. To, čemu Písmo říká život, je naše trvalé spojení s Kristem. A tento život nemůže ohrozit ani smrt, protože ani smrt – jak říká apoštol Pavel – nás nedokáže odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu. Neviděli jsme jej, ale když jsme v něho uvěřili, setkali jsme se s ním jako s živým Pánem stejně jako Tomáš a ostatní učedníci. Nenabízí nám, abychom se dotkli jeho ran, ale zve nás do svého společenství, ke svému stolu, kde je uprostřed nás. Svou přítomnost nám nevysvětluje, ale dává nám zažívat jistotu, že je s námi po všechny dny, až do skonání světa. Amen.

28.4. 2019 Prčice
Pozdrav: Milé sestry, milí bratři, vítám vás v toto nedělní ráno.

AP: Milost našeho Pána Ježíše Krista a láska Boží a přítomnost Ducha svatého se všemi vámi!

Introit: (1Pt 1,3) Veleben buď Bůh a Otec Pána našeho Ježíše Krista, neboť nám ze svého velikého milosrdenství dal vzkříšením Ježíše Krista nově se narodit k živé naději. Amen.

Píseň: Ž 150 – Chvaltež nejmocnějšího

Modlitba: Hospodine, svatý Bože, Pane náš, ty jsi pramen života: Tak jako zeleň vyráží ze země, chceme růst ve víře. Tak jako se květiny otevírají slunci, chceme rozkvést v lásce k tobě. Tak jako stromy nesou plody, chceme my druhé sytit nadějí. Bože, prosíme tě, probuď nás k životu v plnosti, abychom tě chválili se vším stvořením. Amen.

1čtení: 1Pt 1,18-2,6

Píseň: 680 – Nás zavolal jsi, Pane

2čtení: J 20,19-31 KÁZÁNÍ

Píseň: 631 – Nám pomoz, Pane milý

Ohlášky:

Píseň: 404 – Pane Ježíši Kriste

Příml.modlitba: Pane, prosíme za naši zemi, národ, město, za ty, kdo mají v ruce moc, za ty, kdo rozhodují, plánují, za ty, kdo modelují společnost a ovlivňují její náladu. Prosíme o ducha síly, lásky a rozvahy. Prosíme, dej, ať jsou naše životy prosvětleny tvým světlem, pokojem, láskou a nadějí. Otevři naše srdce, ať dokážeme přát lásku a naději všem lidem bez rozdílu. Prosíme za náš neklidný bolavý svět, prosíme o pokoj a mír. Prosíme, abychom – každý na tom místě, kde jsme – byli dobrými lidmi. Dobrými, statečnými, silnými.
V tiché modlitbě můžeme svěřit Pánu Bohu, co nás nejvíce tíží…
Nevyslovené prosby vložme do modlitby, kterou nás naučil sám Ježíš Kristus: Otče náš…

Poslání: (J 6,68-69) „Pane, ke komu bychom šli? Ty máš slova věčného života. A my jsme uvěřili, a poznali, že jsi ty Kristus, Syn Boha živého.“ Amen.

Požehnání:

Píseň: 572 – Tvůj, Pane, jsem