Jste zde

19. 5. - Mk 7,1-9

Mk 7,1-9 kázání
Milé sestry a bratři, dnešní neděle se nazývá latinským slovem Cantate – Zpívejte Hospodinu píseň novou (Ž 98,1). Jsme vyzýváni k oslavě a chvále Boha svými rty, zpěvem, hudbou. O to víc znepokojivě na nás mohou působit slova z dnešního oddílu Markova evangelia: Tento lid ctí mě rty, ale jejich srdce je ode mne daleko. Nebo jak je řečeno skrze proroka Izajáše: Tento lid se ke mně přibližuje ústy, ale svým srdcem se ode mne vzdaluje (Iz 29,13). Je jistě důležité uctívat Pána Boha hudbou, zpěvem, chválami. Co by to bylo ale platné, kdyby při tom naše srdce bylo Bohu uzavřeno a vzdáleno od něho?
Ježíš cituje slovo proroka Izajáše v diskuzi s farizeji a některými zákoníky. Farizeové a zákoníci - náboženská a intelektuální elita té doby - byli velmi zbožní. Usilovali o naplňování Boží vůle, která spočívala v dodržování Zákona, psané Tóry, tedy Pěti knih Mojžíšových. Farizeové vedle psané Tóry ale začali rozvíjet také ústní tóru, neboli tradici, což byly výklady zákona od různých rabínů. Tato ústní tradice pak byla později písemně shrnuta v Talmudu. V něm byly příkazy Tóry rozvedeny do mnoha dalších zákazů a příkazů, které stanovovali pravidla správného chování ve všech možných situacích.

V dnešním úryvku tedy jde o ústní, tedy lidskou tradici, která se týkala umývání rukou, pohárů, džbánů, nádob i lehátek, na kterých se tehdy při jídle leželo. Nejednalo se o dodržování hygieny, ale o náboženský rituál. Pokud tito zbožní židé přišli z trhu, kde se setkali také s těmi, které považovali za méně zbožné nebo za pohany a hříšníky - museli se před jídlem očistit. Rituálními úkony tak dávali najevo, že s těmito lidmi nechtějí mít nic společného. Někteří z Ježíšových učedníků ale tento rituál nedodrželi. To bylo důvodem k tomu, že komise z Jeruzaléma obvinila Ježíše, že nabádá k nedodržování tradice otců.

Podstatné ale je, že Ježíš nemluví proti „tradici otců“ - tedy proti Zákonu, proti Tóře - ale proti „tradici lidské“. Vytýká farizeům: Opustili jste Boží přikázání a držíte se lidské tradice. - Původní význam slova tradice znamená určité hodnoty přijmout a předat je dále. V přeneseném významu je to předávání pokladu víry, předávání Božího slova. Jedna generace má tento poklad předávat druhé, starší mladším. Jenomže ne vždycky se podaří předat skutečně čisté Boží slovo. Často se do toho přimíchají naše lidské názory, naše lidská pravidla.

Tradici můžeme přirovnat k řece, k řečišti. Tradice je jako řečiště, kterým se k nám dostává Boží slovo. Jestliže přijdeme k prameni říčky – je tam voda ještě nádherně průzračná a čistá. Dá se nabrat do dlaní a pít. Ale jak tok sílí, tak přibírá různé nečistoty. Z potoka se sice stává velká řeka, ale už není zdaleka tak čistá, ale kalná. Lidé do té původně průzračné a dobré vody přidávají různé odpady a splašky.

Podobně tomu je i s Božím slovem, ke kterému se přimísí mnoho lidského smýšlení a dobových názorů. Proto je potřebné jít vždy znovu zpět k pramenům, k čistému prameni Božího slova. K tomu vyzývali reformátoři – mistr Jan Hus, Martin Luther, Jan Ámos Komenský a další. I oni nás upozorňují v duchu dnešního evangelia na to, že každá tradice - i ta sebeposvátnější - musí být stále znovu pročišťována Božím slovem. Skutečná tradice otců se na Božím slově zakládá. Čeští bratři ve svých poznámkách ke Kralické bibli k tomu říkají, že těmi otci jsou Abraham, Mojžíš, proroci, Jan Křtitel a apoštolové, kteří těmi starými stezkami chodili, před námi je prostřeli, abychom i my se toho přidrželi.

Líbí se mi přístup Jednoty bratrské, v jejíchž řádech stojí:
V Písmu se mluví o třech drahokamech, skutečných darech a ctnostech křesťanského života. Jak čteme v Prvním listu Korinťanům: A tak zůstává víra, naděje, láska - ale největší z té trojice je láska (1K 13,13).

Naši bratří z Jednoty bratrské tomuto slovu podřizovali svou teologii a správu církve. Začaly rozlišovat věci, týkající se života z víry na: věci podstatné, služebné a případné.
Věci podstatné jsou pro naše spasení nejdůležitější. Zmatek a tragédie v historii církve podle nich způsobilo jejich nerozlišování. Tím došlo k porušení pravé zbožnosti – tedy záměny skutečného základu spasení - za falešné spočinutí v lidských nařízeních. Obnova církve je návratem k tomu, co sám Bůh vykonal podstatného pro naše spasení. A vše ostatní je nutné odsunout na místo druhé a třetí.
Podle Lukáše Pražského jsou podstatné věci podvojné. Jednak ze strany Boha a jednak ze strany člověka. Z Boží strany jsou podstatnými věcmi: Milost Boží, zásluha Ježíše Krista a dary Ducha svatého. Ze strany člověka je to pak: víra, naděje a láska, jimiž je člověku darována účast na díle Božím. Bez milosti Boží je víra „mrtvá“, láska „omylná“ a naděje „prázdná“.
Věci služebné jsou pak ty, jimiž Duch svatý jako nástrojem sděluje věci podstatné. Služebné věci jsou závislé na podstatných. Nemají-li však jejich pravdu, jsou vyprázdněné až škodlivé. Prvořadé postavení mezi nimi má Písmo svaté jako služebnost nejpotřebnější, přímo závislá na podstatném Božím slově, jímž je Ježíš Kristus. Teprve pak je církev, církevní služebníci, křest, večeře Páně a kázeň.
Věci případné jsou takové, které bratři nikde nevypočítávají - jsou totiž podmíněné časem a místem. Věci případné můžeme měnit a rušit, aniž tím umenšíme pravdu spasitelnou. - Patří sem např. formy bohoslužeb, místo, kde se bohoslužby konají, vzhled a výzdoba místa, kde probíhají, apod. Toto pojednání nakonec bratří shrnují svým heslem: „V podstatném jednota, v nepodstatném svoboda, ale ve všem láska.“
I dnes se někdy v naší církvi vedou debaty – podle bratří Jednoty bratrské - o nepodstatných věcech. Například o tom, jak dlouhé má být kázání – zda je lepší kratší či delší. Jestli je vhodné změnit tradiční varhanní doprovod za novější či modernější – třeba kytarový. Jestli zpívat z tradičního EZ a dodatku nebo ze „Svítá“ Jestli bohoslužby s takovou či jinou liturgií, od kdy děti mohou přistupovat k VP, zda křtít malé děti. Nebo zda je ten který tradiční sbor stále ještě dostatečně živý nebo jestli ho spíš zrušit či připojit k jinému. Jsou to jistě důležité věci, ale určitě ne ty nejpodstatnější.
Tradice nemusí být vždy zlem. Tím je spíš lidský přístup k tradicím, kdy se jich drží více než Boha samotného. Tradicím se nelze vyhnout ani jim uniknout. Nesmí nám ale zastiňovat výhled k Bohu. Je nutné mít se na pozoru a neustále zkoumat a pročišťovat Božím slovem - jak a proč děláme v církvi věci, které děláme, co učíme a jak žijeme. Pak nám mohou různé tradice - a třeba i ty jiné, odlišné od našich - naopak život obohatit.
Dnešní doba nám přináší mnoho nejrůznějších informací a média nás zahlcují mnoha vjemy. V takové situaci záplavy slov a obrazů nutně dochází ke zpovrchnění. Současně je mnoho v našem světě založeno na vnějším efektu. - I náboženství může být založeno na vnějším efektu - na tom, co je vidět. A právě proto nám dnešní evangelium připomíná - že to důležité se odehrává ne na povrchu - ale v srdci člověka. Ježíš cituje proroka Izajáše, aby varoval před formálností a povrchností náboženství z pouhého zvyku, tradice či vnějšího efektu. Odhaluje prázdnotu řeči, prázdnotu zbožnosti a domýšlivého poznání. Farizeové si zakládali na své moudrosti, na svých slovech. I pro ně platí Izajášovo slovo: Marná je zbožnost, kterou mne ctí, učíce naukám, jež jsou jen příkazy lidskými (Mk 7,7).

Pán Ježíš nás vede zpět k Božím přikázáním – k lásce k Bohu a k bližním. Láska k Bohu má být z celého srdce. Rituály a zvyklosti mohou být různé, ale Ježíš žádá především srdce otevřené Bohu i lidem. Jestliže máme srdce otevřené Bohu, pak naše zbožnost není marná. Jestliže máme srdce otevřené Bohu, pak učení Písma je pro nás skutečným slovem pravdy a poznání. Jestliže máme srdce otevřené Bohu, pak i chvála našich rtů není prázdným zvukem, ale nepřeslechnutelným hlasem, který vystupuje až tam, kde k Boží poctě zní nikdy nekončící chvalozpěv. Amen.

19.5. 2019 Prčice
Pozdrav: Milé sestry a bratři v Kristu, vítám vás v tento nedělní den.

AP: Milost našeho Pána Ježíše Krista a láska Boží a přítomnost Ducha svatého se všemi vámi!

Intro:(Ž 98,1a) Zpívejte Hospodinu píseň novou, neboť učinil podivuhodné věci. Amen.

Píseň: Ž 98 – Zpívejte Pánu nové písně

Modl.: Bože, dárce všech dobrých darů, děkujeme ti za spánek uplynulé noci. Děkujeme, že nám přidáváš tento nový den. A s ním nové úkoly, nové příležitosti, nová setkání… Prosíme tě o moudrost a sílu, abychom v nich nezklamali a s večerem ti za celý dnešní den opět poděkovali. Bože, dárce všech dobrých darů, děkujeme za to, jak můžeme vnímat život všemi smysly. Děkujeme za to, co těší naše oči, za to, když vidíme úsměv, děkujeme za dobrá slova a písně, děkujeme za chutě a vůně, děkujeme za dotyky lásky. Děkujeme, že nám nabízíš pomoc a vedení na cestě životem. Děkujeme za křídla Ducha. Prosíme o odvahu nechat se tvým Duchem vést. Amen.

1čtení: Iz 29,13-16

Píseň: 549 – Chvaliž Hospodina, slávy vždy krále mocného

2čtení: Mk 7,1-9 KÁZÁNÍ

Píseň: 559 – Ó ujmi ruku moji

Ohlášky:

Píseň: 503 – Jezu, milovníče můj

Modl.: Pane Bože náš, ty zůstáváš jistou, pevnou oporou a mocně prosazuješ, aby se naplnila tvá zaslíbení k záchraně všeho stvoření i nás.
Modlíme se o tvou pomoc církvi všude ve světě. Prosíme za všechna místa, kde se dnes zvěstuje tvé slovo.
Modlíme se o tvou pomoc lidem v bolesti, úzkosti, nemoci, bezradnosti. Modlíme se za lidi staré a zapomínané. Modlíme se za osamělé, za ty, kdo nemají žádného zastání. Modlíme se za ty, na něž si dnes ještě nikdo nevzpomněl.
Modlíme se za nás všechny - vysvobozuj z nebezpečí, vysvobozuj od zlého. Dej, ať se neodchýlíme od cesty, která vede k tobě. Nevyslovené prosby vložme do modlitby, kterou nás naučil náš Pán: Otče náš,…

Poslání:(1K 15,57-58) Chvála buď Bohu, který nám dává vítězství skrze našeho pána Ježíše Krista! A tak, moji milovaní, buďte pevní, nedejte se zviklat, buďte stále horlivější v díle Páně; vždyť víte, že vaše práce není v Pánu marná. Amen

Požehnání:

Píseň: 489 – Tvé požehnání, dobrý Otče