Jste zde

24. 11. - Zj 21,1-6

Zj 21,1-6 kázání
Jako lidské bytosti jsme postaveni do světa v hranicích prostoru a času. Ano, člověk nemusí být fyzikem nebo přírodovědcem, aby viděl, že čas, ve kterém žijeme, je součástí našeho stvořeného světa. Kdybychom se mohli nějakým zázračným způsobem dostat mimo něj, mohli bychom jím všelijak kroutit nebo ho natahovat či naopak smršťovat. Tuto výsadu ale nemáme - tu má pouze Bůh žijící v tom, co si ani neumíme pořádně představit a tak tomu pracovně říkáme věčnost. Naše přemýšlení, stejně jako celé naše bytí zde, prostě nejde od času odpárat. Pozemský život člověka je vymezen časovými hranicemi zrození a biologické smrti. Nanejvýš jsme schopni nežít od okamžiku do okamžiku jako zvířátka, ale můžeme se dívat zpátky do minulosti, přemýšlet o budoucnosti a na základě těchto myšlenek hledat své místo v přítomnosti.

Dnes máme poslední neděli církevního roku a právě ta nám připomíná poslední věci, ke kterým všichni směřujeme. Ale hned řekněme: to poslední není smrt, zkáza a nicota, ale nová země a nové nebe. Ne náš odchod, kterým všechno končí, ale příchod našeho Pána, kterým všechno začíná. A co se stane, až Kristus přijde? Bude soudit živé i mrtvé a budou před něj shromážděny všechny národy. Dojde na konečné rozhodování o našem životě.

O tomto druhém příchodu Páne jsme slyšeli z Matoušova evangelia. Je dobře, že poslední neděle před adventem nám svým evangelijním čtením připomíná skutečnost, na kterou se v dnešní době příliš nemyslí. A to je skutečnost Posledního soudu: Až přijde Syn člověka ve své slávě a všichni andělé s ním, posadí se na trůnu své slávy a budou před něho shromážděny všechny národy.

A on, který bude hodnotit každého člověka, se nebude ptát, jak vysokého postavení ve společnosti jsme dosáhli, kam nás zavedly naše úspěchy či neúspěchy či kolik věcí jsme vědecky vybádali. A kupodivu se nebude ani ptát, jestli jsme tzv. věřící či nevěřící. Pro něho bude podstatné to, jak jsme ho v jeho inkognitu, když přichází v našich potřebných bližních, přijali či odmítli. Tato slova Páně slyšíme proto, abychom nepropadli lhostejnosti, tvrdosti a sobectví, která už nevidí bližního, a proto přehlédne Pána, který k nám přichází v člověku. Je dobře, když námi jeho slova zatřesou, když si uvědomíme, jak snadno se s ním můžeme minout.

Pán Ježíš užívá podobenství pastýře, který večer po skončení pastvy rozděluje dosud jediné a pomíchané stádo na ovce a kozly. Klíč k zařazení napravo nebo nalevo má v ruce každý, kdo stojí před Synem člověka a jeho anděly – cokoliv učinil nebo neučinil nejmenšímu z bratří - učinil nebo neučinil tomu, který usedl na trůn své slávy. Ve svém životě není nikdo trpným divákem. Každý má svůj konečný cíl ve své moci. Nikdo se nemůže vymlouvat na nějaké předurčení nebo osud.

Ježíš se ztotožňuje i s těmi nejposlednějšími lidmi, když říká: Cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili. V opomíjených, pohrdaných, chudých, hladových, nemocných, pronásledovaných, uvězněných lidech - se s námi může a chce setkat samotný Bůh. A zároveň tento biblický text znamená, že Ježíš svým vtělením s námi navždy spojil svůj život - a to tak intenzivně, že všechno, co žijeme - prožívá spolu s námi. Jako by nám tím chtěl říci: „Byl jsem s tebou, když jsi měl hlad, když jsi byl nemocný, když jsi trpěl samotou a úzkostí, když jsi byl nespravedlivě osočován...“

Ježíš nám obraz krále soudícího národy ale nevykresluje proto, abychom se k druhým chovali dobře z vypočítavosti – co kdyby to byl náhodou inkognito cestující Bůh. Vždyť pohané, kteří budou souzeni podle téhož měřítka - takové poznání mít nemusí. Stojí však za tím biblická pravda, že láska k Bohu a láska k bližnímu k sobě mají velice blízko: Kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí (1J 4,20b). Má-li někdo dostatek a vidí, že jeho bratr má nouzi, a bez soucitu se od něho odvrátí - jak v něm může zůstávat Boží láska? (1J 3,17) – čteme v 1. Listě Janově.
Ale to je pouze jeden pohled k budoucnosti. Vždyť to, co je před námi, je tak veliké, že Bible zná i další pohledy na „poslední věci člověka“. K těm nejkrásnějším patří vidění autora Knihy Zjevení. V této poslední knize Bible je mnoho neprůhledných obrazů, mnoho nesrozumitelných narážek. Ale to, co slyšíme teď, je srozumitelné a plné naděje. Zaznívá k nám hlas, že kolotoč zápolení dobra a zla, objevování se a mizení, vzniku a zániku, jednou skončí. Bůh, který vstoupil do naší časovosti, jednou čas ukončí a vše pojme do své věčnosti.

A konec našich dějin, které byly často psány krví, slzami a temnotou, prozařuje světlo. Slyšíme zde zvěst o novém nebi a nové zemi, zvěst o novém začátku. To poslední není zánik do nicoty, ale nový stvořitelský čin Boží. Země, která je jeden velký hřbitov všech nekonečných válek, ta už nebude. Všechno, co jsme jako lidstvo pokazili, zničili, poskvrnili a zneuctili - bude čisté a nové. Ten, který sedí na trůnu se nespokojuje s povrchními opravami. On činí všechno nové! Zní to jako krásná pohádka, že už zde nebude místo pro zlo, které je v Janově vidění symbolizované silami moře – neboť moře již vůbec nebude. Zní to jako pohádka, že už nebude smrti, ani žalu ani nářku ani bolesti. Zní to všechno jako krásná pohádka, a proto k nám zní ujištění: Tato slova jsou věrná a pravá.

Ale ta největší radost plyne z toho, že lidé, až dosud Bohu vzdálení, s ním budou v nejtěsnější blízkosti. Pro starověký izraelský lid byl symbolem Boží blízkosti Hospodinův chrám v Jeruzalémě. Ale chrám byl zničen a zbyly z něho jen velké kvádry ve Zdi nářků. A Jeruzalém dnes je místo, kde každou chvíli vzplane ničivá nenávist mezi lidmi a národy. Ale nový Jeruzalém, který vidí Jan, sestupuje z nebe. Není to pokračování, ale nový začátek. A Boží příbytek nebude již jen pro jeden národ, ale stojí uprostřed lidí. A Bůh bude přebývat mezi nimi.
Lidé proměnění mocí Ježíšovy oběti a lásky - vstoupí do světa Božího tak jako při vtělení, při zázraku Vánoc, vstoupil Bůh do světa lidského. To přesahuje všechnu naši fantazii: Bůh bude se všemi lidmi a ti všichni budou jeho lid. A smrti již nebude, ani žalu, ani nářku, ani bolesti už nebude – neboť co bylo, pominulo.

Tuto krásnou budoucnost můžeme s Janem vyhlížet. Proto všechno, v čem žijeme, co známe, co nás sráží a z čeho máme strach - není to poslední. Lidská zloba a nenávist nemají poslední slovo. Poslední slovo má ten, který všechno činí nové, svěží, plné slávy a světla.
Poslední neděle v církevním roce nás slovem evangelia vyzývá k milosrdenství a lásce, podle které budeme hodnoceni a současně nám otevírá výhled k naději na dobrý konec, který učiní sám Bůh. A proto – slovy proroka Izajáše: Veselte se, jásejte stále a stále nad tím, co stvořím (Iz 65,18a).

Modlitba:
Pane Ježíši Kriste, náš nebeský Králi, prosíme tě, abychom tě nepřehlíželi, když se nám dáváš poznat v těch nejnepatrnějších kolem nás. Dej, abychom pomáhali těm, kteří naši pomoc potřebují. Dej, abychom po tvém vzoru uměli pomáhat i těm, kteří si naši pomoc – lidsky viděno – ani nezaslouží. Amen.

24.11. 2019 Prčice
AP: Milost našeho Pána Ježíše Krista a láska Boží a přítomnost Ducha svatého se všemi vámi!

Přivítání: Milé sestry a milí bratři v Kristu, vítám vás na dnešních bohoslužbách. Dnes slavíme 23. neděli po sv. Trojici.

Introit: (Iz 65,17-19) Hle, já stvořím nová nebesa a novou zemi. Věci minulé nebudou připomínány, nevstoupí na mysl. Veselte se, jásejte stále nad tím, co stvořím. Hle, já stvořím Jeruzalém k jásotu a jeho lid k veselí. I já budu nad Jeruzalémem jásat a veselit se ze svého lidu. Nikdy víc už nebude v něm slyšet pláč ani křik. Amen.

Píseň: 177 – Nuž Bohu děkujme

Modlitba: Pane Bože, v tísni a útrapách našeho rozbouřeného času hledáme u tebe bezpečí a zastání. U tebe je milosrdenství, spravedlnost, pokoj a odpuštění. Přicházíme ti děkovat, svěřit ti s důvěrou své myšlenky, své starosti, svá trápení, své obavy, svůj nepokoj. Chceme otevřít srdce tvému oslovení, načerpat novou naději a povzbuzení, vnímat tvoji pomoc a nasměrování do dalších dnů. Pane, prosíme tě, posilni nás k tomu svým svatým Duchem. Amen

1 čtení: Mt 25,31-46

Píseň: 273 – Ó sešli Ducha svého

2.čtení: Zj 21,1-6 KÁZÁNÍ

Píseň: 192 – Dobře staví, kdo zná a ví

Ohlášky:

Píseň: 384 – Pomoz mi, můj Pane

Přímluvná modlitba: Voláme k tobě, Pane, v naději, že nás uslyšíš. Prosíme za mír a pokoj na celém světě. Tomu, kdo je osamělý, pošli člověka, který jej navštíví. Zahrň do své lásky také ty, kteří tě popírají a odmítají, a přesto činí tvou vůli. Prosíme za všechny nespokojené, za ty, co usilují o lepší svět – požehnej jim v jejich usilování. Pane, prosíme za všechny, kdo ztrácejí naději. Prosíme za ty, kterým brání nějaké trápení, velká bolest a utrpení ve víře v tebe.
V tiché modlitbě můžeme svěřit Pánu Bohu, co nás nejvíce tíží….
Pane, prosíme tě, vyslyš nás, když k tobě společně voláme: Otče náš…

Poslání: (2 Tm 2,26) Služebník Kristův se nemá hádat, nýbrž má být laskavý ke všem, schopný učit a být trpělivý. Má vlídně poučovat odpůrce. Snad jim dá Bůh, že se obrátí, poznají pravdu a vzpamatují se z ďáblových nástrah, do kterých se dali polapit, když podlehli jeho vůli. Amen

Požehnání:

Píseň: 489 – Tvé požehnání, dobrý Otče