Jste zde

12. 1. - 2 K 12,1-10

2 K 12,1-10 kázání
Proč Pavel píše tento list? K Pavlovi přicházejí znepokojivé zprávy. Zprávy o tom, že do
korintského sboru který založil, přišli lidé kteří o sobě tvrdí, že mají výjimečné duchovní
obdarování. Vyprávěním o svých náboženských prožitcích, o svých vizích a mimořádných
zkušenostech - udělali na sbor velký dojem. Získali v něm autoritu a vliv. Současně se však snaží
podkopat autoritu apoštola Pavla. Jejich kritika Pavla padá na úrodnou půdu. Na její obsah můžeme
usuzovat z listu, kterým Pavel na události reaguje. Hlavní kritikou bylo, že Pavel není dost
duchovním člověkem, že se na něm dostatečně neprojevují zvláštní dary Ducha svatého a že proto
nemá vnitřní povolání být duchovním vůdcem sboru.
Podívejte se na nás, říkají Korintským: mluvíme jazyky, prorokujeme, máme mimořádná vidění,
jsme vytrhováni do nadzemských sfér, jsou nám sdělována nebeská poselství, zjevována zvláštní
duchovní tajemství, dokážeme vymítat démony a uzdravovat. My jsme pravými duchovními lidmi,
opravdu pokřtěnými Duchem svatým. My jsme těmi kteří mají ostatní vést. My máme právo
nazývat se apoštoly. Říkal vám snad někdy ten váš Pavel o nějaké své nadpřirozené duchovní
zkušenosti? Vyprávěl vám o nějakém svém zjevení? Mohl se pochlubit, že by mu Bůh ukázal nebo
řekl něco, co dosud žádný člověk nevěděl? - Ne? - Tak to asi nejspíš proto, že nikdy nic takového
nezažil. Jen se na něho podívejte! Vždyť je to nemocný člověk. Už po léta ho sužuje jakási choroba,
je posedlý zlými démony. Kdo ví jaké hříchy před vámi tají. Kdyby byl opravdu duchovním
člověkem, kdyby přijal Ježíše za svého Spasitele - pak by stačilo, aby se upřímně modlil k Bohu a
ten by ho nemoci zbavil. Jenže kdo ví, jak to s tou jeho vírou a povoláním vůbec je.
Extaktické náboženské projevy nově příchozích korintské ohromily. Konec konců i dnes by to
mnohé lidi ohromilo či ohromuje. Při jejich setkání se něco dělo, tam to žije, tam je radost, tam je
Kristus skoro hmatatelně uprostřed nich. Všichni zvěstují, všichni uzdravují, všichni vyhánějí
démony. Není to snad dostatečný důkaz, že tam je Duch svatý u díla? Pavel se proti tomu brání a
obhajuje oprávněnost svého apoštolství. Ne proto že by byl nějaký ješita. Brání se proto, že spolu s
jeho apoštolstvím je zpochybněno i evangelium, které zvěstoval a zvěstuje. Hrozí, že se rozpadnou
základy, na kterých celý sbor stojí. Stanou-li se pravou normou víry extatické náboženské projevy –
takže čím výjimečnější, tím duchovnější je dotyčný, a tím i následováníhodnější – pak už není
žádné měřítko pravdy. Pak není jisté, jaký duch ovládl pole. Je-li to Duch Boží nebo – jak je
přesvědčen apoštol – duch lidské ctižádosti, potřeby náboženského sebeuplatnění, duch duchovní
pýchy…
Aby se Pavel ubránil před výčitkou, že nikdy nic podobně mimořádného nezažil, mluví o zjevení
kterého se mu dostalo. Nelíčí ale barvitě podrobnosti, nepopisuje jak mu přitom bylo, neprozrazuje
žádná mystická a tajemná slova ani nesděluje nová a velká tajemství. Mluví o svém duchovním
zážitku s odstupem. Já nevím – ale Bůh to ví – říká. Nemá potřebu mluvit o tom veřejně. Za jeho
život se mu dostalo množství duchovních zážitků a zkušeností, které jej podpíraly ve víře, vytvářely
vztah mezi ním a Kristem a měly své místo v jeho duchovním životě. Ale až dosud o nich nikdy
před sborem nemluvil. A to nejen proto, že se z intimního vztahu k Bohu nedělá senzační podívaná
pro druhé - ale také proto, že jejich zveřejňování neslouží sboru k prospěchu a ke skutečnému
duchovnímu růstu. Každé takové líčení je totiž nebezpečné. Na straně vyprávějícího zavání
chlubením a náboženskou pýchou - na straně posluchačů hrozí zvrtnout se v nekritický obdiv. Ať
tak či onak - zdůrazňování těchto projevů nevede k jednotě, ale k rozdělování. K dělení na
duchovnější a méně duchovní, dokonalejší a méně dokonalé. Na ty, kdo mají zvláštní dary Ducha a
na ty, kdo se svou vírou nejsou ještě tak daleko.
Proto si Pavel udržuje od podobných duchovních zážitků odstup. Raději o nich mluví ve třetí osobě,
jen aby se vyhnul jakémukoli chlubení. Mluví-li o „člověku v Kristu“, tedy o křesťanu - pak tím
chce říci: obdobné věci může prožít každý věřící. To ale ještě neznamená, že by proto hned byl
apoštolem a zvěstovatelem, že by se na jejich základě měl stát pro druhé duchovní autoritou, že by
jej druzí měli nějak víc uznávat. Naopak! Lidé v církvi mají každého vnímat střízlivě. Mají
uvažovat o tom - slouží-li to - při vší rozdílnosti darů - růstu ve víře a jednotě nebo k povýšenosti a
rozdělování.
Pavel nepřistupuje na argumentaci svých protivníků a nehodlá s nimi soupeřit vypočítáváním
náboženských prožitků. On chce člověka získat pro evangelium, pro onu paradoxní víru, že v
slabosti je síla. Že moc bezbrannosti vítězí nad zlobou a násilím, že smrt je přemožena vzkříšením,
že Boží království přišlo v Kristu na zemi. A to vše chce říci srozumitelným zvěstováním. Proto se
vzdává uvádění dalších svých zjevení jako nadpřirozených důkazů a zůstává u Slova, které lze
zkoumat a ověřovat Písmem.
Pavel přiznává, že je nemocný. Hodnotí ale svou nemoc jinak než jeho kritikové. Přijímá ji jako
určité omezení které mu vytrvale připomíná, že se nemá povyšovat. Vize, zjevení a jiné duchovní
prožitky, které má, ho ještě nikterak nestaví nad ostatní. To že se mu jich dostává - není přece jeho
zásluha, ale milost, Boží dar. Pavel ale přiznává i to, že se už třikrát modlil k Pánu, aby ho jeho
nemoci zbavil. Nemoc mu překážela v jeho činnosti. Ale uzdraven nebyl. Myslím, že ne proto, že
by se modlil málo nebo ne dost vroucně nebo že by mu chyběla upřímná víra a důvěra v Boží moc.
Pavel se neuzdravil – ale přijal do svého života Boží slovo: Stačí, když máš mou milost; vždyť v
slabosti se projeví má síla. Boží milost mu pomohla, že se přestal trápit vposledu
nezodpověditelnými otázkami typu: Proč zrovna já? Proč jsem nemocný, proč mě Bůh neuzdraví?
Proč se mi děje to a to? - Ale Pavel přijal nemoc jako součást svého života, jako živý důkaz Božího
působení v jeho zvěstování.
Právě tehdy, když ho nemoc nejvíce sužuje, kdy po lidsku viděno nejsou ani ty nejmenší
předpoklady, aby se jeho prostřednictvím šířilo dílo zvěstování evangelia - tehdy zakouší Pavel
Boží moc. Zakouší ji právě v tom, že vzdor jeho slabosti a nemoci Boží dílo roste, sílí a mohutní.
V Pavlově slabosti a nemoci se ukazuje, že to není apoštolova výmluvnost, chytrost, náboženské
zážitky, ale jen a jen moc Boží, která koná skrze něho. To je milost Boží, za kterou je Pavel vděčný
a pro kterou je připraven snášet nejen tělesné trápení, ale i příkoří a křivdy, které s sebou jeho
poslání nese.
Jsou nemocní, kteří se modlí za své uzdravení. A když jsou uzdraveni, děkují Bohu za jeho pomoc a
tento div je jim pro další život znamením Boží milosti. Díky Bohu za taková znamení. Ale jsou i
nemocní, kteří se léta modlí za své uzdravení a uzdraveni nejsou. Dokážou-li však i přesto věřit v
Boží milost a radovat se z projevů Boží moci uprostřed své bezmocnosti - je to snad větší div než
zázračné uzdravení jiných. Tito lidé se pak stávají znamením síly uprostřed beznadějné slabosti,
síly, která je nad lidské možnosti a paradoxně přebývá v těch slabých. To je důvod, proč se Pavel
nechlubí silou, intenzitou a množstvím svých mimořádných duchovních zážitků, ale svou nemocí.
Chlubí-li se svou nemocí, nechlubí se totiž svou mocí, ale mocí Kristovou, která v něm přebývá.
Modl.: Pane náš, děkujeme za tvé zaslíbení, že tvá moc se dokonává právě v naší slabosti.
Děkujeme, že nemusíme pochybovat ani zoufat, když na nás dolehnou zkoušky či nemoci, ale že se
smíme spolehnout na to, že ty stojíš při nás, že nás nenecháš padnout, ale naopak i skrze nás necháš
růst své dílo v tomto světě. Amen.

12. 1. 2020 Prčice
AP: Milost našeho Pána Ježíše Krista a láska Boží a přítomnost Ducha svatého se
všemi vámi!
Pozdrav: Milé sestry, milí bratři, vítám vás v tuto 1. neděli po Zjevení Páně.
Introit: (Ž 143,8) Hospodine, ohlas mi zrána své milosrdenství, neboť doufám v tebe. Dej mi poznat
cestu, po níž mám jít, neboť k tobě pozvedám svou duši. Amen
Píseň: Ž 98 – Zpívejte Pánu nové písně
Modlitba: Náš Bože, u tebe a od tebe je moc života. U tebe nalézáme a od tebe přijímáme pomoc.
Mocně nás chráníš před zbytečností a marností. Prosíme, bdi nad námi, ať nám naděje neuschne a
nezmizí. Zavolej nás, ať ti věříme, ať máme odvahu žít a očekávat nové věci. Učiň mezi námi místo
pro tvou zvěst, pro pozvání k životu i naději. Ať ti vzdáváme chválu v tichosti a pokoře, v
očekávání na tebe, na tvé smilování v Kristu Ježíši. Amen.
1čtení: 1 K 14, 18-25
Píseň: 426 – Tvá Pane Kriste, věc to jest

2čtení: 2 K 12,1-10 kázání
Píseň: 559 - Ó ujmi ruku moji
Ohlášky:
Píseň: 383 – Mne zajmi, Pane můj

Příml. modlitba: Pane, prosíme tě, prosazuj mocí svého Ducha v našem nelehkém světě duchovní
hodnoty svého Království, jak jsi je nám zjevil v Ježíši Kristu. Tvá láska a tvůj pokoj nechť v moci
tvého Ducha pronikají do všech mezilidských vztahů a brání všemu zlému mezi lidmi i národy.
Pane, prosíme, nauč nás milovat tou pravou láskou. Pane, prosíme za lidi v zoufalství a bez naděje,
za všechny nemocné, bezradné a ustrašené, dej, aby pocítili Tvou oporu a blízkost.
V tiché modlitbě svěřme Pánu Bohu, co nás nejvíce tíží…
Pane, prosíme tě, vyslyš nás, když k tobě společně voláme: Otče náš,…
Poslání:Ko 4,5-6: Jednejte moudře ve styku s okolním světem a využijte čas vám
svěřený. Vaše slovo ať je vždy laskavé a určité; ať víte, jak ke komu promluvit. Amen.
Požehnání:
Píseň: 636 – Z tvé ruky, Pane můj 448 – Sláva buď tobě, Bože náš