Jste zde

9. 2. - Mt 9, 18-26

Mt 9, 18-26 KÁZÁNÍ

Milé sestry, milí bratři, v tomto oddíle z evangelia podle Matouše jsou spojeny dva nebo spíš tři příběhy. První je o představeném tamní židovské synagogy. Z evangelia podle Marka a Lukáše víme, že se jmenoval Jairos. Ale Matouš jeho jméno nezmiňuje. Příběh, který o něm slyšíme, je smutný. Vlastně jeden z nejsmutnějších, který se v evangeliích nachází.

Ani druhý příběh není příliš veselý. Slyšíme v něm o ženě, která trpí dlouhé roky vážnou nemocí. Ta se projevovala vleklým krvácením. Kvůli této nemoci byla vyřazena z náboženských obřadů i z celé společnosti.

Třetí příběh je pokračováním toho prvního. V domě představeného synagogy se vše chystá na pohřeb jeho dcery. Všechny tyto příběhy ale něco spojuje. A to nejenom smutek a pláč.

Soustřeďme se nejdřív na příběh onoho muže – představeného synagogy. Podle jeho postavení lze soudit, že to byl člověk velmi vlivný a vážený jak v náboženské obci, tak mezi lidmi. Potkalo ho však velké neštěstí. Zemřelo mu dítě. Představený synagógy je sice mocný pán, ale teď je to jen nešťastný otec, který chce zachránit svou dceru. Jde shánět pomoc. Ví, za kým má jít, ví kdo takovou moc má. Moc vytrhnout jeho dceru ze spánku smrti. Jde za Ježíšem. Věří, že Ježíš takovou moc má a že je také na místě se před touto mocí sklonit. Klaní se před ním a prosí: Má dcera právě skonala; ale pojď, vlož na ni svou ruku, a bude žít! Kolik víry a důvěry můžeme zaslechnout v té jedné větě. A tak Ježíš vstal a šel s ním i se svými učedníky.

Ježíšův odchod je ale přerušen nemocnou ženou. Zezadu se přiblíží k Ježíši a dotkne se třásní jeho šatu. Co ji k takovému jednání vede? Proč Ježíše neosloví přímo? Tato nemoc ženu podle židovského Zákona vyřazovala ze všech náboženských obřadů a také ze společnosti. Byla tzv. „nečistá“. Ale doslechla se, že z Ježíše vychází zázračná moc. Jak? To ona neví ale tuší, že to má něco společného se silou Boží lásky. Té lásky před kterou se člověk nemusí cítit provinile ani se stydět.

Co se asi všechno v tu chvíli odehrává v jejím srdci! Možná se stydí. Možná má strach Vždyť je jen žena a ještě k tomu nečistá. A Ježíš je přece svatý muž. Copak mu můžu přijít na oči? Cožpak se ho mohu dotknout? Ale co takhle tajně, nenápadně, aby mě Ježíš neviděl,... jen tak zlehka se dotknout alespoň třásní jeho šatu. Musela mít velkou odvahu, možná skoro drzost. Vlastně tím porušuje Zákon. Ale nad tím vším vítězí její víra a důvěra v Ježíše: Dotknu-li se aspoň jeho šatu, budu zachráněna! A tak se Ježíše dotkne… A opravdu zachráněna je. Ježíš ucítí její dotek a obrací se k ní: Buď dobré mysli, dcero, tvá víra tě zachránila. A evangelista k tomu dodává: A od té hodiny byla ta žena zdráva.

Když Ježíš konečně dojde do Jairova domu, vypadá to, že zmeškal. Jako by propásl příležitost ještě na poslední chvíli vstoupit do života toho dítěte. Pohřební obřady už jsou totiž v plném proudu. Lidé bědují, muzikanti hrají pohřební písně, do toho zní flétny a bubínky, najaté plačky pláčou a kvílí. A protože Jairos byl člověk vážený i bohatý, mohl si dovolit zařídit pohřeb se vším všudy – se spoustou hudebníků i najatých plaček. Až z nich byl v domě hlučící zástup.

Vše bylo zařízeno, jak se v takové situaci sluší a patří. Alespoň si to tak všichni mysleli. Jediný, kdo si to nemyslel, byl Ježíš. Jděte všichni odtud! Žádný pohřeb nebude! Ta dívka neumřela, ale spí. - Nevěřili, posmívali se mu. Nejdřív bědovali, a teď se smějí: Spí? Nenech se vysmát! Je to smích nevěry. Jenže nevěra působí, že věci zůstávají tak jak jsou. Proto Ježíš posměváčky vyhazuje ze dveří. Už ať jsou pryč. A hlučící zástup se s posměšky na Ježíšovu adresu z domu skutečně vytratil…

Ta dívka neumřela, ale spí. Pro Ježíše je tedy smrt jen spánkem. Je těžké tomu uvěřit. Ale Ježíš nám tady zvěstuje, že smrt není to poslední co nás čeká, ale že ze smrti jako ze spánku následuje probuzení k věčnému životu. Nevíme jak a kdy, ale zaslíbení jsme dostali.

Co tedy ony krátké příběhy spojuje? Spojuje je víra. Velkou víru má Jairos. Nedbá na řeči lidí ani na své vysoké postavení. Nedbá ani na evidentní tragičnost a bezvýchodnost své situace a jde za Ježíšem. Vždyť Jairos věděl, že jeho dcera skonala. A přece věří, že Ježíš má moc jí vrátit život.

Jeho víra ale nebyla naivní, podobně jako Jairos nebyl naivním mužem. Byl představeným synagogy, člověkem nejen zbožným, ale i učeným. Jeho víra byla založena na tradici, ve které vyrůstal a žil, ale jistě také vyplývala z pečlivého studia Bible. A možná proto, že pečlivě studoval svatá Písma, tak věřil, že Ježíš by mohl vrátit život jeho dítěti. Vždyť určitě znal starozákonní příběhy Elíši a Eliáše, kteří také – dávno předtím – vrátili k životu již mrtvé.

Velká, i když trochu jiná je víra oné nešťastné ženy, která se dotkla Ježíšových šatů. Její víra je podivná – dalo by se říci až pověrčivá. Víme přece, že Ježíšova moc spočívá v jeho slově - ne v jeho šatech, třásních na jeho šatu či v nějakých amuletech. Ještě podivnější je ale to, že i tuto víru Ježíš přijímá. Říká ženě: Buď dobré mysli, dcero, tvá víra tě zachránila. A od té hodiny byla ta žena zdráva.

Milí přátelé v Kristu, můžeme si položit otázku: A jaká je ta naše víra? Z čeho vyrůstá a z čeho nyní roste? Vyrůstá z tradice, z pouhé tradice – je jen opakováním toho, co nám bylo řečeno - nebo je to víra promýšlená čtením Bible, studiem Bible, meditací nad biblickou zvěstí?

Další věc, která dnešní evangelium pojí v jeden celek je toto: co se vlastně ve víře sluší a patří? Jaká je ta správná víra? Jak představený synagogy, tak nemocná žena osvědčí - každý svoji – víru. Ale současně se oba dopouští něčeho nedovoleného. Jairos přichází za Ježíšem a prosí ho, aby se jeho zemřelé dcery dotkl, aby na ni vložil svou ruku. To ale bylo v židovské tradici naprosto nepřípustné. Dotknout se mrtvého těla za účelem pohřbu bylo dovoleno jen nejbližším příbuzným. To Jairos věděl, a přesto Ježíše žádá, aby nařízení přestoupil.

Podobně i ona žena – byla vyřazená z bohoslužebného života, ze společenství lidí, z pohledu tehdejší doby – žena nečistá. Teoreticky neměla právo se Ježíše dotknout. A přesto to udělala. A co víc – zdá se, že Ježíš její jednání přijímá, schvaluje a ženu uzdravuje.

Věřící člověk by měl přece dodržovat zákony a předpisy a zbytečně je neporušovat. A teď nám v tom sám Ježíš dělá zmatek. Potvrzuje, že ve víře je někdy přípustné i dané věci porušit. Jde však o to že v tom, co je patřičné před lidmi a před Bohem - může být někdy pořádný rozdíl. Ježíš přichází do domu smutku, kde je vše připravené k pohřbu. Je to připravené, jak má být – hudebníci smutečně naladěni, plačky plačící a kvílící. Ale Ježíš – z jejich pohledu nepatřičně – to vše ruší. Vstupuje do jejich konání….Žádný pohřeb nebude. Ta dívka neumřela, ale spí. Odpovědí mu je ale smích zástupu – těch, kteří neuvěřili (na rozdíl od Jaira i nemocné ženy), že Ježíš má tu moc zrušit každý pláč i zármutek. Neuvěřili, neví, co si počít – pohřeb měl být a najednou není a tak se Ježíšovi posmívají. Ke své své škodě, protože Ježíš je z domu vyhání. Vyhání je, protože neuvěřili, že Ježíš má moc zlomit nemoc i smrt.

Vrchol celého příběhu, vzkříšení dcery – je velmi stručný: Ježíš vešel dovnitř, vzal dívku za ruku a ona vstala. - Ježíš vzal dívku za ruku… kolik jen něhy se ozývá z jeho slov. Kolik je v tom naděje, povzbuzení, útěchy i pro nás. - Můžeme v tom zaslechnout předzvěst Ježíšova vzkříšení: dívka vstala…Ježíš vstal z mrtvých …i my vstaneme z mrtvých…

Proč je ale evangelista tak stručný? Možná proto, aby nás v našem rozjímání nad příběhem nic nerušilo a mohli se ponořit do tohoto tajemství, do tajemství Kristova vzkříšení. A nechali se vzkříšeným Ježíšem ujistit o naší naději, o jeho moci nad smrtí.

Příběh končí slovy: Pověst o tom se rozšířila po celé té krajině. - Tak velká událost, tato zvěst o tajemství vzkříšení se nemohla utajit. - I k nám se tato zpráva dostala, i my z ní můžeme čerpat naději. Amen.

9. 2. 2020 Prčice

Pozdrav: Milé sestry, milí bratři, vítám vás na dnešních bohoslužbách.

AP: Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista!

Introit: (Iz 46,4) Hospodin praví: „Já sám až do vašeho stáří, až do šedin vás budu nosit. Já jsem vás učinil a já vás ponesu, budu vás nosit a zachráním.“ Amen

Píseň: Ž 98 – Zpívejte Pánu nové písně

Modlitba: Věčný Bože, Ty jsi byl před vším časem, tobě patří všechen čas i skončení všech časů. Tvůj je budoucí věk a Tvůj Syn nám k němu otevřel cestu. Posvěť nám, prosíme, tuto hodinu, kdy jsme se před tebou shromáždili, svým svatým Duchem. Dej nám dnes odpočinutí a posilni nás pro všechny naše úkoly, malé i velké, ať je ve všem poznat, že jsme Tvoji, skrze Krista, našeho Pána. Amen

1čtení: 1Kr 17,17-24

Píseň: 675 – Přijď již, přijď Duchu stvořiteli

2čtení: Mt 9, 18-26 KÁZÁNÍ

Píseň: 631 – Nám pomoz, Pane milý

Ohlášky:

Píseň: 611 – Není lepší na tom světě

Příml.modl.:Všemohoucí Bože, tví věrní všech věků k Tobě volali a ty jsi jim odpovídal. Voláme k Tobě i my a prosíme Tě, aby si proměnil naši dobu v čas růstu tvého evangelia. Prosíme Tě za tvou církev na celém světě. Ochraň ji, pane, od všech omylů a dej, aby dělala čest tvému jménu. V čem naši předkové selhali, ať je nám napomenutím, v čem slavně zvítězili, ať je nám povzbuzením.

Pane, prosíme za naše sestra a bratry v Kristu, kteří tu dnes nejsou s námi. Navštiv je v jejich domovech a i jim buď dnes posilou a žehnej jim.

V tiché modlitbě svěřme Bohu, co nás nejvíce tíží….

Nevyslovené prosby vložme do modlitby, kterou nás naučil náš Pán: Otče náš,…

Poslání: (Ř 14,7-8) „Nikdo z nás nežije sám sobě a nikdo sám sobě neumírá. Žijeme-li, žijeme Pánu, umíráme-li, umíráme Pánu. Ať žijeme, ať umíráme, paříme Pánu.“

Požehnání:

Ať Hospodin ti žehná a chrání tě,

ať Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář a je ti milostiv,

ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem. Amen

Píseň: 685 – I když se rozcházíme