Jste zde

10. 4. - Mk 15,16-47 - Velký Pátek

10.4. 2020 virtuální bohoslužby Sedlec-Prčice

Pozdrav: Milí přátelé v Kristu, srdečně vás zvu k dalším „virtuálním“ bohoslužbám.

Při poslední schůzi staršovstva (13.3.) jsme mluvili o zrušení bohoslužeb kvůli krizovému stavu. Tehdy se Velikonoce zdály daleko. A možnost, že bychom se nemohli sejít při největších křesťanských svátcích a společně slavit Večeři Páně se zdála nemyslitelná. Ale bohužel, stalo se.

Na druhé straně mě zaujala slova katolického kněze, Orko Marka Váchy:

„Krize je vždycky šance, vždycky. Nám křesťanům se nemohlo stát nic lepšího. Vracíme se do katakomb, k vědomí, že k víře nepotřebujeme kostely, červené birety, krajky ani mnohohlasé sbory. Jako v misijních oblastech se učíme žít bez biskupů, bez kněží, bez svátostí, bez poutí, bez nedělních mší svatých, bez odpoledních požehnání a bez setkání mládeže. Jakkoli mnohé tyhle věci mám osobně velmi rád, zjišťujeme, že lze žít i bez nich. Že když zatřepete náboženským životem, tak tohle všechno odpadne na zem a zůstane jen nahá, syrová víra. Z toho, zdá se mi, se může narodit něco velmi dobrého, tak dobrého, že to dneska nedohlédneme.“ (DVTV 28.3. 2020)

AP: Milost našeho Pána Ježíše Krista a láska Boží a přítomnost Ducha svatého se všemi vámi!

Introit: (Iz 50,5-7) Panovník Hospodin mi otevřel uši a já nevzdoruji ani neuhýbám nazpět. Nastavuji záda těm, kteří mě bijí, a své líce těm, kdo rvou mé vousy, neukrývám svou tvář před potupami a popliváním. Panovník Hospodin je moje pomoc, proto nemohu být potupen, proto tvář svou nastavuji, jako kdyby byla z křemene, a vím, že nebudu zahanben. Amen

Píseň: 161 – Tebe, Bože, chválíme

Modlitba: Pane, ty šel jsi křížovou cestou za všechny, všechny jsi vykoupil svou smrtí na kříži, i diváky, spoluviníky, katy, i nás jsi vykoupil z našich vin. Hledíme na tebe, Ježíši Kriste na kříži – odhaluješ naše viny a zároveň nám ukazuješ svou lásku: naději pro nás všechny. Klaníme se ti, Pane Ježíši Kriste, a oslavujeme tě, že jsi skrze kříž a utrpení vykoupil svět.

Ježíši Kriste, není pro nás snadné porozumět tvé smrti na kříži a všemu tomu, co to pro nás znamená. Vztahujeme se dnes k samému středu a prameni tvého tajemství, dej nám, prosíme tě, více víry a porozumění. Porozumění tomu, co svým rozumem neobsáhneme. Dotkni se našich srdcí. Smiluj se nad námi, svým svatým Duchem nás posvěcuj a obnovuj. Prosíme tě, přijď k nám do našich domovů a buď s námi. Amen.

1čtení: Mk 14,53-72 Mk 15,1-15

Píseň: 320 – Ó hlavo plná trýzně

KÁZÁNÍ

Milé sestry a bratři, nebudu psát o situaci, která je kolem nás, o našem zneklidnění ani o obavách z obcházejícího „vira“. Chci psát o tom, co čteme v Písmu. A v Písmu čteme: Mk 15,16-47:

Jiné zachránil, sám sebe zachránit nemůže, posmívají se Ježíšovi kolemjdoucí a vůdci izraelského lidu.

Ježíš který uzdravoval, křísil mrtvé, vyháněl zlé duchy,… je najednou bezmocný? Ten, který se nazývá Božím synem, nemůže zachránit sám sebe před potupnou smrtí? Není jasné, jestli může či nemůže. Ale je jasné, že nechce.

Vraťme se na chvíli k předcházejícím událostem. Kde jsou teď ty jásající zástupy, které vítaly Ježíše jako Krále při vjezdu do Jeruzaléma? Kam se poděli ti, kteří rozprostírali své pláště a zelené ratolesti pod nohy tomu, kterého vítali slovy: Požehnaný, který přichází ve jménu Hospodinově! Hosana Synu Davidovu! Kde je ten radostný a oslavující dav? Názory či nálady davu jsou proměnlivé. Na dav se nelze spolehnout. Jednou oslavuje, ale vzápětí volá ukřižovat! Kdo vykřikl ta první slova, kterými se dav nechal zmanipulovat? To už se nedozvíme.

Ježíš, tupený, posmívaný a ponižovaný, umírá opuštěn. Učedníci u kříže chybí. Nenajdeme zde ani Petra, prvního z apoštolů. Vždycky je nějak blízko Ježíši. Vždycky. Jen pod křížem, jen pod tím Ježíšovým křížem ho nenajdeme.

Petr šel za Ježíšem, šel za Kristem. Šel za ním jen proto, aby nakonec utekl, aby ho zradil, aby ho zapřel? Neznám toho člověka, zapřísahá se. Ale měl by ho přece znát. Byl mu celou dobu nejblíže. Od počátku Ježíšova působení až doteď. A najednou pod křížem – chybí. Vzal do zaječích.

Ale co by Petr dělal pod křížem? Vždyť nezná toho člověka, který tam bezmocně visí. V tom říká naprostou pravdu. On zná jiného Ježíše – toho, který uzdravuje, utišuje bouři, chodí po vodě, rozmnožuje chléb a ryby, sytí zástupy. To přece není ten Ježíš, kterého znal. Asi se v něm mýlil. Asi jen uvěřil svým představám. Nezná tohohle člověka. Znával jakéhosi Mesiáše, Božího syna, jak o něm věřil a vyznával.

Ale nezná a ani nechce znát Ježíše jako toho ukřižovaného. Nechce Boha na kříži. Nechce bezmocného Boha. Chtěl Boha všemocného, který umí zachránit také sám sebe. A z kříže – když už to tedy muselo takhle daleko dojít – z kříže on přece sestoupí. Zachraň sám sebe a sestup z kříže, a uvěříme! křičí na Ježíše lid. Ale Ježíš nesestupuje.

Proto tu Petr není, proto tu chybí. Co by tu pohledával. On hledá jiného Boha. Nezná toho člověka. Netuší, že jediné místo, kde se lze v tuto chvíli s Bohem setkat, a potkat a seznámit, je právě ten kříž. Ale Bůh, který by se nechal ukřižovat? Dá se přijmout někdo takový – zbitý, ponížený, neodporující, špinavý – jako Spasitel, jako Boží Syn? Lze to vůbec přijmout?

Vžijme se do toho, představme si to: setkáme se s někým, v kom cítíme Božskou moc, pomoc, naději, lásku, klid, pokoj - a najednou ten, kdo v nás vzbudil tyto pocity a naděje, se nechá bez odporu ztlouct, plivat na sebe, ponižovat? A pak ho vidíme, jak visí na kříži? Na kříži, na potupném vraždícím nástroji, na kterém umírali ti nejhorší zločinci – jak tam bezbranně visí a není zdánlivě schopen čehokoli? To má být Mesiáš, Spasitel, zachránce?

Myslím, že uvěřit tomu je opravdu těžké. I my bychom si často přáli mít všemocného Boha, který by v našich životech dělal jeden mocný zázrak za druhým. Mít Boha, který sebe i jiné zachrání před všemi těžkostmi. Před vším utrpením a bolestmi

v tomhle životě. Mít Boha a s Bohem už ráj a nebe tady na zemi. Vyhnout se kříži, jít tou lehčí, širší cestou.

Petr nakonec poznal v tom člověku na kříži, ke kterému se nikdo nechtěl znát, svého Boha. Boha, který nesestoupí z kříže. Boha, který neslibuje učedníkům ráj na zemi a absenci všech malérů a krizí. Boha, který dobrovolně projde všemi těžkostmi našeho lidství. Protože sám prošel zkouškou utrpení, může pomoci těm, na které přicházejí zkoušky (Žd 2,18). Sám prošel utrpením, aby v něm byl s námi. Aby se naše cesty, naše i jeho, někde setkaly a překřížily. Na kříži.

Lidská zloba volá nahoru ke kříži: Zachraň sám sebe! Ukaž, co dovedeš! Ukaž, zda jsi ten, za kterého se vydáváš! Sestup z kříže a uvěříme! Co ti to udělá, když předvedeš nějaký ten další zázrak, které jsi dělal, když více méně o nic nešlo? Když nešlo o tvůj vlastní život? Tehdy ti to šlo. Tak nám to ukaž i teď, a možná ti uvěříme, že jsi fakt ten Boží syn.

Lidé požadují od Ježíše důkaz, znamení, že je opravdu Mesiáš. Ale Pán Ježíš jim důkaz nedá. Odpověď pro lidský rozum není k mání. Ježíš nepotřebuje a nechce nic dokazovat. Tuto pravdu, Ježíšovu, Boží pravdu, lze přijmout jen vírou. Důkazy nejsou a nemají být k dispozici. Tím znamením mesiášského povolání totiž je: že jen on může zachránit ostatní.

Jiné zachránil. Ježíšovi nepřátelé nevědomky vyslovují pravdu. Ale teď, na kříži, se zdá bezmocný a umírá. Ale je opravdu bezmocný? Vždyť nyní zachraňuje vraha, kterého s ním pojí stejný rozsudek. – Ještě dnes budeš se mnou v ráji, říká mu. Nyní zachraňuje učedníky, kteří ho zradili a opustili. Nyní zachraňuje celý svět nesmírnou láskou Boží. Až do poslední chvíle, až do nejzazší bezmocnosti – i ve svém umírání, zachraňoval druhé. Nás všechny. A tomu smíme věřit, v tom je naše naděje. Víra, že na sebe vzal všechny hříchy světa, aby nás hříchu zbavil. Pán Ježíš přišel k těm, kteří se sami zachránit neumí, i když se tak sebevědomě tváří. Zbořil zeď, která nás obklopovala. Zeď hříchu, která nás uvězňovala.

Jiné zachránil – a proto nemohl zachránit sám sebe. Patří to k podstatě jeho díla, že sám sebe nezachrání. Okamžik, kdy by to udělal, by asi znamenal zrušení jeho díla. Sklonil hlavu pod tíhou rozsudku, do něhož ho Bůh zahrnul spolu s námi. Nesl, co nikdo jiný unést nemůže. A protože vytrval a vypil kalich hořkosti až do dna, jiné zachránil. Náš hřích si naložil na sebe, abychom my od něho byli osvobozeni. Abychom byli zachráněni, abychom byli spaseni.

A tak již tam na dřevě kříže můžeme uvidět naději pro náš život budoucí, ale nejen pro něj, už pro samý život tady na zemi. Kristova smrt je pro nás vítězstvím. Vítězstvím nad hříchem a smrtí. Nadějí, že smrtí život nekončí. Na tom kříži už dnes můžeme zahlédnout světlo prázdného hrobu velikonoční neděle a bez obav a strachu, ale s bázní a pokorou kráčet cestou naděje, pokoje a lásky. Amen.

Píseň: 308 (1-7) Jezu Kriste, štědrý kněže

Modlitba: Pane Bože, pro Ježíše Krista náš dobrý Otče, děkujeme ti za to, co se pro nás o Velikonocích stalo. Rozumíme tomu jen zčásti, ale věříme, že to vše bylo z veliké lásky k nám. Chceme se ve svých životech dát ovlivnit láskou tvého Syna, Ježíše Krista. Chceme být solidární s trpícími, chceme pomáhat svým blízkým a podporovat ty, kdo jsou nám vzdáleni.

Prosíme za všechny, kdo jsou vystaveni nějakému utrpení. Prosíme za ty, kdo se nakazili při epidemii. Děkujeme všem, kdo se o ně starají. Prosíme, dej jim sílu a buď s nimi. Prosíme za ty, kterým někdo zemřel. Utěšuj je prosíme v jejich trápení. Prosíme za všechny, kdo mají o někoho strach. Dávej jim sílu a nadějný výhled do budoucnosti. Amen.

Poslání: (1 K 1,18) Slovo o kříži je bláznovstvím těm, kdo jsou na cestě k záhubě; nám, kteří jdeme ke spáse, je mocí Boží. Amen.

Požehnání: A Bůh naděje, lásky a pokoje zůstávej stále s námi. Amen.

Píseň: 326 – Jezu Kriste, tobě díky