Jste zde

1.11. -Lk 12,35-48

1.11. 2020 Prčice „virtuální“ bohoslužby

AP: Ve jménu Boha Otce, i Syna, i Ducha svatého.

Introit: (Ž 31,1-4) Hospodine, utíkám se k tobě, kéž nejsem navěky zahanben; pomoz mi vyváznout pro svou spravedlnost! Skloň ke mně své ucho, pospěš, vysvoboď mě, buď mi skálou záštitnou, buď opevněným domem pro mou spásu. Tys můj skalní štít a tvrz má, veď mě pro své jméno a doveď mě k cíli. Amen.

Píseň: 572 – Tvůj, Pane, jsem

Modlitba: Panovníku Hospodine, děkujeme ti za tento den. Oslav se a promluv k nám v něm také dnes. Ty jistě do každého našeho nového dne kladeš nové naděje. Přidáváš nám den ke dni, obdařuješ nás mnohými novými možnostmi a příležitostmi. Očekáváš od nás dobré věci a jsi připraven nám pomoci. Ale my neumíme dostát tvému povolání. Často ho kazíme svou nemoudrostí, svým sklonem k pohodlí a sobeckosti. Někdy nechápeme, kam a jakým směrem se obrátit, abychom kráčeli cestou, která vede k tobě. Jsme nedokonalí, ale toužíme po tvé lásce, pochopení, odpuštění. Pane Bože, prosíme tě, přijímej nás i s naší slabostí, odpusť, potěš, povzbuď a vyšli nás ke svému dílu, popostrč a ponoukni, dodej odvahy a odhodlání. Amen.

1 čtení: Ž 13

Píseň: 440 – Ozvi se, Pane můj

2.čtení: Lk 12,35-48 kázání

Lk 12,35-48 kázání („virtuální“)
Milé sestry, milí bratři, srdečně vás všechny zdravím při dalších „virtuálních“ bohoslužbách.
Buďte připraveni a vaše lampy ať hoří. Buďte jako lidé, kteří čekají na svého pána, až se vrátí ze svatby, aby mu hned otevřeli, až přijde a zatluče na dveře, říká Ježíš svým učedníkům.
V podobenství o služebnících, kteří čekají na svého pána, slyšíme o čekání, připravenosti, víře.
Co čekáme my? Co přijde zítra? Jaká nás čeká budoucnost? V těchto dnech nás asi nejvíce zaměstnává další vývoj covidové pandemie. Covid-19, krize, karanténa, nouzová opatření, vládní nařízení,...to jsou v poslední době asi nejčastěji užívaná slova v dnešní společnosti. Budou počty nakažených dále stoupat? Bude pro nemocné dostatek lůžek a odborné péče? Kolik lidí zemře? Kdo z nás a našich nejbližších je nejvíce ohrožen? Kdy bude ta slibovaná vakcína? Kdy krize odezní a budeme moci svobodně vydechnout? Ostatní úvahy o budoucnosti i osobní plány teď jdou stranou. Je to pochopitelné. Pandemie pronikla s takovou silou a razancí, že otřásla našimi jistotami. Ale není to škoda? Neděláme chybu, neuniká nám něco, když si necháme touhle pandemií zastínit celý obzor?

Také se přetřásá otázka, zda jsme byli na takovou situaci připraveni. A jak se co nejlépe připravit na to, co ještě přijde. Ale co vlastně znamená být připraven? Jak můžeme být připraveni na něco, co nečekáme? Co se vymyká našim dosavadním zkušenostem? A nebo lze o pravé připravenosti mluvit jen tehdy, když obtíže, kterým musíme čelit, jsou právě nečekané a nenadálé?

Vrátím se teď k dnešnímu podobenství, které nás chce naučit několika důležitým věcem. Podobenství mluví o připravenosti na budoucnost. Buďte připraveni! A jak už to v bibli bývá, tou budoucností je budoucnost vztažená k Bohu. Netýká se to ale jen Kristova budoucího druhého příchodu. Víra v Krista nám pomáhá ustát i naši současnost. A možná je to přesně to, co v této době hodně potřebujeme. Jakési záchranné lano, kterého se můžeme přidržet, které nás vede a provede nejistotou, strachem, úzkostí, mlhou, nebezpečnou cestou. Můžeme si představit, že tím záchranným lanem je naše víra.

Život víry je zde přirovnán k bdělosti uprostřed dlouhé noci. Život ve víře tady není vylíčen jako stav trvalé spokojenosti, radosti a štěstí, ale přirovnán k dlouhému čekání a vyhlížení. Mnozí z nás vědí ze zkušenosti, že Boží pomoc přichází do našeho života často až po dlouhém čekání a modlení – ve chvílích, kdy už to člověk sám pro sebe třeba i vzdal.

Víra v Krista tedy není jen slavnostní hostina, při které z nás spadnou všechny starosti, ale náleží k ní také dlouhé dny čekání a nejistoty. Čekání na Boží pomoc může být někdy hodně bolestné a věřící člověk při něm může propadat pocitům zklamání a deprese. Mohou se mu v hlavě honit nepříjemné otázky a pochybnosti. Věřit Bohu však znamená osvědčit trpělivost a unést i dlouhé dny Božího mlčení, i vlastní bezradnosti. Modlitby, které nebyly vyslyšeny, otázky, které nebyly zodpovězeny, to vše patří k životu živé víry. Lze to považovat i za zkoušku věrnosti a opravdovosti naší víry.

A s tím souvisí i další věc. Kdo chce mít všechno hned, kdo neumí a nechce čekat, kdo zklamán odejde, ten o mnoho přijde. Víra zná totiž i nečekaná a neplánovaná naplnění. Dnešní podobenství má pro ně krásné přirovnání, když chce ukázat, že Boží pomoc a přítomnost bývá často zcela nečekaná a neuvěřitelná. Stejně neuvěřitelná, jako kdyby přišel pán domu a místo aby se nechal obsluhovat, tak odmění své služebníky tím, že je usadí ke stolu a sám je začne obsluhovat. Něco podobného bylo v tehdejší společnosti naprosto nepředstavitelné.

A stejně podivuhodné to bývá s Boží pomocí. My, kteří si myslíme, co všechno musíme zvládnout, udělat a splnit, jsme nečekaně posazeni ke stolu a dostáváme jednu radost za druhou. Místo, abychom Bohu museli sloužit, jsme náhle sami obslouženi jeho láskou a milosrdenstvím. Jsou to chvíle, kdy dostáváme mnohonásobně víc, než bychom doufali a čekali. Z těchto krátkých okamžiků pak ještě dlouho žijeme a rozdáváme. Jsou to chvíle, na které se dlouho těšíme a které vyhlížíme, ale neumíme a nemůžeme si je sami navodit. Smíme na ně ale čekat a doufat, že Bůh je věrný a neopustí nás. K naší víře tedy patří čekání i naplnění. Chudoba i hojnost. Advent i vánoce. Půst i velikonoce. Smutek i radost. Kříž i vzkříšení.
Dále si všimněme, že doba čekání na Kristův příchod není a nemá být pasivním čekáním. Když pán domu odjíždí, služebníci mají možnost volby. Můžou se na všechno vykašlat a užívat si volnost. Mohou se přestat starat, když není o koho. Nebo mohou bdít a očekávat. A tohle čekání neznamená sedět a vzdychat. Přepásaná bedra a hořící lampu má ten, kdo se pouští do práce. Služebníci očekávající nepřítomného pána na sebe berou odpovědnost, chápou se vlastní iniciativy a pouští se do díla. Svého Pána neztrácí ze zřetele ani v době jeho viditelné nepřítomnosti. A chtějí čekání na pána vyplnit aktivitou, kterou od nich on očekává. Co dělat, když pán je pryč? Služebníci si mohou připomínat jeho poslední rozkazy a plnit je. Tedy plnit jeho vůli.

Jiní si mohou říci: Je tento pán, který odjel a dlouho se nevrací, stále ještě pánem domu? Co když už se nevrátí? Co když se mu něco stalo? A řeknou si: „Můj pán dlouho nejde“ a začne bít sluhy i služky, jíst a pít i opíjet se. To ale asi pán domu nechtěl. To nebyla jeho vůle. A co je tedy jeho vůlí? Ptáme se po ní my, hledáme ji? Často nám nebývá jasná. V různých situacích se může naše poslání a služba Kristu naplňovat různým způsobem. Ale zásadní a orientující mi připadají Ježíšova slova, že vůlí Boží je neztratit žádného z maličkých. A v tomto Ježíšově podobenství vidíme: věrný služebník rozdává pokrm v pravý čas – v tom můžeme vidět zájem a péči především o slabé, hladové, zranitelné, nemocné, osamocené, o oběti zlého. I v čase naší úzkosti a nervozity můžeme sloužit, pomáhat druhým. Čekání na Kristův příchod není ztracený čas, ale velká a důležitá příležitost, během které lze učinit mnoho dobrého našim bližním. Vždyť sloužit Bohu pro křesťana znamená sloužit lidem okolo nás. Stále platí Kristovo slovo, co jste učinili jednomu z těchto nejmenších, mně jste učinili.

Důraz dnešního podobenství vidím ve svobodě a důvěře, kterou nám Pán Ježíš dává. Když hospodář odchází, svěřuje dohled nad domem svým služebníkům. Nemá tam ani kamery ani tajné donašeče. Svůj dům svěřuje zaměstnancům se vším rizikem, že svou domácnost při svém příchodu nepozná. Může se totiž stát, že ti, kterým dům svěřil, si začnou hrát na pány a budou svým podřízeným ztrpčovat život. A bohužel se to často stává. Lidé, kterým je svěřena moc a autorita, ji často zneužívají. Ale na druhé straně, jen tak se pozná, kdo je kdo. Dokud je majitel ve firmě, všichni se předhánějí, aby se mu zalíbili. Ale na lámání chleba dojde, když je daleko za horami. Teprve když jsme ponecháni sami sobě, teprve když si myslíme, že nás nikdo nevidí a nehodnotí, teprve když jsme sami doma a beze svědků, vyjeví se naplno, kdo vůbec jsme. Někteří lidé se vybarví teprve když získají moc a peníze. Jiní ukážou svou pravou tvář, když nastane krizová a nečekaná situace a oni přestanou brát ohledy na druhé. Chceme-li se tedy o sobě něco dozvědět, vzpomeňme si, jak se chováme, když si myslíme, že nás nikdo nevidí, nekontroluje a záleží pouze na nás, co děláme a říkáme.

Když jdeme nepřehlednou krajinou, kterou protíná změť různých cest, musíme upnout svůj pohled k bodu na vzdáleném horizontu, abychom neztratili orientaci. Toto podobenství jako by hledělo někam daleko. Ale právě tím nám může pomoci projít nejistotou a zmatky, které prožíváme právě teď. A vlastně nemusí být nutné vidět to jako vzdálenou budoucnost. Třeba ustaraní, svými věcmi zaměstnaní služebníci nevnímají, že pán je blízko, už tluče na dveře, stačí otevřít a nechat se jím obsloužit, občerstvit, povzbudit, nabrat novou sílu a dech. Amen.

Píseň: 166 Pán Bůh je přítomen (sl.1-2)

Příml. modl.: Náš Pane, modlíme se za nemocné, umírající, za ty, kterým zemřel blízký člověk, za pracovníky ve zdravotnictví, Diakonii, Charitě, sociálních službách, za ty, kdo o nemocné pečují doma, za pracovníky církví, kteří šíří naději evangelia do míst, kde naděje chybí, za ty, kdo povzbuzují sebe i ostatní vzdor šířící se nemoci, za žáky, studenty, jejich rodiče, učitele, za své rodiny, své blízké a přátele, i sami za sebe. To vše v naději, že Kristus zvítězil nad smrtí. A proto – ať žijeme či umíráme – ani zlá nemoc nezruší jeho vztah k nám.
Otče náš,…

Poslání: (1K 10,12.23) Ten, kdo si myslí, že stojí, ať si dá pozor, aby nepadl. Všechno je dovoleno – ano, ale ne všechno prospívá. Všechno je dovoleno – ano, ale ne všechno prospívá společnému růstu. Amen

Požehnání: (1 Te 5,23-24) Sám Bůh pokoje nechť vás cele posvětí a zachová svého ducha, duši i tělo bez úrazu a poskvrny do příchodu našeho Pána Ježíše Krista. Věrný je ten, který vás povolal; on to také učiní. Amen.

Píseň: 636 – Z tvé ruky, Pane můj