Jste zde

7.3. Mt 14,22-33

7.3.2021 Prčice, 3. neděle postní, „virtuální“ bohoslužby

Milost našeho Pána Ježíše Krista a láska Boží a přítomnost Ducha svatého se všemi vámi!

(Iz 41,13) Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, držím tě za pravici, pravím ti: Neboj se, já jsem tvá pomoc.

Milé sestry, milí bratři, zvu vás k dalším tzv. virtuálním bohoslužbám.

Modlitba: Ježíš mu řekl: Kdo položí ruku na pluh a ohlíží se zpět, není způsobilý pro království Boží (Lk 9,62). Ježíši, Synu Boží, ty jsi opustil svůj nebeský domov, bez domova jsi žil na zemi, abys povzbudil lidi k novému životu. Ale kdo tě zvládne následovat bez ohledů na staré vazby a jistoty? Kdo je připraven riskovat všechno, aby získal budoucnost, kterou ty zaslibuješ? Jen nemnozí jsou toho schopni. Nejsme moc připraveni důvěřovat, raději hledáme kompromisy, chybí nám oheň pro naši víru. I přesto to s námi nevzdávej! Slituj se nad námi a i z nás si zbuduj své království. Amen.

Píseň: 379 – Stvoř srdce čisté, Bože, mi

Čtení: Mt 14,22-33:
Hned nato přiměl Ježíš učedníky, aby vstoupili na loď a jeli před ním na druhý břeh, než propustí zástupy. Když je propustil, vystoupil na horu, aby se o samotě modlil. Když nastal večer, byl tam sám. Loď byla daleko od země a vlny ji zmáhali, protože vítr vál proti ní. K ránu šel k nim, kráčeje po moři. Když ho učedníci uviděli kráčet po moři, vyděsili se, že je to přízrak, a křičeli strachem. Ježíš na ně hned promluvil a řekl jim: „Vzchopte se, já jsem to, nebojte se!“ Petr mu odpověděl: „Pane, jsi-li to ty, poruč mi, ať přijdu k tobě po vodách!“ a on řekl: „Pojď!“ Petr vystoupil z lodi, vykročil na vodu a šel k Ježíšovi. Ale když viděl, jaký je vítr, přepadl ho strach, začal tonout a vykřikl: „Pane, zachraň mne!“ Ježíš hned vztáhl ruku, uchopil ho a řekl mu: „Ty malověrný, proč jsi pochyboval?“ Když vstoupili na loď, vítr se utišil. Ti, kdo byli na lodi, klaněli se mu a říkali: „Jistě jsi Boží Syn.“

Kázání:
Ježíš kráčí po moři. Dá se něčemu takovému vůbec věřit? Není za tím vším nějaký trik? Odpověď na to, zda Ježíš opravdu kráčel po vodě či ne, asi neexistuje. Myslím, že nejde o demonstraci toho, že Ježíš udělal kousek, který by nikdo jiný nesvedl. Není to reportáž o kráčení po vodě, ale příběh o víře. O víře, která zachraňuje.

Zamysleme se tedy nad dnešním textem.
Ježíš posílá své učedníky pryč. Musí jít dál vlastními silami, musí se zprávou o Božím království na druhý břeh. Boží evangelium musí do světa. Ale učedníkům se nechce. Bojí se plavit sami, bojí se toho druhého břehu. Ježíš je k tomu musí přimět.
Sám pak odchází na horu, aby se modlil. Učedníci se musí naučit být na moři světa samostatní. Však už budou brzy odkázáni sami na sebe. Jen jestli nezapomenou, že Ježíš je neztrácí z očí, že se za ně na výšinách modlí.

Učedníci sedí na lodi, noc je na spadnutí, zvedá se vítr a pořád sílí. Ať dělají co dělají, dopředu to nejde. Vichr a vlny pořád srážejí tu jejich lodičku zpátky. Z toho se nikdy nedostanou! Neměli Ježíše vůbec poslouchat, neměli vyrážet na cestu. Modlit se zapomněli a ani je nenapadlo, že Ježíš se modlí za ně.

Ježíš se na hoře modlí za své přátele, kteří se zmítají tam dole na moři. Vidí jak marně se lopotí a bojují s živly, vidí zoufalství v jejich očích. Nezvládnou to. Vypadá to, že úplně ztratili důvěru v Boha, zanechali ji na břehu za sebou. Vítr a přívaly, všechno je proti nim a oni ztrácejí odvahu. Musí za nimi. A Ježíš sestoupil s hory, vstoupil na vodu a kráčel po moři.

Ježíš kráčí po moři. Jako by byl samotným Bohem. Takhle se to přece píše o Pánu Bohu v knize Jóbově: on kráčí po hřebenech mořských vln. A stejně ho opěvují žalmisté i proroci: to je Ten, který razí cestu mořem a jeho stezka vede množstvím vod.

Moře a vodní proudy jsou starozákonní obrazy pro nepřátelské mocnosti zla, chaosu a smrti. Galilejské jezero, zvané pro svou velikost moře, bylo pro učedníky sídlem nebezpečných mocností, proti kterým je člověk slabý. Sídlem démonů. Učedníci vidí z lodi něco, co v nich vzbuzuje strach. Nečekají Ježíše, vyděsili se, že vidí přízrak. Teď se bojí ještě víc, než předtím. Křičí strachem.
Ježíš na ně hned promluvil a řekl jim: vzchopte se, já jsem to, nebojte se!
To jsem já, vyslanec Boha, jehož jméno zní: Já jsem. Toho který pro svůj lid razil cestu mořem, už víte? Ne, nevědí, jsou ochromeni strachem. Je to Pán, nebo je to přelud? Petr řeší dilema odvahou k experimentu: Pane, jsi-li to ty, poruč mi, ať přijdu k tobě po vodách!

Proč k tomu Petr Ježíše vůbec vyzývá? Jsi-li to ty… Odvolání na Boha a jeho pomoc není přece chytráckou či magickou pojistkou. Ani Bůh z nás nesejme odpovědnost za krok směrem k němu. Ale Ježíš tuto výzvu přijímá: Pojď! A Petr jde.

Petr se odvážil ke kroku z loďky, protože ho volalo Ježíšovo slovo a zažil, že zdánlivě nemožné se stalo možným: Petr vystoupil z lodi, vykročil na vodu a šel k Ježíšovi. Pak jeho strach začne vítězit nad odvahou jeho důvěry. Ztratí Krista z očí a začne se dívat na sebe a pod sebe a už se topí ve vírech strachu. Zapomněl na Ježíšovo slovo a jeho blízkost, ale viděl opět svou zcela konkrétní situaci: Ale když viděl, jaký je vítr, přepadl ho strach, začal tonout…V tu chvíli si mohl říci: „To jsem si vlastně mohl myslet! Je prostě nemožné chodit po vodě, na tom nezmění nic ani Ježíšovo slovo!“ Ale Petr vykřikl: Pane, zachraň mne! Ježíš hned vztáhl ruku, uchopil ho a zachránil.

Je tu v symbolické zkratce vylíčen celý Petrův příběh víry, lidský příběh víry: Po vzepětí odvahy následuje pád, po pádu zas nové vysvobození. „Ty jsi Kristus, Syn Boha živého!“ říká Petr. Ale už za chvíli projeví takovou malověrnost, že si vyslouží nejtvrdší slova, která kdy Ježíš komu řekl: Jdi mi z cesty, satane! Při poslední večeři se Petr holedbá: „Kdyby tě všichni zradili, já ne! Půjdu s tebou i na smrt!“ A než kohout zakokrhá, třikrát ho zapře. Ale pak znovu smývá svou vinu pláčem a trojí zapření trojím vyznáním lásky: „Pane, ty víš všechno, ty víš, že tě mám rád!“

Cesta víry je takovou „chůzí po moři“. Vírou vstupujeme do prostoru, který se „zvnějšku“, tedy tomu, kdo se k víře neodhodlá, musí nutně jevit jako absurdní, jako říše pošetilosti a nemožnosti. Pro mnohé, kteří dají přednost tomu, zůstat sedět v loďce, se Ježíš bude vždy jevit jako přízrak a evangelium jako jeden velký přelud.

I my si můžeme připadat (zvlášť v dnešní situaci), jako na loďce zmítané vichrem a vlnami. I my kráčíme světem plném démonů. Jsme loďkou uprostřed vln. A vítr vane proti loďce. Žijeme ve světě, ve kterém je přítomno zlo. Nemůžeme se od něj izolovat, aby nám neublížilo. Se zlem budeme mít vždy co do činění. Ježíš je však ten, koho zlo nepřemůže. V něm máme největší jistotu a oporu. Nejde o to, že by se nám v tom případě nemohlo nic zlého přihodit. Životní zkušenosti tomu odporují. Ježíš nám neslíbil absolutní nedotknutelnost, ale slíbil nám pomoc, aby nás zlo kolem nás neochromilo. Abychom se s ním uvnitř naší bytosti, v našem nitru, neztotožnili. Aby si nás zlo nepodmanilo. To by bylo opravdu velké utonutí.

Ježíš kráčí po moři zla. Jde, protože se vydal za člověkem, pro naši záchranu. A zve Petra k sobě do mořských vln. Že by tohle po nás chtěl Ježíš? Opravdu tohle obnáší víra v něho? Nemohla by být něčím pohodlnějším, než jít za Ježíšem do vln? Petr vede velký vnitřní zápas. Ale nakonec jde. To je jeho rozhodnutím víry, rozhodnutím pro Ježíše. Vydává se na náročnou a neobvyklou, velice nepředpokládanou cestu Krista. S tebou, Ježíši, i do vln.

Ovšem dál jsou tu vlny, strach. Petr se propadá do hlubin. To všecko k víře patří. I na ní jsou nejkrásnější výšiny, ale v přerozličných obměnách i vítr a strach. Nevyčítejme Petrovi, že na chvíli selhal. Ty špatný křesťane. Vždyť jsi chodil s Ježíšem. Tebou nesmí nic otřást. - Může. Může s námi leccos otřást. Můžou nám dojít síly. Nemusíme mít vždy sílu na další krok ve vodách. Ale to, co nám zůstává, je možnost křičet: Pane, zachraň mne! A Ježíš vztahuje svou ruku, chytne ho a řekne: Ty malověrný, proč jsi pochyboval? Není v tom výtka. Je v tom ujištění a láska. Amen.

Ohlášky: Milé sestry, milí bratři, epidemická situace se stále nezlepšuje, zůstaneme zatím jen u tohoto náhradního způsobu bohoslužeb. Mějme víru a naději, že i tato těžká situace někdy skončí.

Píseň: 572 – Tvůj, Pane, jsem

Přímluvná modlitba: Pane Ježíši Kriste, prosíme tě, odpusť nám naši nedokonalou víru. Snažíme se, ale někdy nám to nejde. Máme mnoho jiných starostí a zapomínáme na tebe. Dej, ať věříme, že ty nás nikdy neopustíš, i přes naše zapomínání a malou vděčnost. Dej, ať věříme ve tvou lásku, odpuštění a milost. Dej, abychom neochabovali ve víře v Tebe a neztráceli naději. Prosíme za zdraví naše i všech našich blízkých. Prosíme za naši vládu, dej, aby činila moudrá rozhodnutí.
V tiché modlitbě můžeme svěřit Pánu Bohu, co nás nejvíce tíží….
Nevyslovené prosby vložme do modlitby Páně: Otče náš…

Poslání:(Žd 11,1) Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme. Amen

Požehnání: Požehnej nám Všemohoucí Bůh Otec, i Syn, i Duch svatý. Amen.

Píseň: 579 – Ó králi věků důstojný