Jste zde

27.6. Mt 8, 5-13

Mt 8, 5-13 kázání
V Kafarnaum k Ježíšovi přistoupí jeden setník. Konkrétně velitel místní římské vojenské posádky. Možná rodilý Říman - možná syrský Řek. Ale v žádném případě to nebyl Žid – ti v římské armádě nesloužili. Tedy pohan. Tento římský setník prosí za svého sluhu. Nepřichází kvůli sobě - přimlouvá se za jiného. Přímluvné prosby patří ke všem náboženstvím, která znají modlitbu – k židovství a křesťanství patří neodmyslitelně.

Sluha leží doma ochrnutý a hrozně trpí. Víc se zde o nemoci neříká. Kraličtí to překládají - že byl šlakem potrefený. Ale nejde tady o to, jakou nemocí setník trpěl. Pro další průběh je podstatné - že zde pohanský důstojník okupační armády prosí za jiného pohana - zřejmě vojáka této okupační armády, který není přítomen.

V Ježíšově otázce můžeme zaslechnout údiv. Mám ho jít uzdravit já? Proč se římský důstojník místo na římského lékaře obrací na domorodého proroka? Není to náhodou pod úroveň Římana - opravdu si ten Říman myslí, že domorodý prorok je hoden mu léčit sluhu? - Ať už to ale Ježíš myslel jakkoli - jisté je, že dál už rozhovor nezdržuje a je připraven léčit. Někde nedaleko leží člověk, který se nemůže pohnout, má bolesti a trpí – to není právě vhodný čas na nějaké dlouhé rozhovory.

Kupodivu situaci zdrží důstojník a zareaguje na tu možnost, zda tam má Ježíš vůbec chodit: Pane, nejsem hoden, abys vstoupil pod mou střechu; ale řekni jen slovo, a můj sluha bude uzdraven. - Setník si uvědomuje překážku – pravověrní Židé nesměli vstupovat do pohanských domů - ty byly pro ně rituálně nečisté. Setník uznává židovské pravidlo, podle kterého se Žid vstupem do pohanské domácnosti znečistí. Přijímá pokorně druhořadost pohanů vůči vůči vyvolenému národu.

Ale setník zároveň nachází východisko: Řekni jen slovo, a můj sluha bude uzdraven. Jako alternativu k Ježíšově návštěvě nemocného tedy nabízí uzdravení slovem - na dálku. A vzápětí to vysvětluje: Vždyť i já podléhám rozkazům a vojákům rozkazuji; řeknu-li některému „jdi“, tak jde; jinému „pojď sem“, tak přijde; a svému otroku „udělej to“, tak to udělá.

Slovo, kterým má Ježíš uzdravit, přirovnává římský setník k vojenskému rozkazu. On sám ví, co znamená rozkazovat: Ví, že ten kdo má příslušnou pravomoc, řídí bitvy a mění tvář světa, aniž by kvůli tomu někam chodil. Ví, že ten, kdo skutečně rozhoduje, nemusí nikam běhat. Respektive - že ti kdo běhají po bitevním poli - o ničem nerozhodují - ti jenom plní rozkazy. Rozhoduje se někde jinde: slovem.

To ale není všechno. Důstojník neříká pouze - i já mám pravomoc, a proto rozkazuji - ale trochu překvapivě: i já podléhám rozkazům – tedy ne: mám pravomoc - ale podléhám pravomoci, a proto tady rozkazuji. Tento setník operativně řídí svou posádku a tady v Kafarnaum rozhoduje on. Ale kdesi daleko je císař nebo přinejmenším místodržící, který ho sem poslal a dal mu toto poslání. A tento obraz nyní přenáší na Ježíše: říká o něm nejenom, že může léčit slovem - ale zároveň předpokládá, že Ježíš sám podléhá pravomoci a má od někoho vyšší poslání, kvůli kterému se nyní potlouká ve stejném zapadákově jako ta římská posádka.

Když to Ježíš uslyšel, podivil se a řekl těm, kdo ho následovali: „Amen, pravím vám, tak velikou víru jsem v Izraeli nenalezl u nikoho.“ - Jasně že Ježíšova odpověď je hlavně provokací a výzvou do vlastních řad. Římský důstojník mohl stěží rozumět věrouce lépe než učedníci – ale prokázal větší důvěru – Bohu i přímo Ježíši.

Náš důstojník má ve své pravomoci mimo jiné i toho šlakem potrefeného sluhu. A mohl mu rozkazovat: Jdi tam! a Udělej tohle! - Má ho ve své kompetenci. Jenomže dnes by mu to mohl jakkoli rozkazovat a nic by se nezměnilo na tom, že sluha zůstane ležet a sténat. Dokonce by mu mohl sám jako jeho velitel rozkázat: Uzdrav se! - Ale sluha by se neuzdravil. Sluha je v jeho kompetenci, ale jen odtud až potud.

Jsou věci a oblasti, na které je pravomoc římského důstojníka příliš krátká. Tohoto sluhu už má na povel jakási vyšší instance. Jiná síla. Nemoc a bolest a smrt … Tam slovo obyčejného setníka nedosáhne. Ale ten důstojník si představuje a věří, že existuje jakási ještě vyšší a ještě důležitější oblast - ve které rozhoduje Ježíš. A na tu je i ta nemoc a bolest a smrt krátká. Je cosi ještě podstatnějšího, kam zase nedosáhnou ony. - Kdybychom řekli, že utrpení a smrt nemají poslední slovo - může to znít jako otřepaná křesťanská fráze. Ale tenhle setník se jí chytne tak doslova, jak my to obvykle neděláme - a chce od Ježíše, aby to poslední slovo tedy vyslovil. Teď hned.

Pravím vám, že mnozí od východu i západu přijdou a budou stolovat s Abrahamem, Izákem a Jákobem v království nebeském; ale synové království budou vyvrženi ven do tmy; tam bude pláč a skřípění zubů. - Tohle je jeden ze starobylých obrazů spásy. Spása je v něm vyjádřena velice útulně a domácky - jako hostina. Je to obraz milé společnosti – na této hostině není tak důležité, co se bude podávat k jídlu - jako spíš že se tam člověk potká s někým, s kým mu je dobře – a s kým je navíc i dobré být. Abraham, Izák a Jákob totiž zaručují, že Bůh bude někde nedaleko. Abraham, Izák a Jákob jsou ti tři, ke kterým se Bůh vždycky hlásí. - Naděje království nebeského nespočívá v blaženosti jedince - ale v družnosti společenství, kde padne všechno odcizení. Odcizení je přemoženo tak zásadně - že pohané zasednou za stůl s praotci Izraele - budou připočteni k jejich rodině.

Abraham, Izák a Jákob jsou postavy svým způsobem dvojznačné:
Na jednu stranu - oni jsou zakladateli Izraele a každý Izraelec se k nim hlásí jako ke svým praotcům. Být potomkem Abrahama znamená být z toho správného rodu. Jenomže – a v tom je ta dvojznačnost – Abraham sám ze žádného dobrého rodu nebyl. Abraham byl přece pohan, který uvěřil Hospodinu až v dospělosti. Izák s Jákobem už sice „z dobré rodiny“ jsou - ale k tomu co znamená víra - se také probojovávají až během celého svého života. - Kdo se tedy právem hlásí k Abrahamovi? - Jeho potomci, kteří už se narodili ve věřících rodinách a byli patřičně vychováváni – anebo pohani, kteří se k víře dostali teprve tak jako Abraham?
Ježíš tady naznačuje, že s Abrahamem může stolovat a povídat si každý - kdo chce a kdo po tom touží a kdo s ním má o čem mluvit. A že stolovat a mluvit s Abrahamem může každý – ať se k víře dostal již v dětství nebo se k ní probojovával pracně během života. Nikdy není pozdě.

...ale synové království budou vyvrženi ven do tmy; tam bude pláč a skřípění zubů.
Slyšíme zde o jakýchsi synech království, kteří asi neměli pocit, že by chtěli stolovat s Abrahamem, že by si s ním chtěli povídat. A ti místo povídání a milé společnosti skřípou zuby venku.

Pláč a skřípění zubů tam venku - patří v Matoušově evangeliu k ustáleným obratům - které nemusejí nutně znamenat jakási muka pekelná. Znamenají spíš lítost a vztek, že jsme něco propásli. Že jsme se sami o cosi připravili – a právě zůstali venku.
Pro učedníky a tím i pro nás je to výzva na způsob: Neberte si z nich příklad! Ať se nestane - že něco propásnete - že zůstanete venku.
Potom řekl Ježíš setníkovi: „Jdi, a jak si uvěřil, tak se ti staň.“ A v tu hodinu se sluha uzdravil.
Amen.

27.6.2021 Prčice

Pozdrav: Milé sestry a bratři v Kristu, vítám vás v tento nedělní den.

AP: Milost našeho Pána Ježíše Krista a láska Boží a přítomnost Ducha svatého se všemi vámi!

Intro: (Ž 63,2-4) Bože, tys můj Bůh! Hledám tě za úsvitu, má duše po tobě žízní. Mé tělo touhou po tobě hyne ve vyschlé, prahnoucí, bezvodé zemi. Chci spatřit tvoji sílu a slávu; tvé milosrdenství je lepší než život, mé rty tě chválí zpěvem. Amen.

Píseň: Ž 25 (1-4)

Modl.: Hospodine, Pane náš, jak vznešené je tvé jméno po vší zemi!
Spolu se žalmistou ti chceme zpívat a připomínat si všechno podivuhodné, co jsi od pradávna činil před očima pronárodů. Ale spolu s tvou církví po celém světě si chceme připomínat také to, co činíš dnes a denně. Děkujeme za to, že ses k nám přiblížil v Ježíši Kristu. Děkujeme, že v jeho vzkříšení dáváš naději i nám. Že ve tvých rukou ani my nepatříme jen minulosti; že i s námi dokáže udělat věci podivuhodné, budeš-li chtít.
Náš Pane, ty nás znáš a neděláš si o nás žádné iluze a není žádných zásluh, na které bychom se mohli sami odvolat. Proto tě jenom prosíme: Rozpomeň se na své milosrdenství a na své slitování, které je od věků. Amen.

1čtení: Mi 4,1-5

Píseň: 368 – Ó tvůrce, Duchu svatý, přijď

2čtení: Mt 8, 5-13 KÁZÁNÍ

Píseň: 559 – Ó ujmi ruku moji

Ohlášky:

Píseň: 192 – Dobře staví, kdo zná a ví

Modl.: Pane Bože náš, ty zůstáváš jistou, pevnou oporou a mocně prosazuješ, aby se naplnila tvá zaslíbení k záchraně všeho stvoření i nás. Modlíme se o tvou pomoc lidem v bolesti, úzkosti, nemoci, bezradnosti. Modlíme se za lidi staré a zapomínané. Modlíme se za osamělé, za ty, kdo nemají žádného zastání. Modlíme se za ty, na něž si dnes ještě nikdo nevzpomněl.
Modlíme se za všechny lidi na světě a za nás všechny - vysvobozuj z nebezpečí, vysvobozuj od zlého a zjev svou slávu, jak jsi zaslíbil v Ježíši Kristu.
V modlitbě myslíme také na všechny, kdo trpí následky tornáda na jižní Moravě. Hledejme cesty, jak pomoci, třeba finančně prostřednictvím – viz e-mail z ˇUCK.
Nyní můžeme v tiché modlitbě svěřit Pánu Bohu, co nám nejvíce leží na srdci…
Pane, prosíme tě vyslyš nás, když k tobě společně voláme: Otče náš,…

Poslání:(1K 15,57-58) Chvála buď Bohu, který nám dává vítězství skrze našeho pána Ježíše Krista! A tak, moji milovaní, buďte pevní, nedejte se zviklat, buďte stále horlivější v díle Páně; vždyť víte, že vaše práce není v Pánu marná. Amen

Požehnání:

Píseň: 489 – Tvé požehnání, dobrý Otče