Jste zde

4.7. Mt 8,18-27

Mt 8,18-27 kázání
Mistře, budu tě následovat, kamkoli půjdeš – říká Ježíšovi zákoník, znalec tóry. Zákoník, kterého zaujalo Ježíšovo učení. Dokonce používá rovnou slovo - následovat a je mu jasné co to bude znamenat - protože říká: kamkoli půjdeš. Kamkoli ta tvá úzká cesta povede.

Ale Ježíš mu odpověděl: „Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu složil.“ - Ježíšova odpověď neznamená odmítnutí. Naopak - je to potvrzení zákoníkových slov: ano, budeš muset mě následovat a sledovat na každém kroku. Budeš muset mě sledovat na mé cestě, protože nemám žádné hnízdo ani noru. Nejsem nikde usazen nastálo. – To ale právě zákoník předjímal, když říkal - kamkoli půjdeš. Neřekl - budu docházet do tvého duchovního centra či někam, kde budeš kázat - ale naznačuje Ježíšovi: Já vím, že příští měsíce a možná roky strávím na pochodu, abych tě neztratil z očí. Ale přijímám tu cestu. A Ježíš ho zahrnuje mezi své učedníky.

Ježíšova odpověď o liškách a ptácích zní téměř jako přísloví: i ta zvířata (a ptáci) jsou na tom někdy lépe, než člověk. I ta zvířata a ptáci jsou na tom lépe než bezdomovec. Neboť ta zvířata mají někde domov. - Jenže toto přísloví jde do větší hloubky, než jenom politování bezdomovců. Říká: každý, kdo si se mnou něco začne se - obrazně - stane bezdomovcem. Bezdomovcem i doma, mezi svými. I mezi těmi, s nimiž si doteď rozuměl. Mnozí ho totiž nebudou chápat. Nebudou mu rozumět a on si přestane rozumět s nimi. Ježíš sám zakusil, jak ho jeho poslání rodině odcizilo, dokud rodina sama toto poslání neuznala.

Proti jistotám těch, kdo si vyhrabali útulnou noru – je zde nejistá existence Ježíše a jeho učedníků, kteří nikde nebudou úplně doma - leda snad tam, kde se jim podaří mezi lidmi vytvořit aspoň kousek Božího království – tam kousek domova vždycky zažijí. - K jistotě nor a nejistotě následování je však třeba doříct ještě jeden důležitý rozměr – a k tomu dá příležitost jiný z učedníků, který „doma“ - v těch norách - ještě kouskem zůstává zachycen.
Ten říká Ježíšovi: Pane, dovol mi napřed odejít a pochovat svého otce. - Pohřbít rodiče byla tehdy důležitá, takřka posvátná povinnost. Úcta k rodičům už je zakotvena v Desateru. Pohřeb rodičů je nad to ještě případem, kdy se tato úcta dotýká smrti. Otázka nejvyšší závažnosti, kdy všechno méně důležité by mělo jít stranou …

Ale Ježíš mu odpověděl: Následuj mě…Těmito provokativními slovy se Ježíš ohradí právě proti té prioritě. Jeho povolání je absolutní - převyšuje každou jinou vazbu. Taková neúprosnost je tím překvapivější, že jindy Ježíš povinnosti vůči rodičům výslovně předřazuje i před náboženské závazky. Ale následovat Ježíše není náboženská záležitost. Je to životní obrat.

Proto nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé: Jsou to drsná slova – Ježíš tím vyhrotí přednost následování před pohřbem až do absurdnosti – domnívám se, že nás chce šokovat – aby vynikla důležitost následování. Následování Ježíše je něco, co se týká života - a smrti ještě mnohem víc než pohřeb. Ježíš to rozdělí: života se týká to následování a pohřeb se týká jenom smrti. K tématu následování, které otevřel předchozí výrok o liškách a doupatech, tento učedník chtě nechtě dodá rozměr života a smrti. Oproti domovu v útulných norách stojí nejistá cesta, na které se člověk stane bezdomovcem i mezi svými. Oproti pevnému břehu, na kterém zůstávají zástupy, stojí nejistá plavba učedníků. Výrok o vzájemném pohřbívání mrtvých k tomu dodává nejzazší rozměr: na plavbě, která je čeká - jde o život – ale na pevném břehu se jen pohřbívá.

Vstoupil na loď a učedníci ho následovali. Nedozvíme se, jak se zachoval učedník, který chtěl nejprve pohřbívat – zda zůstal doma, aby vypravil pohřeb či ne. - Učedníci jsou ti, kteří nastoupili plavbu. Někteří z učedníků byli rybáři - vstupovali na loď den co den. Ale vstupovat na loď s Ježíšem - v tom je obrazné vyjádření křesťanské existence. Následování Ježíše je náročná a nezaručená cesta. Je to existence bez vnějšně pevné půdy pod nohama. Je to plavba uprostřed vln….

V kolika podobách takový život známe? … Kolikrát už jsme měli pocit, že náš život se podobá zmítané loďce uprostřed vln? … Uprostřed událostí, které námi zmítají jak se jim zlíbí? Uprostřed nepřízně a bolestí života? … Ale Ježíš učí a umožňuje život podobný plavbě uprostřed vln přijmout a odvážit se žít. Ježíš je předpokladem pro to - abychom i život zmítaný, ohrožovaný, nezajištěný - mohli a dokázali přijmout, žít plně, bez rezignace. A s důvěrou.

Důvěru on sám vyjadřuje tím, že i v tu chvíli, kdy loď mizí ve vlnách - spí. Spát uprostřed bouře – to je manifestace důvěry. Důvěry úplné odevzdanosti do Boží ruky. Důvěry, ve které je kus krásné křesťanské lehkomyslnosti - co se týče starosti o sebe … Pán Ježíš spí. - Ale učedníci - s jejichž postojem se asi dokážeme více ztotožnit - propadají bytostné úzkosti. Kolik má zase i ona rozmanitých podob…. Kolikrát už jsme takovou bytostnou úzkost zažili!

Ta úzkost je ještě umocněna Ježíšovým spánkem. To jeho spaní v tak přetěžkou chvíli je něco jako Boží odmlčení. Jako když si myslíme, že Bůh na nás zapomněl a nechává nás v našich trápeních. - Není to bouře, co Ježíše probudí - jsou to učedníci a jejich – v podstatě – modlitba: Pane, zachraň nás, nebo zahyneme! - Oslovují Ježíše Pane – tím vyjadřují přesvědčení, že právě on má moc nad životem a smrtí.

Jsou to učedníci, kteří vědomě následují Ježíše. Pochopili, že na břehu mrtví pochovávají své mrtvé - zatímco o životě se rozhoduje v Ježíšově blízkosti. V dalším verši - má Mt verze tohoto příběhu velmi hluboký ráz. Podle Lk i Mk Ježíš vstane, pohrozí vichru i dešti a pak, když bouře ustane, řekne: „Vy malověrní, proč jste tak ustrašení?“ Mt má ale jiné pořadí. Ne - až je bouře utišena - ale právě ještě do jejího běsnění Ježíš řekne: Proč jste tak ustrašení, vy malověrní? Je v tom velká naléhavost a síla i výzva: Nebuď tak ustrašen, nenech se zotročit, spoutat strachem. - Ježíš chce, abychom se zbavili strachu - ne teprve až bude po bouři, ale právě - i uprostřed jejího běsnění.
Rozhovor s učedníky je pro tuto chvíli důležitější než utišení živlů. Ještě chvíli ať si řádí větry i moře, ještě chvíli ať jdou všichni téměř ke dnu - protože důležitější je nejdříve si vyříkat, jak je to s tou jejich vírou. Teprve pak Ježíš ty živly utišil: Vstal, pohrozil větrům i moři; a nastalo veliké ticho.

V čem spočívá malověrnost učedníků? - Malověrnost, nedostatek víry nebyl v tom, že ho probudili a požádali o pomoc. To je podle Matouše v pořádku. Chyba je jen v tom, že jsou při tom tak poděšení - to jim Ježíš vytýká. Učedníci to všechno dělají takříkajíc předpisově: obracejí se v pravou chvíli na správnou adresu a se správnou modlitbou. - Ale stačí se na ně zřejmě jen podívat - aby bylo hned jasné, že jsou vystrašení k smrti. A Ježíš to podle toho okomentuje: vy mi ještě příliš nevěříte, že? Jinak byste se tolik neklepali.

Možná má to přesunutí rozhovoru před utišení bouře ještě hlubší smysl. - A to ten, že utišení učedníků je vlastně podstatnější než tišení bouře, která je vyděsila.
Možná už malá víra se dokáže spolehnout na Ježíše, že s Ježíšem nepůjde ke dnu a bude vyslyšena. Možná, že velká víra – taková, kterou Ježíš hledá – by se nebála s Ježíšem na palubě klidně až k tomu dnu jít. - Už malá víra dokáže spoléhat na to, že s Ježíšem neztroskotá. Velká víra se nebojí ztroskotat. - Ale to bude Ježíš učedníkům vysvětlovat až někdy cestou do Jeruzaléma a ani tam to tak úplně nebudou chápat.

Lidé užasli a říkali: Kdo to jen je, že ho poslouchají větry i moře?
Úžas je veliký a důležitý rozměr víry. Úžas při setkání se skutečností, která nás dokonale přesahuje - a která se přece konkrétně vlamuje do naší existence jako moc nového života, jako moc záchrany.

Příběh je zapsán i pro nás jako povzbuzení. Ať se dostaneme do jakéhokoli ohrožení, strach bude vždy příznakem necelé, pochybující víry. Ale i v té nejkrajnější nouzi můžeme volat k tomu, který má veškerou moc na nebi i na zemi. Amen

4.7.2021 Prčice
Pozdrav: Milé sestry a bratři v Kristu, vítám vás v tuto 5. neděli po sv. Trojici

AP: Milost našeho Pána Ježíše Krista a láska Boží a přítomnost Ducha svatého se všemi vámi!

Intro:(Ž 119,123-125) Zrak mi slábne, vyhlížím tvou spásu, výrok tvé spravedlnosti. Nalož se svým služebníkem podle svého milosrdenství, vyučuj mě v tom, co nařizuješ. Jsem tvůj služebník, učiň mě rozumným, abych poznal tvá svědectví. Amen

Píseň: Ž 25 - K tobě duši pozdvihuji (1-4) 219 – Hory, doly, stráně

Modlitba: Pane Bože, milostivý Otče, stojíme zde před tebou se všemi chybami, se všemi nadějnými tužbami i se svými obavami a starostmi. Děkujeme ti, že se k nám ve svém Synu Ježíši skláníš a tak nás zbavuješ úzkostí, co bude zítra. Dej, ať tuto pomoc přijímáme. Dej, prosíme, ať se na Ježíše Krista s důvěrou spolehneme, že nás nenechá osamocené v ničem, co na nás dolehne. Svým svatým Duchem nás ujisti o své lásce, která je větší než náš hřích. Dej, ať očekáváme na tvou pomoc, ať nehledáme oporu jinde než ve tvém Synu a našem Pánu Ježíši Kristu.
Pane, učiň své slovo mezi námi světlem a silou, abychom odtud všichni odešli posíleni a povzbuzeni. Přijď Pane a buď zde spolu s námi. Amen.

1čtení: Mt 8, 14-17

Píseň: 559 – Ó ujmi ruku moji 675 – Přijď již, přijď Duchu Stvořiteli

2čtení: Mt 8,18-27 kázání

Píseň: 680 – Nás zavolal jsi, Pane

Ohlášky:

Píseň: 248 – Ježíše se nespustím

Příml. modl.: Pane, ty víš, jak se i v nás, kteří se hlásíme k tobě, pere v tolikeré podobě důvěra s vystrašeností a neklidem. Prosíme, dej nám zakoušet osvobození od strachu i uprostřed vichrů a bouří. Dej, ať můžeme zakoušet úžas nad tvojí mocí a nad tvou záchranou.
Pane Ježíši Kriste, dej tomuto světu poznat, že spasení je jen v tobě. Ať mnozí zbytečně nebloudí a najdou cestu, která vede k tobě.
V tiché modlitbě můžeme svěřit Bohu, co nám nejvíce leží na srdci …
Spojme nyní své hlasy k modlitbě, kterou nás naučil náš Pán Ježíš Kristus: Otče náš,…

Poslání: (Ž 27,13-14) Jak bych nevěřil, že budu hledět na Hospodinovu dobrotivost v zemi živých! Naději slož v Hospodina. Buď rozhodný, buď udatného srdce, naději slož v Hospodina! Amen.

Požehnání:

Píseň: 485 – Král věčný nás požehnej