1 S 17,43-45 kázání 1. čtení: 1 S 17,1-19 konfirmace
Milé sestry a bratři, milé děti, v myšlenkách se přenesme do Efes-damímu – do místa, kde Pelištejci shromáždili svá vojska k bitvě. Je to mezi Sókem a Azekou. Pro samotný příběh ale na místě nezáleží. Pro pochopení situace stačí vědět, že jsou to prostě dva kopce proti sobě a mezi nimi údolí. Na tomto údolí by nebylo nic tak zvláštního, kdyby se v něm pravděpodobně neudál jeden z nejznámějších příběhů Bible. Středem tohoto příběhu jsou dvě postavy: David a Goliáš. Je to příběh, který asi všichni známe. Příběh který v sobě ukrývá mnoho pravd.
Tak tedy na jednom kopci stojí izraelští vojáci pod vedením krále Saula. Na druhém kopci pelištejští vojáci, kde velitele neznáme, ale ani nás nemusí zajímat. On nás vlastně nemusí dnes zajímat ani ten Saul. Zajímá nás Goliáš a David, kteří tam stojí proti sobě a připravují se k boji. Dva lidé stojí proti sobě. Tedy nic nového. Takhle to chodí již po tisíciletí, která od oněch událostí uplynuly. Lidé stojí davidovsko – goliášovsky proti sobě a snaží se využívat či zneužívat toho, že jsou větší, bohatší, vlivnější, schopnější – i když málokdy je to pouze jejich zásluha.
Výšku postavy si nevybíráme. Nevybíráme si ani své schopnosti a talenty. Nevybíráme si rodinu, do které se narodíme, společnost ve které budeme vyrůstat. Svět je z tohoto hlediska velmi nespravedlivé místo pro život. Goliášové fyzičtí, psychičtí, političtí, ekonomičtí, mocní, prachatí a kdo ví jací ještě další se znovu a znovu vytahují na Davidy, kteří se jim v tomto ohledu nemohou konkurovat.
Od dětství všichni víme, že vytahovat se na slabší je zbabělost. Ale někdy na to zapomínáme. A tak jsme jednou v pozici Davida a jindy v pozici Goliáše. Jednou válcuje někdo nás, jindy zase válcujeme někoho my.
Vůbec to nemusí souviset s tím, kdo je schopnější. Ani kdo se víc snažil či učil. Tento svět opravdu není spravedlivý v tom slova smyslu, že by všichni měli rovné šance a příležitosti. Potkáváme se s tím stále. Ke stejnému výsledku se jeden musí tvrdě prodřít a jiný to zvládne levou zadní. Známe to už od školních let, kdy jeden byl jedničkář a v životě se neučil, protože mu to lezlo do hlavy samo a jiný měl horko těžko vydřené trojky. A tak to jde dál a dál. Jeden si zvládne doma opravit kde co, druhý si na všechno musí platit odborníky. Někdo má schopnosti výtvarné, hudební, někdo umí hrát fotbal nebo prostě jen tak mluvit s kdekým a chrlit vtipy a historky. Někomu byla dána do vínku tělesná krása. Někomu zdraví, síla, výdrž. Zkrátka - je toho hodně, co jeden bez námahy má či zvládá a druhý ne, i kdyby se strhal.

Ale – každý z nás bojuje na obou stranách barikády. Jednou tak a podruhé onak. Jsme Davidové i Goliášové. V tom však stále ještě není chyba. To, že někdo má na něco talent, to není nic špatného. Že Goliáš narostl někam ke třem metrům výšky, za to se vůbec nemusí stydět. Svět není spravedlivý v tom slova smyslu, že by všichni měli od všeho stejně. Jeden prostě umí to a druhý zas něco jiného. Ta hranice mezi dobrem a zlem není v tom, co umím, ale co s tím nadělám. Co nadělám s tím, co umím. Neboli k čemu použiji svoje schopnosti - a na prvním místě jde o schopnosti, které já mám a ten druhý je nemá.

Své schopnosti mohu využít k dobrému a rozsévat okolo sebe klid, radost a pohodu. Anebo taky ne. Mohu druhého zesměšňovat, vytahovat se na něj a pak to skončí třeba rvačkou. Tak to je už od dob Goliáše. Ten se nejdřív také posmíval a vytahoval a pak došlo k boji. A je to tak dodnes. Co začalo pošťuchováním, posmíváním a vytahováním – tak nakonec skončí rvačkou. Je to tak u dětí i u dospělých. Ten, kdo něco má či umí, se začne vytahovat na toho, kdo nemá či neumí – a už jsou v sobě.

Dnešní příběh nám ale ukazuje, že vždycky to nedopadne tak, jak si představuje ten větší a v boji silnější. David říká králi Saulovi: Člověk nesmí klesat na mysli. Tvůj služebník půjde s tím Pelištejcem bojovat. Vypadá to jako směšný návrh – mladičký pastýř ovcí proti profesionálnímu zabijákovi. Ale za pokus to stojí, řekl si asi Saul. A aby mu nějak pomohl, půjčuje Davidovi svoji kompletní vojenskou výstroj. Jenže David má tohle na sobě poprvé v životě. V brnění není schopen ani chodit, natož bojovat. A tak to ze sebe svlékne.

Ale teď pozor. David není nějaký nemožný budižkničemu. Má pořádný klacek a má prak. A s tím zacházet umí a dobře. Říká Saulovi: Tvůj služebník byl pastýřem ovcí svého otce. Když přišel lev nebo medvěd, aby odnesl ze stáda ovci, hnal jsem se za ním a bil jsem ho a vyrval mu ji z tlamy. Když se proti mně postavil, chytil jsem ho a bil jsem tak dlouho, až jsem ho usmrtil. Ubil jsem jak lva, tak medvěda. A stejně naložím s tím Pelištejcem,, protože potupil řady živého Boha (srv. 1S 17,34nn).

Když má někdo přesné oko, chladnou hlavu a rychlé nohy, může zabít medvěda i lva. A vůbec k tomu nepotřebuje být profesionální zabiják. Na to stačí být obyčejný pastýř, který pár let dělá svoji práci. Kámen a velký prak - to je silná zbraň. A David je navíc chytrý – ví, že prak je něco, s čím Goliáš evidentně nemá žádnou zkušenost.

Tady nám z příběhu zaznívá první poučení do všech lidských sporů a hádek, které bychom chtěli vyhrát tím, že jsme schopnější, chytřejší, silnější, vzdělanější, s lepšími známostmi, prachatější či kdo ví, jak ještě svého protivníka převyšujeme – do toho všeho zní velké „pozor!“ Ten proti nám může mít něco, o čem nemáme ani tušení a proti čemu nám budou naše svaly, chytrost, peníze či protekce k ničemu.

Další poučení je ale mnohem důležitější. Četli jsme, že Goliáš - zlořečil Davidovi skrze své bohy a David mu odpověděl: „Ty jdeš proti mně s mečem, kopím a oštěpem, já však jdu proti tobě ve jménu Hospodina zástupů.“
Vidíme, že tady už proti sobě nestojí jen nějaký člověk David a nějaký člověk Goliáš. Tady se potkaly dva myšlenkové světy – Goliášův svět profesionálního zabijáka, svět násilí a posměšků a Davidův svět pastýře, který chce žít svůj klidný život slušného člověka, ale zase si nemíní nechat všechno líbit.

Izraelci šli do klasické bitvy. Nechali se strhnout do myšlenkového světa Goliáše. Začali spoléhat na sílu a zbraně a zapomněli na Pána Boha. Není divu, že se Goliáše báli. Viděli, že má větší sílu a lepší zbraně. David do tohoto sporu ale vnáší naprosto jiné myšlení.
Odmítá Saulovu zbroj i královský meč. Neumím v tom chodit!– a my to můžeme chápat doslova - tedy že v bronzové přílbici, s chrániči holení, dlouhým mečem a s pancířem na hrudi je nemotorný. Ale zároveň v tom také můžeme slyšet: „Saule, tohle není můj styl života. Rvát se s druhými, bojovat, zabíjet – to já nechci. Přílba, pancíř, meč – nikdy jsem to nepoužíval, protože se to v tom mém pastýřském světě ani k ničemu chytrému použít nedá. Tak to ani používat nezačnu. Víš, pane králi, žiji docela obyčejný život a věřím, že Pán Bůh mi dokáže pomoct i s věcmi, které dobře patří do toho mého docela obyčejného života.“

Člověk se nemusí podřizovat myšlení jiných lidí. Jen proto, že ten druhý si nejspíš potřebuje dokazovat, že je nejlepší - tak já se s ním nemusím začít předhánět. I když je v něčem lepší, rychlejší, schopnější – no a co? Já jsem já a je jen dobře, když zůstanu sama sebou. Když svoji hodnotu neodvozuji od toho, že se srovnávám s druhými.

Může ale dojít k tomu, že v tu chvíli mnou ten druhý pohrdne. Tak jako Goliáš pohrdl Davidem, protože David byl mladíček, mizerně ozbrojený ryšavý hezounek. Že právě tak mnou kdosi druhý pohrdne, protože něco neumím jako on? Že něco nebudu dělat jako on? - Tak ať. Ani tohle není důvod, proč ho začít napodobovat. Srovnávání se s druhými, vzájemné předhánění se v tom, co mám či umím - a následně pak spoléhání, že tyhle moje schopnosti – lepší, než má kdo jiný – mě vytáhnou z každého průšvihu – ne, to ne. Jsou myšlenkové světy, do kterých bychom se vtáhnout neměli nechat.

Bible nám nabízí jiný myšlenkový svět. Máme spoléhat na Pána Boha a ten nám v těch všemožných nepříjemných situacích pomůže tím, co už je teď součástí našeho života a co docela jistě naprosto dobré je.
Dobré je třeba to, že máme brát ohled na rodinu - tak, jako David nesl bratrům jídlo, popovídal s nimi a popřál jim pokoj a odvahu. To je určitě jistě dobré, když člověk myslí na příbuzné a rodinu. To se jistě Pánu Bohu líbí.

Dobré je třeba to, že se máme ve škole snažit něco naučit a pak dobře dělat svoji práci - tak jako David byl pastýř ovcí a staral se, aby tuhle práci dělal dobře. A ona je to práce hodně náročná. David dělal pastýře v izraelských horách, kde tenkrát nepotkal živou duši a sám musel ochránit stáda před dravou zvěří. To se také Pánu Bohu líbí - proto v Bibli čteme, že komu se nechce pracovat, tak ať také nejí.

A pak je dobré docela určitě to, že když se někdo dostane do nesnází a já mu mohu pomoct, tak mám jít a udělat to. Tak, jako David věděl jak na Goliáše, tak šel a zabil ho - protože kdyby to neudělal, tak by šli jeho bratři a ostatní Izraelci do otroctví. Proto Pán Ježíš řekl, že máme milovat nejen Boha, ale také svého bližního jako sebe sama. Amen.