Ef 4,1-6 kázání
Křesťanské knihy, které obsahují vyznání víry církve a vykládají ho - tedy konfese a katechismy, většinou začínají kapitolou o Bohu – dočteme se tam, že Bůh je jeden. Ale o pár stránek dál už čteme, že křesťané vyznávají Otce, Syna a Ducha svatého, tedy Boží Trojici, či jinak: trojjediného Boha. Selský rozum nad tím zůstává stát - ale když člověk začne přemýšlet nad tou zvláštní rovnicí, ve které 1+1+1 nejsou 3, ale zase 1 - dozví se, že to je velké tajemství, tak ať dál nehloubá a prostě to přijme skrze svou víru.
Existuje o tom i stará legenda. Ta vypráví, že o tajemství svaté Trojice hodně přemýšlel i biskup Augustin. Pak měl jednou v noci sen, ve kterém šel podél mořského břehu. Tam uviděl malé dítě, jak lasturou nabírá vodu z moře a lije ji do malé jamky v písku. Na otázku, proč to dělá, dítě řeklo důležitě: „Chci přelít moře.“ S nadřazeností dospělého se starý muž usmál: „Myslíš, že se ti to podaří?“ A slyšel odpověď, kterou nečekal: „A podaří se tobě, Augustine, pochopit svým rozumem svatou Trojici?“ Dítě zmizelo a církevní otec už věděl, že uchopit největší Boží tajemství svou moudrostí je právě tak pošetilé, jako přelít oceán do své jamky.
Mohli bychom si říci, že i když tak velký teolog jako Augustin měl potíže s pochopením učení o Trojici – tak co teprve my, obyčejní křesťané. Možná by bylo lepší se jí raději vůbec zabývat, abychom se do toho nějak nezamotali. Nebo o ní radši nemluvit. Pak bychom se možná i lépe domluvili třeba s Židy nebo muslimy, kteří věří v jednoho Boha a křesťanské učení o Trojici nepřijímají.
Když křesťan vyznává svou víru, má to tedy v tomto smyslu složitější než Žid nebo muslim. Už proto, že byl pokřtěn ve jméno Otce, Syna i Ducha svatého, ale v celém Novém zákoně nenajdeme žádnou definici tohoto trojího jména jediného Boha. Církev od samého počátku na tomto spojení trvá, nedovede je však slovy vyjádřit, natož pochopit. Naše moudrost, inteligence a úsudek nestačí na to, co činí Bůh. O tomto tajemství trojjediného Boha lze říct jen to, co žalmista: Nad mé chápání jsou tyto divy, jsou nedostupné, nestačím na to (Ž 139,6).
Kdybychom se pokusili to zjednodušit třeba tak, že si z Ježíše uděláme učitele lidskosti a z Ducha svatého jakousi duchovní energii - bude to určitě přijatelnější i pro dnešního člověka, který s pojmem Boha docela rád koketuje v nejrůznějších podobách. Ale zároveň by tato popularizace naprosto vyprázdnila zvěst Nového Zákona. Tam sice nenajdeme žádné vymezení svaté Boží Trojice - ale slyšíme, že je jeden Duch, jeden Pán a jeden Bůh.
Právě to nám zvěstuje apoštol Pavel. A tuto trojí skutečnost, kterou stojí a padá celé křesťanství - nedává do souvislosti s naším rozumem a hloubáním - ale s naším povoláním k víře. Nevěříme přece proto, že jsme Boží tajemství pochopili - ale proto, že jsme byli povoláni do společenství, které sdílí jednu naději - naději spásy.
Tato slova apoštol nepíše v nějaké tiché učebně, kde se dají vymýšlet složité teologické systémy - ale ve vězení, kde trpí pro evangelium. Už tím jsou jeho slova věrohodná. Od svých přátel v Efezu nežádá, aby všechno pochopili. Ani jim nedává příkazy, jak mají věřit - ale obrací se k nim s prosbou: Já, vězeň kvůli Pánu, prosím, abyste tomu povolání, kterého se vám dostalo dělali čest svým životem.
A ten život má být opřen o tři základy, které mu dávají pevnost. Ani jeden nemůže v křesťanově životě scházet.
Ten první základ apoštol vidí v Duchu, který tvoří z nejrůznějších lidí jedno společenství, jedno tělo. Tento obraz pro církev apoštol Pavel užívá často - vyjadřuje jím vnitřní jednotu společenství. Ale tu jednotu Duch svatý nevytváří automaticky, ale každý z nás za ni nese zodpovědnost. Můžeme si jít přece na nervy už svou odlišností, jinými názory - ale také to můžeme překonat. Může nás to stát velké úsilí, protože láska se musí snažit: Snášejte se navzájem v lásce a usilovně hleďte zachovat jednotu Ducha, spojeni svazkem pokoje. Jedno tělo a jeden Duch, k jedné naději jste byli povolání.
Druhým základem, na kterém má stát náš život, je jeden Pán. S ostatními lidmi v těle církve nás spojuje jedna víra. Jedna víra, že zemřel pro naše hříchy a vstal z mrtvých, aby s námi byl po všechny dny, až do skonání světa. V mnohém se tedy od sebe můžeme lišit a lézt si na nervy - ale jednu víru v jednoho Pána Ježíše Krista, který je Božím Synem - tu vyznáváme shodně přes celá tisíciletí i s tím etiopským dvořanem, kterého pokřtil Filip. To proto, že je jeden křest, který Pán ustanovil svými slovy, aby se konal ve jménu Otce, i Syna, i Ducha svatého.
A konečně třetí základ našeho života vyjadřuje apoštol Pavel slovy: jeden Bůh a Otec všech, který je nade všemi, skrze všechny působí a je ve všech.
Dostalo se nám povolání k víře, že Bůh je Otec všech. Nejen nás, kteří věříme v jednoho Pána a v jednoho Ducha svatého, ale je Otcem všech lidí. Apoštol zde zdůrazňuje univerzálnost Božího působení, když říká: je ve všech. - Tedy i v těch, kteří ho neznají nebo nepřijímají. Některým opisovačům to asi připadalo divné nebo nebezpečné - proto je to v některých rukopisech NZ upraveno na přijatelnější: „je ve všech nás“ - tedy věřících v Krista. Ale možná, že právě tohle ojedinělé místo v Pavlových listech chce říct, že Bůh je tam, kde bychom ho vůbec nečekali. Ostatně i ujištění, že Pán Bůh je v nás křesťanech, stejně hříšných jako ti ostatní, když ani trochu neděláme svým životem čest Božímu povolání - nás vede jen k volání žalmisty: Nad mé chápání jsou tyto divy, jsou nedostupné, nestačím na to (Ž 139,6).
Ale na něco přece jen stačíme a apoštol nás vybízí, abychom se o to snažili ze všech sil: Snášejte se navzájem v lásce a usilovně hleďte zachovat jednotu Ducha, spojeni svazkem pokoje. Amen.
27.5. 2018 Prčice
AP: Ve jménu Boha Otce, i Syna i Ducha svatého!
Přivítání: Milé sestry, milí bratři, vítám vás na dnešních bohoslužbách. Dnes slavíme Neděli sv. Trojice.
Introit: Ž 139,6-11
Píseň: 161 – Tebe, Bože, chválíme
Modlitba: Hospodine, svatý a věčný Bože, nás nebeský Otče, Ty jsi nás svým evangeliem, Ježíšovým příběhem oslovil a vytáhl z naší uzavřenosti. Tvůj Syn Ježíš Kristus nás osvobodil od vin, úzkostí a strachu. Kristův Duch, Tvůj Duch nám dává naději a chuť do života. Proto se tu dnes scházíme a vděčně Ti zpíváme. A proto se také na Tebe obracíme a Tebe pokorně prosíme:
Znovu nám svým evangeliem připomínej Kristovu lásku a obnovuj v nás dary jeho Ducha. Dej, ať se nenecháme ovlivňovat svými slabostmi, ať nás nesráží zklamání, ať nás nezmáhá únava ani lhostejnost. Dej, ať vnímáme nádheru Tvého stvoření, sílu bezpodmínečné lásky, milosti a služby, moc naděje, která od Tebe přichází.
Pane Bože, víme, že jsme hříšníci. Ale řekl jsi nám, že se přesto k Tobě smíme a máme modlit. Také jsi nám zaslíbil, že nás vyslyšíš. V poslušnosti tohoto ustanovení tedy přicházíme a na tvá milostivá zaslíbení se spoléháme. Ve jménu našeho Pána, Ježíše Krista, se modlíme se všemi křesťany po celé zemi tak, jak on nás to naučil: Otče náš…
1 čtení: Sk 8,26-39
Píseň: 675 – Přijď již, přijď Duchu Stvořiteli
2.čtení: Ef 4,1-6 kázání
Píseň: 397 – Radujme se vždy společně (1-8)
Ohlášky:
Píseň: 248 – Ježíše se nespustím
Příml. modl.: Bože a Otče náš v Ježíši Kristu, prosíme tě za všechen tento svět. Rozpoznáváme, že v něm ustavičně nepřátelská moc zloby, svévole a násilí tak působí, aby narušovala tvé dobré stvoření. Prosíme tě především za ty, kdo nejvíce na ten neutěšený stav světa doplácejí. Prosíme tě za ty, kdo jsou vystaveni pronásledování, bezpráví, násilí a utrpení. Prosíme tě za nemocné a nešťastné. Prosíme tě za lidi zahořklé a cynické. Sám přemáhej předivnou mocí svého Ducha tyto síly temnosti a rozlévej hojně nadějné přísliby svého království. Svému lidu pak, svým učedníkům a následovníkům dávej své posvěcení – ne aby se namyšleně vydělovali z tohoto hříšného světa, ale aby v pokoře uměli podávat mocné svědectví tvé naděje. Buď tobě sláva na věky věků. Amen.
Poslání: (Ř 15,7.13) Přijímejte jeden druhého tak, jako Kristus k slávě Boží přijal vás. Bůh naděje nechť vás naplní veškerou radostí a pokojem ve víře, aby se rozhojnila vaše naděje mocí Ducha svatého. Amen.
Požehnání:
Píseň: 426 – Tvá, Pane Kriste, věc to jest