Ex 20,12 kázání
Milí přátelé v Kristu, probíráme Desatero Božích přikázání, deset ukazatelů a směrovek na cestě za svobodou. Dnes se zamyslíme nad přikázáním pátým:
Cti svého otce i matku, abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh.

První čtyři přikázání ukazovaly k Bohu: ne aby jste si svůj vztah k Bohu umenšili a pošpinili, stálo by vás to ztrátu svobody. Opět byste upadli do služebnosti, zase do jiné závislosti. Ať je vaše víra čistá a ryzí. Ty první čtyři přikázání říkaly: miluj Boha. A teď se směrovky svobody obracejí na vztahy k lidem, se kterými žijeme. Nelze milovat Boha a přitom být hajzlík. Pokud chceš být opravdu svobodný/á, pokud miluješ Boha - tak cti otce svého i matku svou.

Člověk je bytost společenská, žijící ve vztazích. Lidé si někdy myslí, že vztahy k druhým, jejich spolužití s lidmi - omezují jejich svobodu. Ale není tomu tak. Člověk, izolovaný sám v sobě, bez vztahu, se sluchátky na uších a různými obrazovkami před očima, člověk s kamenným srdcem - nedosáhne ani štěstí, ani zdraví, ani spokojenosti, ani radosti, ani svobody. V izolaci, v egocentrismu, bez vztahu, ve vzdálení se Bohu a blízkým lidem – to není svoboda, ale peklo na zemi.

Svoboda není únik ze vztahů – pokud chceme svobodu, nemůžeme uniknout ze vztahu nejzákladnějšího. Vztah dítěte k rodičům a vztah rodičů k dítěti - je vztahem prvotním, nejdůležitějším, nejdelším - a i nejtěžším. Bez možnosti výběru, stále spolu, každý den ve stále se opakujícím stereotypu, dokonalá vzájemná znalost, stejné chyby a zlozvyky, stálé třecí plochy, napětí, hádky. Jistě, děti mají své rodiče v podstatě rády a rodiče své děti také. Ale kdo to má vydržet, kdo to má snášet, těch prvních dlouhých 18 let? Určitě jsme všichni zažili, jak hlavně v době našeho dospívání nám rodiče lezli na nervy, připadali nám trapní, světa a našich problémů neznalí. A pak ten vztah trvá dál a dál, celý život. Vztah k rodičům je vztahem nejdelším a nejpracnějším.

Do teď jsem mluvila o nekomplikovaných vztazích rodičů a dětí - tedy o tom, kdy rodiče život svých dětí nejen umožňují, ale i podpírají a nesou. Ale jsou a vždy byly případy, kdy rodiče život svých dětí nejen narušovali, ale i ničili. Víme - buď z vlastního života nebo ze života našich bližních - jak traumatická zátěž tu může pro celé dospívání a další život člověka vzniknout.

Ale ani v těch neideálnějších případech není a nebylo snadné uchovat si v jistých situacích a stadiích vývoje nenarušený vztah k rodičům. Téměř v každém životě přichází období, kdy se syn nebo dcera od rodičů distancuje, kdy cestu doporučenou rodiči nepřijímá, ale kriticky ji zkoumá ji a někdy i opouští. A tam, kde jsou rodiče neústupní nebo despotičtí - může dojít k trvalé roztržce. Taková roztržka může vyústit bolestivě, ale může také mnohé vyjasnit a pročistit v etapě, která je na cestě k vlastní realizaci mladého člověka vposledu pozitivní. Cesta ke smíření a vyjasnění ale bývá dlouhá a někdy ani není možná.

Cti svého otce i matku – neříká se tu uctívat otce a matku - pokud se uctíváním rozumí, že se nebudeme kriticky ptát, že budeme prostě slepě poslušní. Přikázání nevyžaduje žádný kult osob, žádné oslavování předem dané autority. Je třeba vzít v potaz původní hebrejský význam slova „ctít“ - znamená to ponechat mu váhu, brát jej vážně, lehkomyslně jej nepodceňovat. Je pokušením dětí, že v určitém stadiu svého poznávání světa a sebe – notoricky podceňují rodiče, starší generaci. Někdy v přátelské, žoviální podobě: „Ale mami,… či: Ale, tati… Anebo někdy také bojovně a vyhroceně: Minulost nás nezajímá, teď je jiná doba, dnešnímu světu nerozumíte, nechte nás na pokoji!

Páté přikázání se proti takovýmto postojům staví. Právě proto, že neoslavuje tradiční autority a vysoko cení svobodu – tak zastává právo svobody i na druhé straně. Máme ctít rodiče. To znamená: ti, kdo nás předcházejí, mají svou váhu, nesmíme je zásadně podceňovat, nesmíme je znevažovat. Máme brát vážně hlas otců a matek - a to i tam, a právě tam - kde se vzpíráme brát je „smrtelně vážně“, tam, kde si razíme vlastní cesty.

Role se během života mění. Jednou jsme přikázáním oslovováni, podruhé jsme v přikázání jmenováni. Komu jsem více dlužna: těm, jež mám ctít, anebo těm, kterým je kvůli mně zatěžko ctít otce nebo matku?
Když apoštol Pavel v NZ na toto přikázání navazuje, právem hovoří na obě strany: Děti, poslouchejte své rodiče, protože je to spravedlivé před Bohem. Ale také: Otcové, nedrážděte své děti ke vzdoru (Ef 6,1.4).

Cti svého otce i matku,… - Vztah k otci a matce je prvním konkrétním ukazatelem, první a dlouhou, celoživotní zkouškou naší víry. Tento základní vztah je dlouhým cvičištěm, ne kterém se učíme a trénujeme všechny ostatní vztahy. Na tomto prvotním vztahu se učíme mít rádi.
Cti svého otce i matku,…- to znamená pěstuj v sobě úctu a lásku, uč se respektovat i to, co je jiné než ty - i ty, co myslí jinak než ty – i ty co tě omezují a mají tě rádi. Uč se je respektovat - jednou se ti to bude moc hodit. Je známé, že děti které žily bez domova, bez rodičů - se velmi těžce učí respektu k lidem a k životu – ten základní a nelehký vztah nás určuje na celý život. Cti, važ si matky a otce – v té radě je mnohem víc, než se na první pohled zdá.

Když toto přikázání Izraelci slyšeli od Boha poprvé - už se celá léta trmáceli pouští. Někteří z nich zestárli, byli nemocní a zesláblí. Ale muselo se putovat dál, nemohli se usadit v poušti a začít tam žít. A když byl někdo nemocný nebo starý, když už nebyl schopen pokračovat v cestě - tak co s ním? Nechat ho tam a jít dál? - To přece nemohli udělat. A tak: Cti svého otce i matku,…, - važ si svých rodičů, ať dojdete všichni do cíle, do země, kterou vám Bůh zaslíbil. Svoboda je před vámi a této svobody musíte být hodni…. Kdyby Izraelci v poušti nechali nemocné a staré, své rodiče a prarodiče, kdyby v zájmu zachování rodu vytvořili pouze skupinku mladých chlapců a dívek, zdravých a rychlonohých - nikdy by kvůli této praktické zradě nedošli do země darované Bohem.

Pokud tedy chceš mít dobrý a šťastný život - nemůžeš být prevít, nemůžeš šlapat po nejdůležitějších vztazích. Nemůžeš pro vidinu svého štěstí a pohodlí opouštět své nejbližší. A pokud je opustíš - sám budeš opuštěn. Ne proto, že by byl nemilosrdný Bůh – nemilosrdný bude tvůj syn a tvá dcera, pokud se od tebe nenaučí uctě k Bohu, vážit si svých nejbližších, vážit si života i těch, kteří nám život dali.

Nelze milovat Boha a přitom si nevážit svých nejbližších. Vyžaduje se od nás, abychom respektovali něco, co je dáno životem samým, abychom ctili základní vztah lidské sounáležitosti. Ježíš Kristus toto vše shrnul do přikázání lásky: „Miluj Boha a miluj svého bližního jako sám sebe“. Všechny tyto tři lásky se setkávají v 5. přikázání: Cti svého otce i matku svou. Amen.

25.11.2018 Prčice
AP: Milé sestry, milí bratři v Kristu, vítám vás k dnešním bohoslužbám.
Ať nás všechny touto nedělí provází milost našeho Pána Ježíše Krista, láska Boží a přítomnost Ducha svatého.

Introit: Toto je den, který učinil nám Hospodin, jásejme a radujme se z něho! Amen

Píseň: 168 – Zpívejte, čest vzdejte

Modlitba: Hospodine, svatý a věčný Bože, Ty jsi nás vyhledal a nalezl a k nám mluvíš. Ty můžeš oslovit toho, kdo se stahuje do sebe. Tvoje moc si najde cestu i k sebejistému a pyšnému. Ty můžeš dát novou perspektivu zoufalému.
Pane, učiň i s námi ten div, kdy se nám pro Tebe otevřou oči, přivolej zázrak setkání, pomoz svým Duchem, abychom Tobě věřili a spoléhali na Tvé nevyslovitelné jméno, skryté v příběhu Tvého Syna Ježíše Krista. Posilni nás v důvěře, že nás slyšíš, vedeš i opatruješ. Dej dnes zaznít svému evangeliu a buď mezi námi. A buď stejně tak se všemi, kdo se shromažďují ve Tvém jménu všude po tváři světa a k Tobě vztahují své ruce, k Tobě upínají své naděje.
Pane, prosíme tě, vyslyš nás, když k tobě společně voláme: Otče náš,...Amen.

1čtení: Mk 12,28-34

Píseň: 680 – Nás zavolal jsi, Pane

2 čtení: Ex 20,12 kázání

Píseň: 192 – Dobře staví, kdo zná a ví

Ohlášky:

Píseň: 553 – Můj Pane, srdcem tě i rty

Příml. modl.: Prosíme tě, Pane Ježíši Kriste, tvoř si z nás svůj lid. Jsme si dobře vědomi, jak málo se hodíme pro tvé dílo, které tady na světě konáš. Prosíme, proměňuj nás mocí svého Ducha, abychom se tvé službě nevyhýbali a svou předivnou mocí působ i to, aby i to naše nedokonalé dílo přece bylo k užitku i ke tvé chvále.
Prosíme za všechny, kdo mají v rukou moc, aby ji využívali k nastolení míru a pokoje na zemi.
Pane Bože, prosím tě, provázej nás příštími dny, ochraňuj nás a opatruj, abychom se tady zase příští neděli mohli sejít. Prosíme také za všechny lidi smutné, osamocené, nemocné, trpící, umírající, aby pocítili tvou podporu a přítomnost, aby v tobě čerpali sílu a naději. Prosíme za všechny, kdo tu dnes nemohli být s námi.
V tiché modlitbě můžeme svěřit Pánu Bohu, co nám nejvíce leží na srdci…...Amen.

Poslání:(Kol 4,5) Jednejte moudře ve styku s okolním světem a využijte čas vám svěřený. Vaše slovo ať je vždy laskavé a určité, ať víte, jak ke komu promluvit. Amen.

Požehnání:

Píseň: 579 – Ó králi věků důstojný