Ex 20,8-11 kázání
Milé sestry, milí bratři v Kristu, dnes se zamyslíme nad 4. přikázáním – přečíst.
Pamatuj na den odpočinku,…- To zní dost sympaticky. Některá přikázání nás chtějí v něčem omezit nebo nám v něčem zamezit – jako: nekraď, nezáviď, nelži – ale tohle příliš neomezuje. Odpočiň si, pamatuj, abys měl/měla volno. To je příjemný požadavek.

Je v tom ale trochu zmatek. Židé měli volno v sobotu. Sobota, šabat - to je jejich neděle. My křesťané - slavíme den Páně v neděli. Ale v dnešní době máme volno v sobotu i v neděli. V neděli vstáváme a jdeme do kaple, zatímco v sobotu máme opravdu volno. Čím se tedy od sebe liší volno sobotní a volno nedělní?

Čtvrté přikázání nás nabádá k odpočinku, což je milé – ale přece jenom je to přikázání. To znamená – něco od nás požaduje, řeší den volna, předpisuje nám jak ho trávit – a to už zdaleka tak sympatické není. Je tedy neděle svátkem svobody - nebo je to den, kdy si nemůžeme dělat co chceme - ale kdy opět něco musíme? Je to zase den, který nás omezuje? Den, kdy se sice svátečně oblékneme, ale cítíme se jako ve svěrací kazajce?

Dějiny čtvrtého přikázání ukazují, že s žádným jiným přikázáním se nenakládalo tak zákonicky – žádné jiné tedy tak nezbavovalo svobody a svéprávnosti - jako toto. Příkladem je chápání soboty v židovstvu doby Ježíšovy. Tehdejší velice komplikované předpisy se snažily regulovat obsah a uspořádání sedmého dne do nejmenších podrobností a vynutit si vážnost těchto pravidel všemi morálními prostředky.

Není náhoda, že nejprudší střety mezi Ježíšem a zákoníky jeho doby byly právě kvůli přikázání o sobotě. Zákoníci na toto přikázání navršili mnoho dalších předpisů - co se ve sváteční den smí a co se nesmí dělat, jakou vzdálenost smějí ujít a tak podobně. Ježíš se proti takto sešněrovanému svátku postavil. Zákoníci ho opakovaně napadali, že nedodržuje náboženské předpisy a on jim odpovídal: Sobota je učiněna pro člověka, a ne člověk pro sobotu (Mk 2,27).

Vždyť Pán Bůh přece učinil sobotu pro člověka, aby pookřál na těle i na duchu a ne člověka pro sobotu, aby plnil všemožné předpisy. Pamatuj na den odpočinku,…- tak to řekl Bůh - ale lidem to nestačilo. Chtěli na místo Božího přikázání dosadit systém přikázání lidských – a tak smysl přikázání posunuli úplně jinam. Z radostného svátku udělali den disciplíny a donucování, z volna den bez svobody.

Český výraz pro den Páně je neděle – od slova nedělat. Ale když člověk nedělá – je to jisté, že nedělá opravdu nic? Např. děti se těší na prázdniny, kdy mají volno a nemusí do školy - ale dá se říct, že v tom volnu opravdu nic nedělají? Víme, že naopak toho stihnou většinou dost. Je tedy volno prázdnotou? - Jistě že ne.

Pamatuj na den odpočinku,…- To je čtvrtá Boží směrovka ke svobodě. Izraelci se po léta trmácí pouští, už nemohou, dochází jim síly. Dochází naděje - už už to vypadá, že na své cestě poušti za vidinou svobody bídně zahynou.
Ale pak zaslechnou i tuto Boží radu, která je jedním z předpisů, aby vůbec byli schopni dojít – každý sedmý den ať je pro vás dnem odpočinutí. Musíte nabrat nové síly, novou naději a víru v dojití. Nemůžete se každý den jenom hnát dopředu, musíte spočinout – nebo nikam nedojdete.
Nejedná se jen o načerpání nové tělesné síly v tom odpočinutí, ale jde o to uvědomit si, odkud jdeme – tedy z otroctví a kam jdeme – tedy do země zaslíbené Bohem, do země skutečné pouze ve víře. Jde o to si to znovu uvědomit – to Bůh nás vyvedl, je to jití Hospodinovo, jsme závislí jen a jen na něm.

Podobně slavíme i my křesťané neděli. Nejde jen o to odpočinout si tělesně. Jde i o to ztišit se, podívat se sobě samému do tváře. Vždy po sedmi dnech si uvědomit, odkud a kam vlastně jdeme a co je pro nás nejdůležitější.
Ten sedmý den se v žádném jiném okolním náboženství neslavil - je to speciální svátek Izraele, speciální svátek křesťanů.
Je to uskutečněná Boží rada, kterou přijal i náš svět. Přijal tuto radu, ale vyprázdnil ji. Zbavil sobotu či neděli původního smyslu a kouzla. Dnešní způsob slavení neděle, kdy jedni zapínají cirkulárku či vyjíždějí se sekačkou na trávu a podobně a další vyspávají nebo nemají do čeho píchnout a nudí se – tu vyprázdněnost podtrhují. V televizním programu jsem dokonce viděla upoutávku s názvem: „Jak zahnat víkendovou nudu“ - s nabídkou různých návodů, jak to udělat…. Vše, i to nejhezčí a nejsvobodnější - se může stát v rukou člověka bezobsažným a bezvýznamným.

To podstatné ve svátku odpočinutí je radost z darované svobody a vědomí toho, co máme dělat, abychom svobodu a tím i radost neztratili. Můžeme tomu napomoct sebezpytováním, zamyšlením nad tím, kde se odchyluji od Božích směrovek na cestě životem, jak si před tváří Boží vlastně vedu. Co dělám, proč to dělám? K čemu to je? Člověk se nemá hnát stále a stále dál. Má spočinout, odpočinout – a to nejen on sám, ale i všichni v jeho okolí: Nebudeš dělat žádnou práci ani ty ani tvůj syn a tvá dcera ani tvůj otrok a tvá otrokyně ani tvé dobytče ani tvůj host, který žije v tvých branách.

Dávné doby oplývaly krutostí, ale všimněme si tehdejší vymoženosti Izraele. Na cestě do Zaslíbené země musel také bojovat s okolními národy. Měl své mrtvé, ale měl i své zajatce, své otroky. Svátek dne odpočinutí nebyl jen vymožeností otce domu či vůdce – ale platil pro všechny. Alespoň jeden den ať jsou si rovni králové i otroci, rodáci i cizinci. Víš, co je otroctví a víš co je svoboda – tak ji umožni i těm, kdo byli stvořeni spolu s tebou. I zvířatům. Dopřej svobodu i těm, kdo nemají jinak žádná práva.
Den sedmý je den zvláštní – celému stvoření je umožněno se znovu nadechnout a nově vykročit. Dostali jste svobodu, tak ji dávejte dál a přejte ji všem. Všichni ať slaví sedmý den Boží, den svobody darované Bohem a vámi předávané dál. Den zvláštní, oddělený, den pravého lidství. Nejsi žádný stroj ani pracovní nástroj.

Člověk má sklon stále se za něčím hnát, třeba se i strhat a zničit, jen aby dosáhl svého. Boží poukaz ke svobodě brání člověka před druhým člověkem i před sebou samým. Nesmí se stát nástrojem své vlastní honby, nesmí být jen specialistou, profesionálem nebo funkcí ve společnosti. Má dbát, aby byl hlavně člověkem – celým, plným člověkem.
Tuto celistvost – tyto dvě základní složky plnosti člověka pěkně vyjadřuje motto benediktinské řádu: „Modli se a pracuj“! - Tedy nejenom: modli se, nejenom pracuj. Ale: modli se a pracuj. - Bez tělesné práce může člověk zdegenerovat, bez svatého Božího dne zdegeneruje zcela určitě.

Šabat znamená doplnění, úplnost. Člověk má být úplný právě tím, že se vztahuje ke svému Stvořiteli, k Bohu kosmu, země, všech lidí, všech generací, ke svému osobnímu Bohu Otci, k Otci Ježíše Krista. Náš svět a člověk v něm - to není samoúčelné. To vše nemá smysl jen odděleně a samo v sobě. Člověk a jeho svět se má vystavovat Bohu a hledat jeho vůli. A to má dělat alespoň každý sedmý den, den oddělený, svatý, Bohem posvěcený.
Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha….Ten den je darem od Boha. Měj ho tedy v úctě, užívej si ho. Ztiš se, modli se, zpívej, pokud je ti do zpěvu a vzdej Bohu čest a slávu! Amen.

18.11.2018 Prčice
AP: Milost našeho Pána Ježíše Krista a láska Boží a přítomnost Ducha svatého se všemi vámi!

Pozdrav: Milé sestry, milí bratři, vítám vás na dnešních bohoslužbách.

Intro:(Iz 48,17)Toto praví Hospodin, tvůj vykupitel, Svatý Izraele: Já jsem Hospodin, tvůj Bůh. Já tě vyučuji tomu, co je ku prospěchu, uvádím tě na cestu, po níž půjdeš. Amen

Píseň: 438 – Přišli jsme, ó Ježíši

Modlitba: Bože, k tobě voláme v ránu nového dne. Pomoz nám modlit se a soustředit své myšlenky na tebe. Sami to nedokážeme. Je v nás mnoho temnoty, ale ty jsi dárcem světla. Chvála a dík tobě za odpočinutí v noci. Chvála a díky tobě za nový den. Chvála a dík tobě za všecku tvou dobrotivost a věrnost v našem dosavadním životě.
Pane, vyburcuj nás, když tě nepoznáváme, protože přicházíš jinak, než si představujeme. Vyburcuj nás, když tě neslyšíme, protože mluvíš jinak, než chceme a čekáme. Vyburcuj nás, když pochybujeme o tvých znameních, protože působíš jinak, než čekáme.
Milosrdný Bože, odpusť nám všecko, čím jsme se prohřešili vůči tobě i vůči lidem. Důvěřujeme tvé milosti a dáváme svůj život zcela do tvé ruky. Učiň s námi, jak se tobě líbí a jak to je pro nás dobré. Ať žijeme či umíráme, jsme při tobě a ty při nás, náš Bože. Pane, čekáme na tvé spasení a na tvé království. Amen.

1čtení: Mk 2,23-28

Píseň: 688 - Odpusť

2čtení: Ex 20,8-11 kázání

Píseň: 177 – Nuž Bohu děkujme

Ohlášky:

Píseň: 192 – Dobře staví, kdo zná a ví

Příml.modl.: Všemohoucí Bože, který miluješ všechny a nezapomínáš na nikoho: přinášíme před tebe své prosby. Rozpomínáme se před tebou na všechny, na které jsi vložil kříž utrpení, tělesné nemoci i duševní nemoci. Na všechny, kteří jsou bez příbuzných a bez přátel. Na všechny, kteří se trápí nad utrpením nebo hříchem těch, které milují. Na všechny, které potkala ztráta, aby v temném a podmračeném dnu nalezli jistotu a pokoj v tobě.
Prosíme za všechny, kteří jsou osamělí a smutní uprostřed radosti druhých. Dej, aby poznali tebe jako svého přítele a utěšitele. Rozpomeň se na ty, kteří jsou staří a slabí, na ty, kteří cítí, že jejich životní práce je vykonána a že už nemohou přiložit ruku tam, kde kdysi tak činili. Na všechny, kteří procházejí údolím stínu, aby poznali, že vzkříšený Kristus je s nimi a že je světlo i v čas večera.
Pane, smiluj se nad námi pro Pána Ježíše Krista, v jehož jménu k tobě voláme: Otče náš,…

Poslání: Zj 1,8: Já jsem Alfa i Omega, totiž počátek i konec, praví Pán, který jest a který byl a který přijíti má, ten všemohoucí. Amen.

Požehnání:

Píseň: 572 – Tvůj, Pane, jsem