J 20,19-31 kázání
Chudák učedník Tomáš. Jen na chvilku zapochyboval a už se o něm ujalo přízvisko „nevěřící Tomáš“. Zkusme se dnes nad jeho příběhem znovu zamyslet.

Dnešní čtení z evangelia popisuje jednu z povelikonočních scén. Celých 40 dní trvá doba, ve které do myslí a srdcí učedníků proniká jako světlo zvěst o vzkříšení. Učí se poznávat nový způsob Ježíšovy přítomnosti. Už s nimi a před nimi není tak, jak byl před svým ukřižováním. Učedníci dělají první kroky k tomu, co apoštol Pavel později vyjadřuje slovy: „Kristus žije v nás“ a „my žijeme v Kristu“.

Výraz „Kristus v nás“ - ale neznamená přebývání Vzkříšeného v nějakém soukromém prostoru našich zbožných citů. Tím prostorem, do kterého Kristus vstává, je celý náš život se vším všudy. Jsme povoláni být svědky jeho vzkříšení.
Být svědky vzkříšení – jak tomu rozumět? Samozřejmě nejsme očitými svědky Ježíšova vzkříšení – to ostatně není nikdo, ani apoštolové. Ale znamená to, že jsme povoláni svým způsobem života dosvědčit, že Kristus je živý. Ne vymýšlet teorie, co to vůbec znamená vzkříšení, jak potom Kristus vypadal, co se stalo s jeho tělem a kde se teď nachází - ale máme osvědčit, že je živý pro nás a že je živý i v nás.

Zvěst o Ježíšově vzkříšení klade otázku na náš vlastní život. Nejde o to, abychom říkali: „Budu ho chválit a uctívat proto, že vstal z mrtvých“. O Velikonocích se jedná o to, co se děje s naším životem, když se s vírou dotýká vrcholných tajemství života a smrti našeho Pána. Apoštol Pavel to vyjadřuje slovy: „Protože jste byli vzkříšeni s Kristem, hledejte to, co je nad vámi (Ko 3,1). - To znamená: uvědomte si, že vás se týká to, co se stalo – i vy teď povstaňte k novému životu. Dovolte starému já odejít a novému povstat společně s ním.

Když tedy vyznáváme, že Kristus „vstal“ z mrtvých – neznamená to do nějakého určitého „pozemského“ či „nebeského“ prostoru, ale do prostoru našich životů. - Tím není myšleno jen naše nitro, ale také pole našich vztahů. Vždyť k našemu životu bytostně náleží naše spolubytí s druhými. Určitě není náhoda, že evangelisté umisťují vyprávění o zjeveních Vzkříšeného doprostřed shromáždění apoštolů. Po Velikonocích nabývají plný význam Ježíšova slova: Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich (Mt 18,20).

Teď se vraťme k našemu tzv. „nevěřícímu“ Tomášovi.
Evangelista Jan vypráví o dvou setkáních Vzkříšeného Pána s učedníky. V prvním setkání byli učedníci ze strachu před Židy shromážděni za zavřenými dveřmi. Zabarikádovali se ve vlastním strachu. Vzkříšený Kristus překonává tuto uzamčenost učedníků do sebe, do svého strachu tím, že těmi zavřenými dveřmi prochází.
Postaví se uprostřed nich a zdraví je pozdravením pokoje. Přináší pokoj – opak strachu. A jako první dar jim dává svého Ducha.
Tomáš při prvním setkání nebyl. Zatímco ostatní slyší Ježíšova slova: Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás - a dostávají jeho Ducha – Tomáš o tohle přišel. Při druhém setkání jen slyší: Nepochybuj a věř!

Tomáš nemá poslání, nemá úkol ani Ducha svatého, kterého dal Pán ostatním. Když se s Tomášem setkají ostatní učedníci - nevyprávějí mu o sobě, o propůjčené moci, ve které by se mohli cítit velice důležití. Ale mluví o něm: Viděli jsme Pána. Chtějí se s Tomášem podělit o radost, že je živ, ale Tomášovi nemůžou pomoci. Jako by byl vnitřně zablokován ve své nevěře, ve svých požadavcích: vidět a hmatat. Učedníci mají Ducha svatého a jejich svědectví je jistě neseno touto mocí, ale ani to nestačí. Teprve když Ježíš přijde a osloví toho paličáka, když mu vyjde do krajnosti vstříc a nabídne mu přesně to, co si přál, zvolá: Můj Pán a můj Bůh. Je to takové vyznání víry, které ještě nikdo na světě nevyslovil. Ten Bůh, o němž žalmista zpívá „Hospodin podpírá všechny klesající a všechny sehnuté napřimuje,“ (Ž 145,14) má teď pro Tomáše podobu Ukřižovaného a Vzkříšeného Pána.

Všimněme si ale, že Ježíš Tomáše za jeho pochybnosti neodsuzuje. Ve víře, kterou Kristus budí, je místo i pro lidi s otázkami a pochybnostmi. Nakonec Tomáše vyzývá, aby se dotkl jeho ran.
Co to znamená, když Ježíš ukazuje své rány? Jednak to znamená, že Vzkříšený a Ukřižovaný je jeden a tentýž. Nemyslím si ale, že by se Tomáš toužil dotknout Ježíšovým ran jen proto, že by potřeboval ověřit Ježíšovu fyzickou totožnost. Ta totožnost Vzkříšeného s Ukřižovaným znamená něco hlubšího. Znamená onu janovskou jednotu kříže a vzkříšení. Pro evangelistu Jana jsou kříž a vzkříšení ne dvě zcela oddělené a po sobě následující události, ale vzkříšení je pohled na kříž očima víry, z perspektivy Boží. Proto už – jak jsme o tom mluvili na Velký Pátek - do Janových pašijí pronikají vítězné tóny a Ježíš tam není jen trpnou obětí, ale opravdu králem celé události.

Ale protože je Ukřižovaný ve svém utrpení na jedné straně už líčen jako vítěz, pak je na druhé straně důležité ukázat zase Vzkříšeného jako toho, kdo dosud nese rány ukřižování. Bez toho by byl kříž zlehčen a vzkříšení by se mohlo jevit jenom jako nějaký laciný happyend na konci pašijí, který by kříž smazal: už na něj nemysleme, utrpení už je za námi, teď je tu nový život. Ale víme, že to tak v životě nechodí. Utrpení je mezi námi stále.

Kříž a jeho spásný význam je středem křesťanské víry a jejím hlavním symbolem. Je tím, co nesmí být vyprázdněno, je tím, čím jediným se můžeme chlubit – jak říká apoštol Pavel. Vzkříšený Ježíš, který ukazuje své rány – tak ukazuje ke kříži a tím prokazuje víc než jen svou osobní totožnost. Kdyby se ukázal nějaký jiný Ježíš, Ježíš bez ran, kterému kříž neublížil – jak se to snažili líčit nějací bludaři, kteří měli Ježíšovo lidství jen za zdánlivé, za jakousi schránku, kterou oblékla božská bytost – apoštol Tomáš by asi v takového spasitele odmítl uvěřit.

Domnívám se, že ještě z jednoho důvodu Ježíš ukazuje své rány. Sděluje nám tím, že ani my před ním nemusíme schovávat své rány. Vždyť každý z nás si nese své rány, své jizvy, své utrpení – ať už na těle nebo na duchu. Kolikrát už jsme prošli krizemi víry, kolikrát už jsme zažili nejrůznější zklamání, odmítnutí, ublížení, vnitřní zranění. Někdy i od lidí blízkých, kteří si toho snad nebyli a ani nejsou vědomi. Často své rány zakrýváme – nosíme masku nejen před druhými, ale i před sebou samými.

Ježíš nám ale ukazuje, že své rány nemusíme skrývat. Že se za ně nemusíme stydět. Právě proto, že on nese své rány, může uzdravit naše rány. Jeho jizvami jsme uzdraveni, říká prorok Izaiáš (Iz 53,5). Ale pro své osobní rány nesmíme zapomenout na rány světa, na neuzdravené jizvy naší společnosti, na bolesti kolem nás. Kristus se solidarizuje se všemi trpícími – a proto když se dotýkáme bolestí druhých, dotýkáme se tím jeho ran.

Apoštol Tomáš se dotkl Ježíšových ran a zvolal: „Můj Pán a můj Bůh.“ Je otázka, zda máme právo k takovému vyznání, pokud přehlížíme utrpení svých bližních a ignorujeme bolestné, nezacelené rány našeho světa. Amen.

8.4. 2018 Prčice
AP: Milost našeho Pána Ježíše Krista a láska Boží a přítomnost Ducha svatého se všemi vámi!

Pozdrav: Milé sestry, milí bratři, vítám vás v toto nedělní ráno.

Introit: (Ž 145,14-18) Hospodin podpírá všechny klesající a všechny sehnuté napřimuje. Oči všech s nadějí vzhlížejí k tobě a ty jim v pravý čas dáváš pokrm, otvíráš svou ruku a ve své přízni sytíš všechno, co žije. Hospodin je spravedlivý ve všech svých cestách, milosrdný ve všech svých skutcích. Hospodin je blízko všem, kteří volají k němu, všem, kdo ho volají opravdově. Amen.

Píseň: 553 – Můj Pane, srdcem tě i rty

Modlitba: Hospodine, Pane náš, děkujeme ti, že nás v této době opět vracíš k divu Kristova vzkříšení. Věříme, že jsi to Ty, kdo nás Kristovým Duchem volá: „Pojďte za mnou – a já budu s vámi“. Děkujeme za Kristův kříž a vzkříšení, které v nás činí proměnu tmy ve světlo, strachu v pokoj, sobectví ve sdílnost, proměnu lhostejnosti v lásku. Dej, abychom z této nabízené proměny dovedli žít své všední dny v péči o naše bližní i celé Tvé stvoření.
Pane, vyznáváme, že v sobě máme málo lásky, že málo dáváme, že často myslíme jen na sebe. Tobě však důvěřujeme, že Tvé srdce přetéká a Tvé ruce jsou stále plné a otevírají se právě pro nás a pro všechny potřebné. Je naší chybou, že neumíme od Tebe dost přijímat a druhým dávat, ale prosíme Tě o tvého Ducha, který nás to bude stále dokola učit.
Pane, prosíme, požehnej našemu dnešnímu shromáždění. Buď zde mezi námi. Amen.

1čtení: Sk 4, 32-36

Píseň: 680 – Nás zavolal jsi, Pane

2čtení: J 20, 19-31 KÁZÁNÍ

Píseň: 452 – Za dar Slova, Bože milý

Ohlášky:

Píseň: 572 – Tvůj, Pane, jsem

Příml.modl.: Náš Bože, obětí a vzkříšením svého Syna jsi nám způsobil veliké vysvobození a obdařil nás nadějí tvého světla a slávy. Prosíme, abys nás neponechal bez tvé blízkosti, ať naše víra neochabuje a naše naděje se neobrací k falešným očekáváním – ale povzbuzuj nás a napomínej Kristovým evangeliem. Způsob, ať v něm znovu potkáme vysvobození z vin, pozvání k novému životu, ujištění o velikosti a moci tvého smilování. Pane, prosíme za všechny lidi na světě, dej, ať jsou zdraví a šťastní. Prosíme za pokoj a mír na zemi. Prosíme o tvou pomoc pro všechny, kdo procházejí nějakým utrpením. Dej, ať v tobě spatřují tu pravou naději. Nevyslovené prosby vložme do modlitby, kterou nás naučil sám Ježíš Kristus: Otče náš…

Poslání:(1 K 1,18) Slovo o kříži je bláznovstvím těm, kdo jsou na cestě k záhubě; nám, kteří jdeme ke spáse, je mocí Boží. Amen

Požehnání:

Píseň: 419 – Mocný Bože, při Kristovu