Lk 16,19-31 kázání
Milí bratři a sestry, v dnešním podobenství zemřelí něco sdělují živým… Je to jakýsi hlas z „onoho světa“, ze záhrobí. Hlas určený nám. Jako by věčnost volala do našeho života.
Představa záhrobí nás může zneklidňovat a vzbuzovat otázky: Jaký je ten „život po životě“? Co se mnou bude až umřu? Takové otázky jsou sice přirozené, ale o tom podobenství není. Nelze zde hledat zprávu o tom, co nás čeká po smrti. Ani před sebou nemáme popis nebe a pekla. Podobenství má pro nás důležitější zprávu.
Podobný příběh o tom, že po smrti se má chudák dobře a boháč špatně, si vyprávěli už ve starém Egyptě. Pak ten příběh koloval snad všemi kulturami. Lze ho nalézt v řeckých bájích a pověstech, i u židovských rabínů. Také v našich lidových pohádkách bychom našli něco podobného. Základem všech těchto příběhů je lidská touha po spravedlnosti. A když ji nenacházíme tady na zemi, představujeme si, že se jí dočkáme na „onom světě“.
Pán Ježíš si tuto starou historku vypůjčil, aby nám pomocí ní řekl – ne jak se budeme mít po smrti, ale jak máme žít teď a tady. To originální v Ježíšově podobenství je totiž až v jeho závěru, který se týká výhradně tohoto života.
Podívejme se na podobenství podrobněji.
Byl jeden bohatý člověk, nádherně a vybraně se strojil a den co den skvěle hodoval. U vrat jeho domu lehával nějaký chudák, jménem Lazar, plný vředů, a toužil nasytit se aspoň tím, co spadlo ze stolu toho boháče; dokonce přibíhali psi a olizovali jeho vředy.
Nejprve se před námi objeví boháč. Strojil se nádherně a vybraně. Dnes by se řeklo, že se oblékal značkově, exkluzívně. Kromě toho každý den skvěle hodoval. Nic dalšího se o něm nedozvíme. V jeho popise nezazní nic vysloveně negativního, není zde výslovně řečeno, že by se něčím provinil - ale také zde nezazní nic skutečně osobního. Víme, jak jí, jak si užívá, jak se značkově obléká – a to je tak všechno, co se o něm dá říct. Nemá dokonce ani jméno. Jakkoli to zní jako paradox – on je prostě v celé té svojí značkovosti a vybranosti docela tuctový.

Naopak chudák je popsán tak, aby to vyznělo, že o něm se skutečně něco říct dá. Má svoje konkrétní jméno - a velice krásné – Lazar - což v překladu znamená „Bůh je pomoc“. To v jeho situaci zní až provokativně - kde je ta pomoc vidět? Jeho život je plný bolesti a nikde žádná úleva. Ani ty zbytky ze stolu bohatého poživačníka pro něho nejsou. I psi jsou na něj laskavější než lidé - lízají jeho rány. Má svoji bolest, svoji tvář. Jako by se v tom popise naznačovalo, že jeho život je jaksi skutečnější - i když poněkud vředovitý.

Zavřená vrata domu. Za vraty boháč, před vraty chudák. Jsou pár metrů od sebe, přesto k sobě mají nekonečně daleko! Geograficky jsou si blízko, ale jinak jsou nejspíš jeden pro druhého neviditelný. Nebo takřka neviditelní – na onom světě se přece jen s jistým překvapením poznají.
Lazar není na rozdíl od těch mimobiblických předloh žádný chudý leč spravedlivý rabi nebo chudý leč poctivý řemeslník. Lazar je prostě jenom chudý. A ještě ke všemu má vředy. V určitých zbožných kruzích mohly ty vředy vzbuzovat dojem, že ho Pán Bůh za něco trestá. Zatímco o boháčovi si mohli myslet, že to má s Bohem dobré.

Jenže nic netrvá věčně. Přichází smrt a činí konec jak Lazarovu utrpení, tak boháčovým večírkům.
I umřel ten chudák a andělé ho přenesli k Abrahamovi; zemřel i ten boháč a byl pohřben.

A když (boháč) v pekle pozdvihl v mukách oči, uviděl v dáli Abrahama a u něho Lazara.
Scéna se proměňuje – Lazara najednou vidíme jako čestného hosta na nebeské hostině u Abrahama, kdežto boháče olizují pekelné plameny
Neslyšeli jsme žádný soud nebo výslovnou kritiku – a teď se najednou dozvíme, že boháč trpí. Jako by ani nestálo za řeč se tím zabývat.

Ale zabývá se tím – pochopitelně – boháč. Tomu stojí za to o svém trápení mluvit.
Tu zvolal: „Otče Abrahame, smiluj se nade mnou a pošli Lazara, ať omočí aspoň špičku prstu ve vodě a svlaží mé rty, neboť se trápím v tomto plameni.“
Zajímavé je, že boháč nijak neprotestuje proti svému údělu ani nesmlouvá o jeho změnu. Je s ním srozuměn. Chce jenom trochu zmírnit utrpení – trpí tak, že i vlhký prst na jazyku by vnímal jako ulehčení žízně.

Abraham řekl: „Synu, vzpomeň si, že se ti dostalo všeho dobrého už za tvého života,, a Lazarovi naopak všeho zlého. Nyní on se raduje a ty trpíš.
Pozitivní je, že ho Abraham i v této situaci nazývá svým dítětem. Nezříká se ani jeho.

Další verš je už poněkud pochmurnější.
A nad to vše je mezi námi a vámi veliká propast, takže nikdo – i kdyby chtěl, nemůže odtud k vám ani překročit od vás k nám.“
Co se zde myslí tou velikou propastí? Možná to znamená, že z „onoho světa“ k nám nikdo už přijít nemůže. Dost možná, že ona propast, která boháče na onom světě oddělovala od Lazara - byla propast, kterou sám boháč vyhloubil mezi sebou a Lazarem už zaživa. Propast jeho vlastní nevšímavosti. Propast, kterou chudý a nemocný Lazar nemohl nikdy překročit. Nebo je ta nepřekročitelná propast ozvěnou a stínem všech příkopů a bariér, které si mezi sebou my lidé stavíme. Vždyť kolik je mezi námi zbytečných a snadno překročitelných propastí! Sytý nerozumí hladovému, zdravý nemocnému, věřící se dívá podezíravě na nevěřícího, domácí se nedovede vžít do situace uprchlíka, úspěšní pohrdají těmi, kterým se nic nedaří atd. V tom případě se vynořuje otázka: Neleží také někde v naší „bráně“ takový Lazar? Víme o něm? Nezeje mezi námi a druhými taková nějaká propast, kterou oni nemohou překročit? Propast vyhloubená pýchou, lhostejností, sobectvím či zbabělostí?

Řekl: „Prosím tě, tedy, otče, pošli jej do mého rodného domu, neboť mám pět bratrů, ať je varuje, aby také oni nepřišli do tohoto místa muk.“
Až sem se příběh podobá těm jiným podobným příběhům o kterých jsem mluvila na začátku – zkrátka ubohý Lazar je na tom po smrti dobře, kdežto boháč to dostane vychutnat i s úroky. Na každého přece jednou dojde. Až sem by to mohl být příběh, který si lidé vyprávějí, aby se ve svých strastech utěšili, že jim alespoň po smrti bude dobře. Ale zde Ježíš začíná ty mimobiblické předlohy přetvářet k obrazu svému a dává příběhu vlastní vyznění. Originalita Ježíšova vyprávění je v tom, že v tuto chvíli boháč přestává myslet na sebe a začíná myslet na druhé. Sice pro začátek jen na své bratry, ale i to už je lepší než nic.

Ale Abraham mu odpověděl: „Mají Mojžíše a Proroky, ať je poslouchají!“ On řekl: „Ne tak, otče Abrahame, ale přijde-li k nim někdo z mrtvých, budou činit pokání.“
Když tedy Lazar nemůže posloužit jemu, snad by se mohl zjevit ze záhrobí alespoň jeho bratrům a vylíčit jim, jak to tu chodí. Bratři pak půjdou určitě do sebe a polepší se... K čemu by to bylo? - podiví se Abraham. Mají přece Mojžíše a Proroky - tam je napsáno všechno, co potřebují vědět a co mají dělat.
Boháč ale odporuje a dál vede svou – Bibli mají v knihovně, kde na ni padá prach. V synagoze pouštějí slovo Boží jedním uchem tam a druhým ven... Ale kdyby se jim tak zjevil nebožtík - a to co je čeká po smrti slyšeli pěkně z první ruky - kdyby zkrátka prožili něco mimořádného a šokujícího - to by s nimi určitě pohnulo.

Jenže otec Abrahám se nedá jen tak vyvést z míry – když je Písmo nezajímá, nepomůže jim ani deset návštěv z „druhého břehu.“
Řekl mu: „Neposlouchají-li Mojžíše a Proroky, nedají se přesvědčit, ani kdyby někdo vstal z mrtvých.“

Závěr: Co nám chce podobenství říci?
Boháč a Lazar. Všimněme si, v podobenství není ani slovo o tom, jací to byli lidé – chudák mohl být zloděj a povaleč, boháč spravedlivý člověk. Ale mohlo to být klidně obráceně. Nic se tu neříká o tom, zda byli bohabojní nebo svévolníci. Není jasné, jak boháč přišel ke svému bohatství a chudák ke své nouzi.
Lazar je zde odměněn pouhou milostí, bez vlastních zásluh. Jeho pozemský život je líčen s jistou sympatií. Má vlastní jméno, vlastní tvář, vlastní utrpení, vlastní život. Člověk by se s ním mohl ztotožnit, pokud je také na dně. Pak se ten příběh stane zaslíbením naděje. Naděje, že pokud jsme chudí či nemocní či přehlížení – neznamená to, že nás Pán Bůh nemá rád, že na nás zapomněl. Ani že je to trest od Pána Boha. Lazar ale není hlavní postavou.

Těch pět bratrů – to můžeme být my. Zesnulý Lazar nás nikdy nenavštíví, zato máme Mojžíše a Proroky a k tomu ještě evangelium a svědectví apoštolů. Víme tedy, jak se chovat, jak jednat.

Nakonec a především je tu boháč. Ten je tou hlavní postavou. V něm máme poznat varování před prázdným životem. Před životem, který po smrti již nenapravíme. Boháč je vlastně tím, kdo posmrtnou část podobenství ovládne. A to tak, že se přimlouvá za jiné a řeší otázku, jak je varovat.

A pak je tu majetek. Není zde řečeno, že majetek je špatný.
Nýbrž - majetek je tady ve dvou odlišných podobách: když se nehýbe, je špatný a ničí vztahy. Člověk s ním zůstane sám.
V okamžiku, kdy se pohne - a to směrem k druhým, když jsou z něj „peníze na cestě“ k druhému – začne být dobrý a naopak vztahy navazuje a získává.

Pán Bůh od nás nežádá, abychom se stali askety. Žádá od nás něco jiného. To, co po smrti už neuděláme. Jak čteme v knize proroka Micheáše: Člověče, bylo ti oznámeno, co je dobré a co od tebe Hospodin žádá“ jen to, abys zachovával právo, miloval milosrdenství a pokorně chodil se svým Bohem (Mi 6,8). Amen.

17.6.2018 Prčice
AP: Milost našeho Pána Ježíše Krista a láska Boží a přítomnost Ducha svatého se všemi vámi!

Pozdrav: Milé děti, milé sestry, milí bratři, vítám vás v tuto 3. neděli po sv. Trojici.

Introit: (Mi 6,8) V knize proroka Micheáše čteme: Člověče, bylo ti oznámeno, co je dobré a co od tebe Hospodin žádá“ jen to, abys zachovával právo, miloval milosrdenství a pokorně chodil se svým Bohem. Amen.

Píseň: 442 – Pane, dnešek je den chvály

Modlitba: Děkujeme ti, Hospodine, Pane náš, že můžeme společně očekávat na tvé promluvení, na tvůj hlas. Slyšíme okolo sebe mnoho hlasů, které ovlivňují naše životy. Dej, ať se jimi nenecháme svést z cesty, která vede k tobě. Pane, Ty víš, co jsme v minulém týdnu pokazili. Víš, čím jsme se odchýlili od tvé cesty, komu jsme neodpustili. Víš o slovech, která vyšla z našich úst a druhé zranila nebo jim ublížila. Svůj hřích v tuto chvíli před tebou vyznáváme…
Toužíme po tom mít sílu se měnit, stávat se jinými lidmi, rozsévat kolem sebe radost a pokoj. Ale sami to nezvládneme. Prosíme, způsob mocí svého Ducha, aby nás Ježíš Kristus proměňoval Slovem svého evangelia k dobrému tak, aby tvé království už dnes bylo pří nás přítomno. Dej, aby tvá láska a milosrdenství byla patrná ve všem našem konání. Prosíme tě vyslyš nás, když k tobě společně voláme: Otče náš,…

1čtení: Mt 22,34-40

Píseň: 443 – Přijď, králi věčný náš

2čtení: Lk 16,19-31 kázání

Píseň: 572 – Tvůj, Pane, jsem

Ohlášky:

Píseň: 611 – Není lepší na tom světě

Příml.modl.: Všemohoucí Bože! Ty máš moc nad lidským srdcem a životem. Ty jsi Pánem nad nebem i zemí. Obracíme se k tobě s důvěrou a prosíme, vyslyš nás:
Prosíme, abys posílil všechny, kdo zápasí o pokoj a spravedlnost – tak bude ubývat na světě těch, kdo se nemohou radovat.
Prosíme za všechny, které trápí nemoc, osamocenost, neporozumění. Prosíme i za všechny sklíčené a zoufalé, za ty, kteří ani u nejbližších nenacházejí oporu. Dej, ať zvědí, že v tobě najdou oporu vždy a v každé situaci. Přimlouváme se za naše společenství sboru, za tvou církev po celém světě, za tuto zemi, za celý svět.
Pane Bože, dej, ať máme každý den na paměti, že se na nás díváš a že před tebou nic neskryjeme. A pomáhej nám, ať neděláme nic, co se ti nelíbí. Uč nás, že jsme celým životem odpovědní tobě.
Prosme v tichosti ještě za to, co máme v této chvíli zvláště na srdci…

Poslání: Ko 4,6: Jednejte moudře ve styku s okolním světem a využijte čas vám svěřený. Vaše slovo ať je vždy laskavé a určité; ať víte, jak ke komu promluvit. Amen.

Požehnání:

Píseň: 198 – Pod ochranou nejvyššího