Lk 24,36-43 kázání
Učedníci viděli Ježíše – ale nepoznali ho. Evangelista Lukáš o tom zaznamenává hned dva příběhy. První jsme slyšeli v 1. čtení – ten se odehrává na cestě do Emaus, kdy se Ježíš k učedníkům připojil – Ale něco jako by bránilo jejich očím, aby ho poznali (Lk 24,16).
Dějištěm druhého příběhu je Jeruzalém - když se Pán Ježíš postavil uprostřed shromážděných učedníků – Zděsili se a byli plni strachu, poněvadž se domnívali, že vidí ducha (Lk 24,37).

Jak se může stát, že někoho, koho jsme dobře znali, najednou nepoznáváme? - Může to být tím, že jsme dotyčného dlouho neviděli a jeho tělesný vzhled se hodně změnil. Zestárl, přibral na váze či naopak zhubl a podobně. Může se ale také přihodit, že najednou nepoznáváme duši našeho blízkého. O tom by mohli mluvit lidé, kteří se setkali nebo pečovali o někoho, kdo onemocněl nějakou těžkou duševni chorobou. Takový nemocný se nám doslova mění před očima. Mluví jinak, chová se jinak. Po čase nás ani nepoznává a my nemůžeme uvěřit, že je o ten samý člověk, jak jsme ho znali.

Stát se ale může také to, že se změníme my sami – a proto nepoznáváme. Trpíme jakousi vnitřní slepotou. Člověk nevidí, co by měl a stává se vůči určitým skutečnostem slepým. Vidí jen povrchně - to, co je v hloubce mu uniká nebo ho to nezajímá či před tím zavírá oči. Bible to nazývá zaslepeností nebo tvrdostí srdce. Mají oči a nevidí, vyčítali proroci nevěrnému lidu, který si odmítal přiznat, jak moc se vzdálil od Hospodina. Podobně mluvil také Ježíš se svými protivníky, ale někdy i se svými učedníky.

Vypadá to, že podobnou vnitřní slepotou bylo postiženo také jedenáct apoštolů shromážděných v Jeruzalémě. Ženy, které se k nim vrátily od Ježíšova hrobu s dobrou zprávou, že nenalezly Ježíšovo tělo a že andělé jim sdělili, že Ježíš je živ - odbyli tím, že blouzní.
Lépe nedopadli ani ti dva učedníci, kteří se vrátili z Emaus a svědčili o svém setkání se Vzkříšeným. Ani jejich svědectví si apoštolové nevzali k srdci. Zdá se, že nikdo z nich ve vzkříšení příliš nevěřil. Byli jen vyděšeni z Ježíšova ukřižování a pak zmateni z prázdného hrobu. A tak, když se jim Ježíš zjevuje a oslovuje je, Zděsili se a byli plni strachu, poněvadž se domnívali, že vidí ducha.

Hlavní příčinou jejich nevidění bylo tedy zděšení a strach. Strach je jedna z nejsilnějších lidských emocí a má mnoho podob. Může být naším přítelem i nepřítelem. Na jedné straně chrání člověka před různými nebezpečími. Na druhé straně nás strach zotročuje. Říká se, že strach má velké oči. Když se bojíme, máme sklon zveličovat různá ohrožení nebo si je dokonce přimýšlet. Bojíme se věcí, které nejsou nebo zatím ještě nejsou nebo se třeba nikdy ani nestanou. Strach nás ochromuje a vede k slepotě. Nevšimneme si pak věcí dobrých, radostných a nadějných, protože ty jsou v našich očích překryty rozličnými strašáky.
Strach prostě zkresluje naše vidění, naše vnímání i myšlení. Strach nakonec brání i víře. Vždyť víra je naopak hradba proti všemu, co se tváří jako největší v našem životě a chce nás pohltit. Víra je obranou proti tomu, co v nás chce vzbudit strach. Víra je důvěra, spolehnutí, že Ježíš je s námi. Je s námi na naší pozemské cestě, tak jako s těmi učedníky na cestě do Emaus.

Vyděšeným učedníkům nestačilo, že se jim Ježíš zjevil. Vidění není žádnou zárukou víry. Vždyť zrak může klamat a hlavně naše srdce může klamat, protože si z viděné skutečnosti vybírá jen to, co chce. Učedníci vidí Ježíše, ale rozpoznávají v něm jen jakéhosi strašidelného ducha. Vidí a nevěří.
Víra s viděním může být stejně těžkým úkolem jako víra bez vidění. Nakonec musí sám Ježíš rozehnat strach, aby vyvolal pravou víru. Hospodin otevírá oči slepým, … zpívá žalmista (Ž 146,8). Můžeme k tomu dodat - i těm duchovně slepým a ustrašeným, i nevěřícím, kteří by možná chtěli věřit, ale něco uvnitř jim v tom brání. Nejen strach, ale třeba různé špatné zkušenosti, zranění, bolesti.
Učedníci Ježíše nepoznali, protože se sami změnili. Z přesvědčených následovníků Ježíšových se stali přes noc ustrašenci schovávající se před římskými vojáky. Byli zklamaní, rozčarovaní, plní zmařených nadějí.
Ale přece jen - nezměnil se také Ježíš sám? Vždyť on se nevrátil pouze zpátky do tohoto života tak, jak tomu bylo třeba u Lazara. Ježíš skutečně překročil hranici smrti.

Ježíš s laskavým pochopením odhaluje jejich pochybnosti a ukazuje jim znamení svého těla. Jeho tělo povstalo ze smrti - není to oživlá mrtvola ani pouze duch. Podívejte se na mé ruce a nohy: vždyť jsem to já. Dotkněte se mne a přesvědčte se: duch přece nemá maso a kosti, jako to vidíte na mně. - V těchto slovech je obsažena veškerá skutečnost zmrtvýchvstání - tedy obrana víry ve vzkříšení těla proti těm, kteří se – tehdy jako dnes – pokoušejí událost zmrtvýchvstání umenšit pouze na přežití učení rabbiho a proroka Ježíše z Nazareta…

Ale evangelista Lukáš zdůrazňuje, že Ježíš zůstal sám sebou. Z Ježíše nezůstal jen ušlechtilý program, na základě kterého se má budovat nějaké náboženství, ani krásná idea, kterou bychom teď měli naplňovat. Ani úžasné učení, které je potřeba si s úctou připomínat a předávat dál.

Jistě - to, co Ježíš kázal, o co usiloval, co konal - se neztratilo. Jeho dílo jde dál. Svým učedníkům přikázal, že mají v jeho díle pokračovat - zvěstovat evangelium, uzdravovat nemocné, očišťovat malomocné, vymítat démony.
Ale to vše není tím nejdůležitějším v naší víře. Nejen Kristovo dílo, ale Kristus sám pokračuje dál. On se neztrácí tomuto světu. On žije nejen v našich vzpomínkách, nejen v příbězích Písma. Žije, protože zvítězil nad smrtí a nad všemi silami zmaru. Žije, a tak jeho dílo může pokračovat dál, protože ho sám dovádí k naplnění.

Kristus žije. A my se dozvídáme, že je to život opravdu tělesný – v jakési nové životní formě. Svědčí o tom jeho ruce a nohy, jeho kosti a svaly, jeho stolování s učedníky. - Celá to scéna nám možná těžko představitelná a přijatelná. Jistě tak působila i na Ježíšovo učedníky, kteří by asi spíš přijali představu nesmrtelné duše, která po smrti odchází do nebeských sfér.

Vždyť jsem to já, říká Ježíš vyděšeným učedníkům. Všechno závisí na tom, kdo je tento já. Je to právě Ježíš sám se vším, kým byl, se vším, co k němu patřilo. Také se svým tělem. Jeho tělo nebyla nějaká vnější schránka, které se po smrti radostně zbavil. Vždyť pomocí svého těla s lidmi mluvil, dotýkal se jich, uzdravoval je, žehnal jim, sytil zástupy, přinášel jim naději a záchranu. Ve svém těle také trpěl a byl
ukřižován.

A tento Ježíš přešel ze smrti do života a nyní se ujímá svých učedníků. Ježíš, který byl celou svou duší a celým svým tělem pro nás - zůstává takto pro nás i nadále. Nenechal náš tělesný svět za zády. Je dál jeho Pánem. Když se svými učedníky pojedl kus pečené ryby, nebyl to jen důkaz jeho tělesnosti - ale také důkaz toho, že chce být i nadále s námi, s námi spojen, na naší straně.

V AP víry vyznáváme: „Věřím v těla z mrtvých vzkříšení“ - je těžké tomu plně porozumět. Ale nemusíme rozumět. Stačí věřit, že jsme vzkříšeným Kristem pozváni do společenství s ním. Nejen tady na zemi, ale i po našem překročení hranice smrti.
Nevíme, jaké tělo budeme mít v nebeském království. Věřím ale, že stejně jako Bůh vytrhl ze smrti celého Ježíše, staneme jednou před Bohem i my celí se vším, co k nám patřilo. S celým naším životem tak, jak jsme ho prožili.

Myslím, že důležitější než hloubat o tom, v jakém těle byl Ježíš vzkříšen a v jakém těle budeme vzkříšeni my – je přemýšlet o tom, jak žijeme svůj život teď a tady. Co udělaly moje ruce? Kolikrát jsem je podala na pomoc? Kolik jsem jimi druhým dávala a kolik si brala pro sebe? A co udělaly moje nohy? Kolikrát se vydaly za někým potřebným? Kolikrát obloukem obešly trpícího bližního? Kolikrát se podlamovaly tam, kde měly pevně stát? A co moje ústa, oči, uši, celé moje tělo - v čích službách je? Snažím se, aby se stalo chrámem Ducha svatého nebo jen mých sobeckých zájmů?

Ježíšovo zjevení je pro nás výzvou: milí učedníci, Království nebeské se buduje už teď, ve vaší tělesné přítomnosti. Není lhostejné, jak se svým tělesným životem naložíte. Žádné, ani to sebemenší dílo lásky nebude pro Boha zapomenuto. Neodejde cestou pomíjivého těla, ale bude vzkříšeno a stane se stavebním kamenem budoucího světa. Světa, kterému už nyní vládne náš vzkříšený Pán. Amen.

22.4.2018 Prčice
AP: Milost našeho Pána Ježíše Krista a láska Boží a přítomnost Ducha svatého se všemi vámi!

Přivítání: Milé sestry, milí bratři, srdečně vás vítám na dnešních bohoslužbách.

Introit: (Ž 25,1-2.4-6) K tobě, Hospodine, pozvedám svou duši, v tebe doufám, Bože můj, kéž nejsem zahanben. Dej mi poznat svoje cesty, Hospodine, uč mě chodit po tvých stezkách. Veď mě cestou své pravdy a vyučuj mě, vždyť jsi Bůh, má spása, každodenně skládám svou naději v tebe. Hospodine, pamatuj na svoje slitování, na své milosrdenství, které je od věčnosti. Amen

Píseň: Ž 150 – Chvaltež nejmocnějšího

Modlitba: Hospodine, svatý a věčný Bože! Tvá dobrota sahá až do nebe, tvá pravda až tam, kam plují oblaka. Země je podnoží tvých nohou. Nebesa nebes tě neobsáhnou. A přece – hledíš, velký Bože, na nás malé. Máš svůj příbytek v našich srdcích. Pane, prosíme tě, promluv dnes k nám. Dej, abychom tvému slovu dovedli rozumět. Aby nás svou silou uchopilo. Aby v nás posílilo víru, lásku a naději. Promluv i k jiným, kteří jsou ti vzdáleni, protože tě dosud nepoznali. Probuď v tomto pokolení, v tomto čase, hlad a žízeň po tvém slovu, hlad a žízeň po spravedlnosti a pokoji na celé zemi. Pane, prosíme Tě, přijď a provázej nás dnešním shromážděním. Amen.

1 čtení: Lk 24,13-35

Píseň: 373 – Ó sešli Ducha svého

2.čtení: Lk 24,36-43 kázání

Píseň: 442 – Pane, dnešek je den chvály

Ohlášky:

Píseň: 334 – Kristus Pán vstal z mrtvých

Příml. modl.: Pane náš, děkujeme ti za tvoje slovo, živé a mocné. Dej, ať nás pronikne a vede nás životem. Daruj nám ten užitečný otřes, který nám otevře oči pro naši slepotu a pro pravdu Boží.
Řiď kroky národů a jejich vlád, aby šly cestou pokoje. Překonej každou rozepři a hádku, každou šarvátku i boj mezi blízkými i dalekými. Dej, ať národy dojdou klidu v tobě, který je nade všechno pomyšlení. Smiluj se, Pane, nad svým stvořením. Dej, ať svět pozná, že ty jsi Pán a Spasitel světa.
Pane, prosíme za všechny, které trápí bolest těla či ducha. Buď nadějí a silou v jejich soužení.
V tiché modlitbě můžeme svěřit Pánu Bohu, co nás nejvíce tíží….
Nevyslovené prosby vložme do modlitby Páně: Otče náš…

Poslání: (Jan 8,12) Ježíš říká: kdo mě následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života. Amen.

Požehnání:

Píseň: 485 – Král věčný nás požehnej