Lk 6,36-49 kázání
Slova, která jsme slyšeli, říká Ježíš svým učedníkům. Ti Ježíše oslovovali Mistře, Rabbi, „Učiteli“. Nepovažovali ho za svého šéfa či vůdce. Učedníci a jejich učitel, Mistr. Takový byl jejich vztah. Šlo v něm o výuku, o učení.
Co vlastně Ježíš vyučoval? Jaký byl jeho hlavní předmět? - Ježíš učil lidi víře. Učil je věřit v milostivého Boha, který se i přes nejrůznější překážky ze strany člověka stále snaží navázat s ním spojení.

Jak Ježíš učí své učedníky víře? Ježíš nikoho nepřesvědčoval o tom, zda Bůh existuje - ale mluví o tom jaký Bůh je a co z toho pro nás lidi plyne. Ježíš učí: Žijte vírou, proměňujte vírou své chování. U Ježíše víra znamená způsob života. A tak své žáky učí jak věřit a jak žít. Víra a život patří k sobě. Víra život utváří, formuje. Víra v Boha není světový názor ani náboženské přesvědčení. Je to spíš náboženské jednání - čili jak se víra projevuje navenek. Víra nemá své místo jen v srdci, v mysli, někde uvnitř nás, ale především v činnosti. V běžném, každodenním životě.

Ježíš své učedníky brzy vyšle, aby zvěstovali lidem radostnou zprávu o Božím království a vedli je k novému životu Božích dětí. A tak jim říká: Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec.
Ale zvládnou tento nelehký úkol? Nestanou se ve svých očích příliš důležití, jako byli třeba zákoníci a farizeové, kteří se považovali za náboženské vůdce - a přesto se často nechali ovládnout pýchou a povýšeností? - Však proto svým žákům Ježíš vypráví podobenství, které je má upozornit na toto nebezpečí: Může vést slepý slepého? Nespadnou oba do jámy? - Proto jim otevírá oči svým slovem, proto je vyučuje a zdůrazňuje jim, na čem záleží a na co si mají dát pozor. Učí je, jak uvést víru do života. Možná si mysleli, že vše hlavní už znají a že si dovedou poradit sami. Ale Ježíš je upozorňuje: Žák není nad učitele. Je-li zcela vyučen, bude jako jeho učitel.

Milí bratři a sestry, k tomuto vyučování jsme dnes pozváni i my. Na první pohled to vypadá jako jednoduchá látka, kterou tento Učitel probírá se svými žáky. Ale víme, jak těžké je tuto teorii uvést do života! A přece na tom záleží všechno, protože skutečné křesťanství je poslušnost Ježíšových slov v našich všedních dnech. Nejsme-li praktikující křesťané - nejsme jimi vůbec a Ježíš se nás překvapeně ptá: Proč mne oslovujete Pane, Pane a nečiníte, co říkám?

Můžeme si najít výmluvu, že Ježíšovy požadavky jsou příliš náročné - vždyť jsme jen lidé. A také je jiná doba. Rádi bychom si jeho učební program upravili podle svého - ale On je ten, který ví co je důležité a žák není nad svého učitele. A proto nám říká: Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec.
Ježíš své žáky vede k tomu, aby se neřídili podle toho, jak jednají druzí, ale jak jedná Bůh Otec. Bez milosrdenství k hříšným lidem ke kterým jsou vysláni - by jim nepředávali zachraňující zvěst, ale jen soubor zákazů a příkazů, jako to dělali farizeové.

Ale Bůh má soucit a je plný milosti a slitování – tak by se asi dal vyjádřit obsah slova milosrdenství. On sám je ve své lásce příkladem jednání pro Ježíšova učedníka tehdy i dnes. Žijeme v nemilosrdném a tvrdém světě a přece se nemusíme se světem ztotožňovat. Nemusíme se stát jeho součástí, protože víme o milosrdném Bohu, který je naším nebeským Otcem a jeho milosrdenství a velkorysost poznáváme ve svém životě každý den. Tím také odpadají všechny naše výmluvy vůči tomu, co od nás žádá Pán Ježíš: Žijeme z Boží lásky, a proto můžeme tuto lásku prokazovat svým bližním: Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec.
Jan, jeden z učedníků, kteří slyšeli tato slova, to později vyjádřil ve svém listu velmi výstižně a srozumitelně: Milovaní, jestliže nás tak Bůh miloval, i my se máme navzájem milovat (1J 4,11).

Pokračujme dále v Ježíšově vyučování: Nesuďte, a nebudete souzeni; nezavrhujte, a nebudete zavrženi; odpouštějte, a bude vám odpuštěno. Dávejte, a bude vám dáno; dobrá míra, natlačená, natřesená, vrchovatá vám bude dána do klína. Neboť jakou měrou měříte, takovou se naměří vám.
Ježíš zde užívá slovo „soudit“. To ale neznamená, že si nesmíme dělat o lidech úsudky. Vždyť i Pán Ježíš přirovnává lidský život ke stromu, který nese dobré nebo špatné ovoce: Každý strom se pozná po svém ovoci. - Ale všechny naše úsudky mají jen předběžnou platnost, protože jen Bůh sám má právo soudit. My jsme někdy velmi uspěchaní ve svých odsudcích, ve kterých jsme s druhými hned hotovi. A tady nás Ježíšovo slovo brzdí. Nesuďte a nebudete souzeni.

Už jsme slyšeli, že máme jednat podle Božího způsobu. Tady je ale řečeno - že Bůh ve svém vztahu k nám jedná podle toho, jak my jednáme s druhými. Bůh si bere naši míru, kterou poměřujeme naše bližní a uplatní ji na nás. Jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám. Proto si máme do srdce vštípit učení našeho Pána: Nezavrhujte a nebudete zavrženi. Jakoby Pán Bůh kopíroval náš vztah k lidem. Je až zarážející, jak přímočará je podle Ježíše souvislost mezi tím, co děláme a tím, co se s námi děje. Známe i podobná přísloví – např.: Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Nebo: Jak si kdo ustele, tak si lehne…. A tak: Dávejte, a bude vám dáno; dobrá míra, natlačená, natřesená, vrchovatá vám bude dána do klína. Neboť jakou měrou měříte, takovou se naměří vám.

Ježíš nás učí věřit a podle víry žít. Více než výpovědi o Bohu od něj slyšíme výpovědi o lidském chování. Jak se lidé mají jednat a jak jednat nemají. Víru nikdy nikde nespatříme holou, samotnou., vystavenou ve vitríně, oproštěnou od svého majitele. Víru lze vidět jen na lidech, kteří věří a kteří podle své víry mluví a hlavně jednají. Tím, co děláme - ukazujeme, v jakého Boha věříme. Jaká měřítka jsou pro nás určující, podle jakých směrovek řídíme svůj život.
Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec. Podle tohoto klíče Ježíš přistupoval k lidem ztrápeným a odmítaným, k lidem hladovým a nemocným a všem se snažil pomoct. Ne proto, aby splnil úkol - ale proto, že ty lidi měl rád. Ježíš se neostýchá říkat tomu milosrdenství a láska. A dodává, že takto jedná i Bůh a proto je každý u něj vítán.

Odpouštějte, a bude vám odpuštěno. Ježíš nás učí věřit, že můžeme utvářet vlastní život. Že nejsme bezmocnou hračkou v rukách osudu. Že máme šanci svůj život proměňovat. A co je na tom nejlepší – my máme šanci svůj život proměňovat láskou. Máme naději, že láskou něco zmůžeme. Odpustit někomu, kdo nám ublížil je hodně těžké. Ale Ježíš učí, že být velkorysý při odpouštění se vyplácí. Někdy se to dokonce vyplatí ihned a odpuštěním vneseme novou jiskru vřelosti do zamrzlých vztahů. Jindy si na plody odpuštění musíme počkat hodně dlouho. Snažíme se s někým vyjít po dobrém, ale marně. Znovu se vynořuje lhostejnost, nepochopení a hněv. A pak si můžeme říct: K čemu je naše laskavost dobrá, když nedokáže proměnit pochroumaný vztah či zatvrzelou povahu? - Podle Ježíše ale o odměnu nepřijdeme. Sice neproměníme jiné, ale proměníme sami sebe. Za natřesenou, vrchovatou míru se nám dostane štědré odměny. Jestliže dokážeme odpustit svým bližním – pak smíme přijmout Boží odpuštění pro sebe: Odpouštějte a bude vám odpuštěno.

To všechno nás Pán Ježíš učí, abychom na jeho slovu stavěli svůj život, abychom podle něj žili. Abychom s ním srostli jako dobře postavený dům se základem, který sahá – a tak končí dnešní oddíl z evangelia – až na skálu. Když to všechno jen vyslechneme a nic z toho se neobjeví v našem způsobu života, v našem jednání, v našich rozhodováních, postojích a vztazích - podobáme se tomu muži z Ježíšova podobenství, který stavěl a stavěl, ale nebylo to k ničemu, protože stavěl na písku. Formální a povrchní křesťanství odnese proud času. Ale ten živý vztah ke Kristu, který se projevuje nejen slyšením, ale také upřímnou snahou s pomocí Ducha svatého jeho slovo plnit a uvádět do života - ten zůstane pevný a odolá jako dům na skále: Když přišla povodeň, přivalil se proud na ten dům, ale nemohl jím pohnout, protože byl dobře postaven. Amen.

15.7.2018 Prčice

AP: Milost našeho Pána Ježíše Krista a láska Boží a přítomnost Ducha svatého se všemi vámi!

Pozdrav: Milé sestry, milí bratři, vítám vás na dnešních bohoslužbách. Dnes máme 7. neděli po sv. Trojici.

Introit: (Ž 139, 23-24) Bože, zkoumej mě, ty znáš mé srdce, zkoušej mě, ty znáš můj neklid. Hleď, zda jsem nesešel na cestu trápení, a po cestě věčnosti mě veď! Amen.

Píseň: Ž 150 – Chvaltež nejmocnějšího

Modlitba: Hospodine, svatý a věčný Bože, chválíme tě, tobě zpíváme. Dal jsi nám tento den, dal jsi nám další čas života. Dáváš nám od sebe čekat nové věci. Chválíme tě, tobě zpíváme, vždyť jsi ty sám naše opora, když je nám těžko. Chválíme tě, vždyť jsi milosrdný a zastáváš se v tomto světě nás lidí proti lidské tvrdosti srdce, křivdě i krutosti. Chválíme tě, tobě zpíváme pro tvé smilování.
Vyznáváme, Bože náš, že naše dny jsou plné provinění. Ty znáš všechna naše selhání v slovech i skutcích. Ty znáš naše myšlení a jeho zákruty. Prosíme tě, odpusť nám všechno, co se ti na nás nelíbí, očisti nás, proměňuj nás, ať jsme stále více tvoji.
Prosíme tě, Pane, dej nám svého svatého Ducha, ať slyšíme, co slyšet máme a potřebujeme. Dej, ať tvá láska a milost pronikne i do těch nejskrytějších koutů našich srdcí. Amen.

1čtení: 1 J 4,7-12

Píseň: 379 – Stvoř srdce čisté, Bože, mi

2čtení: Lk 6,36-49 kázání

Píseň: 192 – Dobře staví. kdo zná a ví

Ohlášky:

Píseň: 440 – Ozvi se, Pane můj

Příml. modl.: Pane, prosíme Tě za naši zemi, dej, ať v ní vládne právo a spravedlnost a ne bezpráví, zpupnost a namyšlenost. Prosíme za celý svět, ochraňuj ho svou láskou a milosrdenstvím. Prosíme za lidi v zoufalství a bez naděje, za bezradné a ustrašené, dej, aby pocítili Tvou oporu a blízkost. Prosíme o pokoj pro neklidné, prosíme o potěšení pro smutné. Prosíme za všechny, kdo jsou na cestách. Prosíme o víru, která vidí věčnost ve tvojí lásce. Prosíme o tvého Ducha – ať nám dá pochopit tebe a tvou dobrotu.
Nevyslovené prosby vložme do modlitby Páně: Otče náš,…

Poslání: (1 J, 4,20-21) Apoštol praví: Řekne-li někdo: „Já miluji Boha,“ a přitom nenávidí svého bratra, je lhář. Kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí. A tak máme od něho toto přikázání: Kdo miluje Boha, ať miluje i svého bratra. Amen.

Požehnání:

Píseň: 450 – Již zpěv, prosby, kázání