Mk 2,1-12 kázání
Milé sestry, milí bratři, co pro nás tento dávný příběh znamená dnes? Zastavím se u několika momentů, na kterých si můžeme ujasnit naši víru.

Jednak je to jednání těch čtyř, kteří nesli ochrnutého. - Existují věci, na které prostě nestačíme, se kterými si nevíme rady. Všichni máme svoje meze. Pro toho, kdo počítá jen sám se sebou, může být tohle poznání důvodem k rezignaci. Proto před ním raději zavře oči. Věci, se kterými sami nemůžeme nic udělat, vypouštíme. Jenomže ono to není nic platné, ony se často přihlásí sami, sami nám vstupují do života. Třeba při nemoci, utrpení, v ochromenosti blízkých. V takových chvílích nám žalmista radí:
„Naději slož v Hospodina. Buď rozhodný, buď udatného srdce, naději slož v Hospodina!“ (Ž 27,14).
Kdo důvěřuje, není odsouzen k rezignaci. Kdo důvěřuje, nepočítá jen se svými možnostmi, a proto jeho úsilí nemusí být zbytečné, ani když sám věci vyřešit nemůže. Smí jednat v naději. Otvírá se před ním prostor pro aktivitu. „Naději slož v Hospodina.“
Složit svoji naději v Bohu ale neznamená složit ruce do klína. Důvěra v Krista umožňuje chytit druhý dech. Je zdrojem aktivity, touhy, kuráže a vynalézavosti. Tam, kde by se člověk - spoléhající jen na své síly - zastavil a skončil, tam se důvěra nevzdává.
To ale neznamená ani zaťatost a urputný boj. Průvodci ochrnutého se nepustili s netečným zástupem Ježíšových posluchačů do křížku, hledali k Ježíši jinou cestu. Víra, důvěra má fantazii. Dnešní vyprávění nám ji představuje jako odvahu k bláznivým a riskantním kouskům. Kdo chce opravdu pomoci, ten se nemůže bát překonávat překážky a udělat rozruch.
A pikantní na tom je, že tou překážkou na cestě ke Kristu jsou v našem příběhu Ježíšovi posluchači: Sešlo se tolik lidí, že už ani přede dveřmi nebylo k hnutí. A Ježíš k nim mluvil slovo.“ Slovo o Božím království, zvěst, kterou má slyšet v té tlačenici každý jednotlivý člověk. Očekávání proroků, že přichází Bůh se svou spásou, ta veliká naděje, která má posílit ochablé ruce a upevnit klesající nohy Božího lidu, se v Ježíšově slovu stává jistotou. Už to není vyhlížení, ale naplnění: Boží království se přiblížilo - ano, už je tady, mezi vámi. Ježíšovo slovo má znít všem, kteří mu přišli naslouchat.
Jeden člověk však přijít nemůže. Je ochrnutý, snad docela bezvládný. Ti lidé naslouchají Ježíšovu slovu. Za zády však mají člověka v nouzi, ale ani se nehnou. Stačí jim, že sami slyší. Naštěstí cesta k Ježíšovi vede i mimo ně. Kdo Krista opravdu hledá, pro toho ani natvrdlost zástupu jeho příznivců není překážkou. Prostě je obejde. Ti čtyři nesou bezmocného k Ježíši a chtějí ho k němu dostat za každou cenu.

Jen si to představme – plná kaple lidí, ani přede dveřmi už není místo (to je hezká představa). A najednou – nějaký hluk, kdosi ničí střechu, prodírá se dovnitř, střecha povoluje, padá omítka a spouští se sem nosítka s nějakým člověkem. Ztřeštěný nápad, můžeme si říct. Ale Ježíš se nepřidává k našemu hodnocení. Když Ježíš viděli jejich víru, řekl ochrnutému: „Synu, odpouštějí se ti hříchy.“

Další zvláštností toho příběhu je, že víra průvodců přichází nakonec k dobru ochrnutému. O jeho víře se z evangelia nedozvídáme nic. Ale když Ježíš viděl jejich víru - pomohl jemu. O víře se často mluví jako o záležitosti čistě osobní. Jako by v ní šlo pouze o nás samotné, o naši osobní spásu. - Tak to ale není. Nevěříme přece sami pro sebe. Naše důvěra nebo nedůvěra podstatným způsobem ovlivňuje životy lidí se kterými se potkáváme, se kterými žijeme. Díky ní se mohou setkat s Boží pomocí. Ovoce víry se nemusí přičíst nám, ale druhým. Měřítkem víry není osobní prospěch, ani ten duchovní. Myslím, že smysl víry můžeme postihnout, až když opustíme sebestředná a individualistická měřítka. Až když ji nežijeme pouze a jen pro sebe.
A teď k tomu nejpodstatnějšímu: Když Ježíš viděl jejich víru, řekl ochrnutému: „Synu, odpouštějí se ti hříchy.“ Ježíšova odpověď není splněním lidského očekávání. Ti čtyři tam toho pátého pravděpodobně donesli kvůli uzdravení. Ale Ježíš mluví o odpuštění. Uzdravení je v tom příběhu jenom jakýsi vedlejší produkt.
Často si tvoříme svou vlastní představu o tom, co nám v životě schází. O tom, co bychom nejvíc potřebovali, co nás může učinit šťastné. Pokud chceme, aby nám Bůh splnil jen to, co sami pokládáme za nejdůležitější - budeme asi zklamaní. Pak můžeme dojít i k tomu, že nemá smysl Pána Boha o něco prosit. Vždyť si stejně udělá, co chce.
Když ale bude náš vztah k Bohu skutečně vztahem důvěry – otevřené důvěry - pak můžeme přijmout víc, než si vůbec dovedeme přát a objevit víc, než nač dovedeme pomyslet. Třeba to, že plnost života není jen a především otázkou zdraví. I pro zdravého člověka může být život hotové peklo. I ten, kdo je tělesně naprosto fit - může být úplně ochromen, neschopen svobodného kontaktu, oddělen od ostatních, neschopen hnout se z místa, neschopen stát na vlastních nohách. A možná že při touze člověka po uzdravení stojí v pozadí právě ten pocit vyřazenosti - jak z běžného života, pracovního procesu, ze společenství s ostatními.
A můžeme také objevit, jak i tělesné uzdravení opravdu závisí na odpuštění hříchů. Nechci tím říct, že by nemoc byla trestem za nějaké osobní prohřešky. Vždyť hřích v Bibli není prvořadě jednotlivý zlý skutek, ale oddělenost našeho světa od Boha. Zásadní nedůvěra, která formuje náš přístup k životu tak, že je utvářen strachem, obavami, stresem, sebezajišťováním, soupeřením a sebespravedlností. Kolik z toho přispívá k nemocem? Kolik z toho odčerpává naši energii potřebnou k životu? K zápasu s nemocemi a jejich důsledky?

Odpouštějí se ti hříchy...“, tím asi všechno začíná.
Víra těch čtyř způsobila - že Ježíš, který mluvil Slovo k množství lidí - teď mluví k jednomu. Ujišťuje ho že všechno, co ho oddělovalo od Boha, je odstraněno. Propast, která hříšného člověka odděluje od svatého Boha je přemostěna odpuštěním. Odpuštěním, které může dát jen Bůh sám. Tak to napadá ty, kteří to slyší – je vůbec možné, aby člověk řekl slova, která teď zazněla z Ježíšových úst? Kdyby naznačil, že možná jednou mu Bůh odpustí, kdyby to spojil, jak bylo v židovství obvyklé, s plněním náboženských povinností, oběťmi a prosbami - ale Ježíš to říká teď a tady jako hotovou věc! Není tu ani stín nejistoty - zní to jistě a určitě: je ti odpuštěno! Jak to může vědět? Co to ten člověk říká? Rouhá se. Kdo jiný může odpouštět hříchy než Bůh?

Nemocný muž dostává odpuštění hříchů, aniž by o to žádal. A ti kteří to pozorují -vidí v Ježíši toho, který si přivlastňuje Boží kompetence. A jestli ti čtyři, jejichž víru Ježíš vidí, čekali uzdravení svého přítele, pak museli být zklamáni. Jsou mu odpuštěny hříchy. Ale to není nic viditelného - zatímco uzdravení ano. Kulhavý poskočí jako jelen (Iz 35,6) – tak to přece má vypadat podle předpovědi proroka Izajáše!

Zdá se, že nikdo není spokojen. Zákoníci proto, že Ježíš dává příliš mnoho. A ten ochrnutý se svými čtyřmi věřícími přáteli by bral víc - totiž navrácené zdraví. Když jsme skutečně nemocni, pokládáme zdraví za největší hodnotu, po níž toužíme. Ale Ježíš vidí jinak - jak je patrné z otázky, kterou dává zákoníkům: Je snadnější říci ochrnutému: Odpouštějí se ti hříchy, nebo říci: Vstaň, vezmi své lože a choď? - Ježíš začíná právě tím, co dává do pořádku náš vztah k Bohu – tedy odpuštěním hříchů. Tuto moc má jako Syn člověka.

Tam, kde mluví Ježíš, Syn člověka a Syn Boží - tam zní slovo jistoty, že naše hříchy jsou odpuštěny. To je ten největší div, který uzdravuje náš nemocný vztah k Pánu Bohu. Můžeme žít – dokonce i ve svých nejrůznějších trápeních – z odpuštění, které nám Pán Ježíš daroval. Ten ochrnutý směl navíc odejít tělesně zdráv. I to může přidat ten Odpouštějící našemu životu. Ale také nás může jako apoštola Pavla nechat, abychom měli dost na jeho milosti. Abychom jej chválili, i když nás povede jinak, než bychom si přáli.

Chválou Bohu končí tento oddíl vyprávějící o zástupné víře, která nese nemocného k Ježíši. Taková víra – kéž bychom ji měli pro druhé – umožňuje záchranu těch, kteří by jinak k Ježíši vůbec nedošli. A přece i oni mají slyšet jeho slovo: Synu, odpouštějí se ti hříchy. Amen.

7.10. 2018 Prčice
AP: Milé sestry, milí bratři, zdravím vás apoštolským pozdravem: Milost vám a pokoj nechť se rozhojní!

Introit: (Ž 27,14) Naději slož v Hospodina. Buď rozhodný, buď udatného srdce, naději slož v Hospodina! Amen.

Píseň: 219 – Hory, doly, stráně

Modlitba: Hospodine, náš Bože, ty nás znáš, a přesto jsi nás ještě neodmítl. Vždyť jsi nám dal tento nový den. Prosíme tě, vyhledej nás v něm, buď v něm s námi a promluv na nás. Daruj nám zvěst svého slova a zůstaň s ní nablízku, ať smíme znovu rozpoznávat, že jsi milosrdný. Ve svém milém Synu Ježíši Kristu se nás ujmi, přijmi nás k těm, jimž jsi od věků prokazoval milosrdenství. Amen.

1 čtení: Iz 35,3-10

Píseň: 368 – Ó tvůrce, Duchu svatý, přijď

2.čtení: Mk 2,1-12

Píseň: 450 – Již zpěv, prosby, kázání

Ohlášky:

Píseň: Ž 150 – Chvalte nejmocnějšího

Příml. modl.: Hospodine, ve jménu Krista Ježíše, našeho Pána a Spasitele, tě prosíme, pomáhej nám být tvou církví. Ať mezi námi neplatí rozkazy lidské, ale jen a jen milost Kristova a Jeho rozkazy. Pomoz nám nalézat v sobě odvahu nejen se v lásce povzbuzovat, ale také se v lásce umět kritizovat a napomínat se navzájem. Pomoz nám nalézt v sobě odvahu kritiku a napomenutí druhých v lásce přijímat. Pane, uč nás našimi vlastními životy, abychom rostli ve víře a vrůstali spolu s celý tvým světem do spásy, kterou jsi nám všem ve svém Synu připravil.
Pane, prosíme za všechny, kdo jsou v nějaké nouzi – ať tělesné či duchovní. Dej, ať mají sílu stále ti důvěřovat a modlit se k tobě. Dej, ať ve své bolesti v tobě naleznou útěchu.
Pane Bože, prosíme tě za tento rozbolavělý svět, uzdravuj ho a očišťuj ode všeho zlého.
Ve jménu našeho Pána, Ježíše Krista, se modlíme se všemi křesťany po celé zemi tak, jak on nás to naučil: Otče náš…

Poslání: Ř 12,17-19: Nikomu neodplácejte zlým za zlé. Vůči všem mějte na mysli jen dobré. Je-li možno, pokud to záleží na vás, žijte se všemi v pokoji. Nechtějte sami odplácet, milovaní, ale nechte místo pro Boží soud, neboť je psáno: „Mně patří pomsta, já odplatím, praví Pán.“ Amen.

Požehnání:

Píseň: 443 – Přijď, králi věčný náš