L 2, 22-35 kázání
Milí přátelé v Kristu, vánoční svátky jsou za námi, ale vánoce ještě neskončily. Podle církevního roku trvají až do tří králů, do svátku zjevení. Vánoce trvají, snad aby nás přenesly do dalšího roku v radosti z Vánoc. Především evangelista Lukáš se zajímá o to, co se dělo dále s tím dítětem Ježíšem. A zapsal nám příběh, který nás po událostech v chlévě a pasteveckých chatrčích zase pro změnu přenáší do Jeruzalémského chrámu.
Osmý den po Ježíšově narození jej Marie a Josef přináší do chrámu v Jeruzalémě k obřízce, aby splnili nařízení Mojžíšova zákona. Tam se setkávají se Simeonem. Starý muž se setkává s malým dítětem. Je to setkání, které vyrůstá ze Simeonovy veliké touhy a očekávání - a přece je to setkání darované, umožněné jen Duchem svatým, který Simeona vede do chrámu k Ježíši.
Ani dnes tomu není jinak. K Ježíši Kristu jako Pánu nás nepřivede ani náš cit, ani náš rozum, ani úsudek či poctivá snaha. Martin Luther ve svém Malém katechismu vyjádřil naši závislost na Duchu svatém těmito slovy: „Věřím, že můj rozum a mé síly nestačí, abych v Ježíše Krista, svého Pána, uvěřil a mohl k němu přijít, ale že Duch svatý mě skrze evangelium povolal, svými dary osvítil a v pravé víře posvětil a utvrdil.“
Bez Ducha svatého se ani Simeon nemůže setkat s tím, na kterého čeká jako na potěšení Izraele – na splnění naděje Izraele. Lukáš o Simeonovi píše, že to byl člověk zbožný a spravedlivý. Mohl tedy být sám se sebou spokojený. Ale Simeon se nedívá do minulosti, nevzpomíná na to, jak si zachoval čisté svědomí i v těch nejtěžších zkouškách - ale vyhlíží kupředu. Toužebně očekává zaslíbeného Mesiáše. A potom už jeho život může skončit – neboť mu bylo Duchem svatým předpověděno, že: Neuzří smrti, dokud nespatří Hospodinova Mesiáše.
I když žijeme v jiné době než Simeon, tak setkání s tím, který byl dán za světlo pronárodům – jak o něm mluví i prorok Izaiáš (Iz 42, 6) - vždycky umožňuje Duch svatý. Simeon Ježíše viděl na vlastní oči. To nám dopřáno není. Ale Duch svatý nám dává vidění víry, abychom v tom, o kterém nám svědčí evangelia - poznali svého Pána. Nemůžeme jej vzít do náruče, ale Duch svatý nás ujišťuje, že on vzal do své náruče nás a nikdy se nás nevzdá - ani tehdy, kdy nám bude uloženo – řekněme to slovy našeho textu – uzřít smrt.
Do Jeruzalémského chrámu - aby naplnili povinnost Zákona - přišlo se svými narozenými syny mnoho rodičů. Josef s Marií a dítětem s celým tím lidským hemžením splývají. Ale Simeon má v Duchu svatém skvělého průvodce. Duch ho vede přímo k Marii a Josefovi. Sám by je nepoznal - ale teď vidí děťátko, které bere do své náruče. A nad tímto dítětem, které se nijak znatelně neliší od ostatních - zpívá svůj chvalozpěv. Malému Ježíšovi zpívali andělé, potom jej chválili pastýři, muži v plné síle. Teď jej radostně chválí starý člověk, který stojí na konci své pozemské pouti.
Postava starce Simeona je dotvrzením, že ten, kdo se ve víře setkal s Pánem Kristem - může všechno vidět jinak, než ostatní. Dokonce i smrt, ke které každý z nás spěje - i když o ní pochopitelně neradi slyšíme. Ve světle evangelia to nemusí být děs a hrůza - ve slovech Simeona slyšíme naopak radost: Nyní propouštíš v pokoji svého služebníka, Pane.
Pán Bůh propouští svého služebníka v pokoji. Proto může Simeon o konci svého života mluvit s radostí. Simeon může najít pokoj. Ale ne proto, co všechno za svůj dlouhý a spravedlivý život vykonal – ale jen proto, že se mu – právě tak jako každému z nás – narodil dárce pokoje.
Být propuštěn ze služby - a to v Božím míru a pokoji, který převyšuje všeliký lidský rozum - znamená vstoupit do skutečné svobody. Když Bůh propouští své služebníky a své služebnice - pak proto, aby jim dal to, co neměli a dosud neznali - protože to oko nevidělo a ucho neslyšelo a ani člověku na rozum nepřišlo (srv. 1 K 2,9). Buďme tedy až do poslední chvíle věrní Boží služebníci. Proto apoštol Pavel vybízí: V horlivosti neochabujte, buďte vroucího ducha, služte Pánu (Ř 12,11).
Simeon Pánu Kristu slouží i tím, co o něm říká, když jej drží v náruči. Jsou to slova, která musí u ostatních návštěvníků chrámu vzbudit odpor. Vždyť on na místě, kam pod trestem smrti nesměl vejít žádný pohan - svědčí o světle, jež bude zjevením pronárodům - doslova pohanům (srv. Iz 42,6). Generace židovských teologů chápaly Mesiáše jako toho, kdo s pohany pořádně zatočí. Jak by tedy mohl pro ně být světlem? Ale Simeon to nahlas a před tváří ostatních zvěstuje.
Marie s Josefem byli tím vším udiveni. Oba už slyšeli od anděla, že narozené dítě vysvobodí Boží lid od jeho hříchů a bude kralovat v Izraeli. Ale teď z úst starého muže slyší o pohanech, kteří k Božímu lidu nepatří - a přesto v něm uzří světlo. Jakoby tento propuštěný služebník Boží zahlédl z tajemství Božího syna nejvíc. A přece tu není jen radost, ale i hluboká vážnost, která ukazuje ke Kristovu utrpení. Simeon sice nemluví výslovně o kříži - ale o meči, který pronikne srdce Marii. Mluví o znamení, jemuž se lidé budou vzpírat a odmítat je.
Nad dítětem pronáší tato prorocká slova: Hle, on je dán k pádu i povstání mnohých v Izraeli a jako znamení, kterému se budou vzpírat.
Simeon tu předjímá odmítnutí Ježíše nejen židovskými autoritami, ale i dalšími lidmi.
Lidé nemusí přijmout chudé a bezbranné dítě jako Mesiáše. Mohou říci své NE - ale nemohou zvrátit nic z toho, co se stalo. Lidské NE už nemůže zvrátit Boží sklonění se k lidem. A nemůže nic zvrátit na tom, že tento Ježíš, přinesený do chrámu - bude spásou a světlem a pomocí celému světu.
Na tomto dítěti se rozhoduje všechno. Jedni o něj zakopnou jako o kámen, který jim ublíží. Pro druhé se ale stane kamenem úhelným, na kterém založí svůj život. Ježíš není nějaký kamínek, který může člověk jen tak odkopnout z cesty, aby nepřekážel. Je to velký kámen – a jak říká evangelista Matouš: Kdo padne na ten kámen, roztříští se (Mt 21,44).
Na závěr se ještě vrátím k vánočnímu tajemství. Když pastýři přišli do Betléma a vyprávěli, že andělé jim zvěstovali: „Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid. Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán (Lk 2,10) – tak všichni, kdo to slyšeli, nad tím užasli. Ale Marie to všechno v mysli zachovávala a rozvažovala o tom (Lk 2,19).
I my bychom si měli tuto vánoční zvěst v mysli zachovávat a rozvažovat o tom. Uchovávat něco v srdci ale znamená víc, než si jen něco pamatovat. V srdci si ukládáme to, co je důležité, co je pro nás nejcennější, to, s čím chceme žít. Tam také patří tajemství Vánoc. Nezapomeňme na to. Dárky jsme rozbalili, překvapení a radost z nich už je minulostí, vánoční papíry jsou už na cestě mezi odpadky. Ale tajemství Kristova narození, tajemství jeho osoby – to je to, co v nás má zůstat živé a co v nás má růst. Růst skrze modlitbu a Boží slovo… Amen.
29. 12. 2019 Prčice
AP: Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista!
Pozdrav: Milé sestry, milí bratři, vítám vás v tuto 1. neděli po narození Páně.
Intro: (Mt 21,42.44) Kámen, který stavitelé zavrhli, stal se kamenem úhelným; Hospodin to učinil a je to podivuhodné v našich očích. Kdo padne na ten kámen, roztříští se, a na koho on padne, toho rozdrtí. Amen.
Píseň: Ž 150 – Chvaltež nejmocnějšího
Modlitba: Svatý Bože a laskavý Otče, děkujeme. Děkujeme za to, že ti nejsme lhostejní. Za to, že se nám pokoušíš vstupovat do života, za to, že o tobě můžeme číst v Bibli, mluvit s druhými, scházet se tu, zpívat. Děkujeme za Ježíše. Rozum nám úplně nebere, jak daleko jsi šel, co to všechno znamená. Děkujeme za ty, se kterými jsme, můžeme být, slavit, radovat se. Ale nic není jednobarevné. Myslíme na ty, kteří nám chybějí, na minulost, budoucnost, na ty, kteří se nemají tak dobře. Pro ně i pro sebe prosíme o tvou blízkost. Děkujeme za ty, kteří nám o tobě říkali, byli nám ve víře inspirací, ukazovali nám cestu k tobě tím, co říkali, dělali, jak žili. Myslíme na ty, kteří jsou kvůli víře ve vězeních, kteří jsou ohroženi na životě, na ty, pro které víra není pohodlná. Vstup svým Duchem do našich životů. Teď a tady. O to prosíme. Amen.
1čtení: Iz 42,1-9
Píseň: 438 – Přišli jsme, ó Ježíši
2čtení: L 2,22-35 KÁZÁNÍ
Píseň: 166 – Pán Bůh je přítomen
Ohlášky:
Píseň: 473 A – Vezmi, Pane, život můj
Příml. modl.: Bože světla, oslavujeme tě a velebíme: v dějinách svého lidu jsi dával zazářit své lásce, a hvězdou nad Betlémem jsi lidem z celého světa ukázal cestu ke svému Synu. Spoj nás přes všechny hranice v následování Ježíše. Zmocni nás k odporu proti všemu, co zatemňuje jeho laskavost k lidem. Zacloumej námi, když míříme za škodlivými iluzemi. Dej, ať skrze nás září světlo tvého milosrdenství. Pane, prosíme tě, vyslyš nás, když k tobě společně voláme: Otče náš,...
Poslání: (2 Te 2,16-17) „Sám pak náš pán Ježíš Kristus a Bůh náš Otec, který si nás zamiloval a ze své milosti nám dal věčné potěšení a dobrou naději, nechť povzbudí vaše srdce a dá vám sílu ke každému dobrému činu i slovu.“ Amen
Požehnání:
Píseň: 299 – Ó ty radostný čase vánoční