Lk 10, 38-42 kázání
Tu pravila Marta: „Paní Grünfeld, když tak najednou přišel On, Mistr Nazaretský, já jsem se až zhrozila: snad … snad přichází říci to krásné, nač jako bych tolik let čekala, - a zrovna do toho nepořádku! Já měla srdce až v krku, mluvit jsem nemohla – já jsem si řekla: to přejde, jsem hloupá ženská, zatím namočím prádlo a zaskočím k Efraimovým a pošlu pro našeho Lazara a zaženu ze dvorka slepice, aby Ho nerušily. A pak, když bylo všecko v pořádku, přišla na mne taková krásná jistota: že teď jsem připravena slyšet slovo Boží. Tak jsem tiše, tichounce šla do světnice, kde on seděl a mluvil. Marie mu seděla u nohou, oči z něho nespouštěla.“ Marta se suše zasmála. „Mne napadlo, jak bych asi já vypadala, kdybych tak na Něho poulila oči! A tu on, paní Grünfeld, se na mne tak vlídně a jasně podíval, jako by chtěl něco říci. A já najednou vidím – Bože, ten je hubený! To víte, nikde nic pořádného nesní, ani toho chleba a medu se skoro netkl. A tu mne napadlo: holoubata! Já mu udělám holoubata! Pošlu Mařku pro ně do trhu, a On si zatím chvilinku odpočine. ,Mařenko,‘ povídám, ,pojď na okamžik do kuchyně.‘ Ale Marie nic, jako by byla slepá a hluchá.“
„To ona nechtěla nechávat hosta o samotě,“ pravila chlácholivě paní Grünfeld. „Kdyby si raději všímala,“ řekla tvrdě Marta,“ aby měl co k jídlu; od toho jsme my ženské, no ne? A když jsem viděla, že Marie nic, jen kouká jako u vytržení, tak – paní Grünfeld, já ani nevím, jak to přišlo, ale já to musela říci. ,Pane,‘ povídám, ,to je ti jedno, že má sestra mne nechá posluhovat samotnou? Řekni jí, ať mi v kuchyni pomůže!‘ tak to ze mne vyhrklo.“
„No a řekl jí?“ ptala se paní Grünfeldová. Tu vyhrkly slzy z palčivých očí Martiných. „Marto, Marto, pečlivá jsi a staráš se o mnohé věci; ale jednoho jest zapotřebí. Marie si vyvolila lepší stránku, a tu ji nikdo nevezme. - ,Tak nějak to, paní Grünfeld, řekl.“ Bylo chvíli ticho. „A to bylo všechno, co promluvil?“ ptala se paní Grünfeld. Všechno, pokud já vím,“ děla Marta stírajíc si drsně slzy. „Pak jsem šla koupit ta holoubata. ...“
Takto interpretuje část biblického příběhu o Ježíšově návštěvě u Marie a Marty Karel Čapek ve svém apokryfu (Karel Čapek, Kniha apokryfů, 1932). Píše to z pohledu Marty, která potřebovala ještě něco udělat, pak ještě něco … a až potom … bude mít snad konečně čas poslouchat Ježíšovo slovo. Ale zase do toho něco přišlo…
„Jen jednoho je třeba“ - říká Ježíš Martě. Není ale k Martě nespravedlivý? - může nás napadnout. Pohostinnost tehdy opravdu velela hosta náležitě zahrnout dary domu. Copak Marta může zůstat v klidu sedět, když jí do domu znenadání přijde tak vzácná návštěva? Vždyť to nedělá sama pro sebe, ale s pohledem na unaveného a pohublého Ježíše. Dům je sice Martin, ta se má o hosty náležitě postarat – ale je přece pochopitelné, že Marta vybouchne, že jí Marie nepomůže. Copak by se nějaká žena zachovala tak jako její vlastní sestra?
Jenže Ježíš do Marty vidí. Nechce jí urazit - chce jí pomoci. Nejde jen o dnešek, jde o celý její život: „Marto, Marto, děláš si starosti a trápíš se pro mnoho věcí. Jen jednoho je třeba.“ Ježíšovo oslovení je naléhavým projevem veliké lásky a opravdového zájmu.
Co tedy vyprovokovalo tuto Ježíšovu reakci? - Jak čteme, Marie sedí u Ježíšových nohou a soustředěně poslouchá jeho slovo, ale Marta má plno práce, aby ho obsloužila. Řecký text ale o Martě říká mnohem víc – Marta je doslova „rozervána mezi mnoha službami“ - tedy vnitřně rozbita – což je do očí bijícím kontrastem k soustředěnému postoji její sestry.
Ježíš to vidí a jeho slova to potvrzují: „Marto, Marto, děláš si starosti a trápíš se pro mnoho věcí ...“ Ježíš tím nemyslí její momentální službu. Jde o vnitřní stav jejího nitra, ve kterém už není schopna rozlišovat, co je podstatné a důležité. Jakoby stále běžela a běžela, aby vše stihla a mohla se konečně zastavit. Jako jakýsi zoufalý kolotoč, ze kterého není schopna uniknout.
Ježíš chce vstoupit do života naší i každé další Marty. Jako ten, skrze něhož bylo všechno stvořeno, vidí všechnu krásu tvora vzešlého z Boží ruky. Vidí všechny její možnosti, vůči kterým je dávno slepá. Vidí život, který ji může opravdu naplnit. Proto jí říká: „Jen jednoho je třeba. Marie volila dobře; vybrala si to, oč nepřijde.“ Marta si totiž šanci, která se jí nabízí, právě nechává utéct. Už se nemůže zastavit.
Jak vidíme, důvodem Martina běhu, který jí brání se zastavit, jsou starosti a trápení se pro mnoho věcí. O starostech Ježíš v evangeliích mluví často. Starosti jsou podle něj jako trní, které v člověku dusí jeho slovo (Mk 4,19) a zatěžují lidské srdce (Lk 21,34). Je to proto, že člověk má starost hlavně o jídlo, pití a oděv, namísto aby hledal Boží království a vše ostatní mu mohlo být přidáno (Mt 6,25.28.31-34).
Jakoby sám život člověku v cestě k Ježíšovi bránil. Žijeme v uspěchané době. Aby člověk ve společnosti – v zaměstnání, ve škole – obstál, je tlačen k výkonům. Už malé děti jsou k tomu nuceny. Nastoupí do školy a už musí to a ono. Učení, domácí úkoly, kroužky, …. a je večer a čas jít spát. Ještě že mají ty prázdniny.
Snad právě proto Ježíš staví vedle Marty postavu Marie - jako by Marta a Marie byly dvěma protikladnými způsoby života. Samozřejmě i Marie potřebuje jíst, pít a oblékat se. Po Ježíšově odchodu se jistě vrátí zpátky ke své práci a každodenním starostem. Ale teď je čas dělat něco jiného. Vystoupit ven ze všednosti, zaposlouchat se do slov toho, na kom náš život stojí a padá, komu vděčíme za vše, co máme a dostáváme. Teď je prioritou Ježíš a jeho slovo.
Ježíš jistě nepohrdá Martinou pohostinností. Její služba je určitě chvályhodná a potřebná. - Ale ona ji v důsledku svého vnitřního stavu vůbec nekoná pro Ježíše. Její prioritou je totiž ona sama: „Pane, nezáleží ti na tom, že mne má sestra nechala sloužit samotnou? Řekni jí přece, ať mi pomůže!“
Asi v každém z nás přebývá tichá a soustředěná Marie i činorodá Marta. To je určitě dobře. Je jasné že málokdo žije život pouze pro sebe samého. Většinou přece pracujeme pro své rodiny, přátele, blízké. Je to služba stejně chvályhodná, jako byla ta Martina. Marie i Marta – obě v nás nalézají své místo. Ale je nutné hledat mezi nimi rovnováhu.
Právě v dnešní hektické době potřebujeme chvíle, kdy můžeme poodstoupit od své cesty a svých plánů. Poodejít od toho, co děláme, co mluvíme, co si myslíme, co zařídíme a uděláme. A objevit chvíle, kdy se zaposloucháme do toho, co chce s námi a skrze nás uskutečnit Bůh. Potřebujeme čas spočinout, čas naslouchat a usebrat se v modlitbě. Jak v soukromí, tak i společně při bohoslužbách. Tyto chvíle nejsou ztraceným časem - ale časem, ve kterém něco podstatného objevujeme a prožíváme. Časem, který je posilou k tomu, abychom zase byli třeba těmi výkonnými Martami, které toho hodně zvládnou.
Je důležité být v pravou chvíli Marií. Tou, která jen přijímá, schoulí se u těch správných nohou a poslouchá tomu pravému hlasu… Kéž bychom to také dovedli a neminuli se s tím jediným nezbytným pro náš život, co nám nakonec nikdo nevezme…Neboť: Jen jednoho je třeba. - Čeho?
Líbí se mi, jak to vyjádřil Jan Amos Komenský – v knize „Jedno nezbytné“: Co je pro křesťany to jedno nezbytné? - Hledět jedině ke Kristu, nám z nebe seslanému vzoru vší dokonalosti, a podle toho spravovat všechny své věci. Vždyť Kristus sám řekl: Pojďte ke mně všichni, učte se ode mne a naleznete odpočinutí svým duším (Mt 11,28n).
Soustřeďme se k modlitbě: Pane Bože, děkujeme ti za chvíle, kdy nás chceš ztišit a soustředit na Tvé slovo. Posiluj nás jím pro všední dny, pro všední úkoly a službu. Prosíme, dávej nám rozeznat čas – kdy být aktivní, pomáhat, a kdy tiše sedět a přijímat. Amen.
8. 9. 2019 Prčice
Pozdrav: Milé sestry a bratři v Kristu, vítám vás v toto nedělní ráno. Dnes je 12. neděle po sv. Trojici.
AP: Milost našeho Pána Ježíše Krista a láska Boží a přítomnost Ducha svatého se všemi vámi!
Introit: (Ž 71,1-2) Utíkám se k tobě, Hospodine, kéž nikdy nejsem zahanben! Pro svou spravedlnost mě vysvoboď, pomoz mi vyváznout, skloň ke mně své ucho, buď mou spásou. Amen.
Píseň: 168 – Zpívejte, čest vzdejte
Modl.: Hospodine, Bože veliký, mocný a věčný, chválíme Tě! Ty jsi vše dobře stvořil, spořádal, pečuješ o svět, o lidi, o každého z nás.
Chválíme Tě, Pane Ježíši, Ty jsi nás přivedl blíž k Otci, k životu. Díky Tobě žijeme v naději na lepší svět, na věčnost. Děkujeme, že nás počítáš mezi své. Že kvůli nám jsi byl tady na zemi. Rozpomínáme se na své chyby a viny. Stojíme před Tebou, obtíženi tím, co jsme pokazili, nestihli, řekli ošklivě, mysleli pyšně, komu jsme odmítli pomoc... Prosíme o odpuštění. Odlehči nás, osvoboď.
Duchu svatý, prosíme, buď nám přítomen, tady v kapli i v našich všedních dnech a starostech. Amen.
1čtení: Mt 6, 25-34
Píseň: 680 – Nás zavolal jsi, Pane
2 čtení: Lk 10, 38-42 Kázání
Píseň: 383 – Mne zajmi, Pane můj
Ohlášky:
Píseň: 192 – Dobře staví, kdo zná a ví
Příml. modl.: Pane Bože, náš Pane, prosíme za lidi, kteří ve svém postavení mohou ovlivňovat život na zemi. Nechť všechna jejich rozhodnutí směřují k pokoji, pravdě a spravedlnosti, nechť vedou k odpuštění a smíření i k ochraně tvého stvoření. Prosíme, chraň a podepírej všechny, kdo usilují o nápravu, často i s osobním rizikem.
Pane Bože, prosíme za všechny lidi, kteří musí opouštět své domovy, svou zemi a neví, co s nimi bude dále. Prosíme za lidi smutné, osamocené, nemocné, trpící, umírající, aby pocítili tvou podporu a přítomnost, aby v tobě čerpali sílu a naději.
V tiché modlitbě můžeme pánu Bohu svěřit, co nás nejvíce tíží…
Nevyslovené prosby můžeme vložit do MP: Otče náš,…
Poslání: J 13,15: Ježíš praví: Dal jsem vám příklad, abyste i vy jednali, jako jsem jednal já. Amen
Požehnání:
Píseň: 579 – Ó králi věků důstojný