19.4. 2020 „virtuální“ bohoslužby, Sedlec-Prčice
Milé sestry, milí bratři, zdravím vás v tuto první povelikonoční neděli apoštolským pozdravem: Milost našeho Pána Ježíše Krista a láska Boží a přítomnost Ducha svatého se všemi vámi!
Introit: Kristus praví: Byl jsem mrtev – a hle, živ jsem na věky věků. Mám klíče od smrti i hrobu. (Zj 1,18)
Píseň: 346 – Buď tobě sláva, jenž jsi z mrtvých vstal
Modlitba: Zmrtvýchvstalý, živý Kriste! S tebou slavíme vítězství života, radujeme se z pevné naděje, z toho, že stíny smrti musejí vycouvat z našeho světa. Zachovej nám tu velkou útěchu tohoto dne, až budeme ve všední dny zase zažívat, jak je strašně křehké a snadno zničitelné to všechno, co pro nás tak mnoho znamená: naše štěstí, naše zdraví, naše síly. Náš život pomine, ty však zůstáváš a otevíráš nám budoucnost ve své živé přítomnosti. Amen.
Text – základ kázání: Jan 20,19-29:
Téhož dne večer – prvního dne po sobotě – když byli učedníci ze strachu před Židy shromážděni za zavřenými dveřmi, přišel Ježíš, postavil se uprostřed nich a řekl: „Pokoj vám.“ Když to řekl, ukázal jim ruce a bok. Učedníci se zaradovali, když spatřili Pána. Ježíš jim znovu řekl: „Pokoj vám. Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás.“ po těch slovech na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha svatého. Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“
Tomáš, jinak Didymos, jeden z dvanácti učedníků, nebyl s nimi, když Ježíš přišel. Ostatní učedníci mu řekl: „Viděli jsme Pána.“ Odpověděl jim: „Dokud neuvidím na jeho rukou stopy po hřebech a dokud nevložím do nich svůj prst a svou ruku do rány v jeho boku, neuvěřím.“
Osmého dne potom byli učedníci opět uvnitř a Tomáš s nimi. Ač byly dveře zavřeny, Ježíš přišel, postavil se doprostřed a řekl: „Pokoj vám.“ Potom řekl Tomášovi: „Polož svůj prst sem, pohleď na mé ruce a vlož svou ruku do rány v mém boku. Nepochybuj a věř!“ Tomáš mu odpověděl: „Můj Pán a můj Bůh.“ Ježíš mu řekl: „Že jsi mě viděl, věříš. Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili.“ Amen.
Kázání:
Je stále ještě první den po sobotě. Časně ráno, ještě za tmy, šla ke hrobu Marie Magdaléna. Po ní tam běželi Jan a Petr. Během dne se Vzkříšený Ježíš ukázal Marii.
Teď je večer a učedníci jsou ze strachu před Židy shromážděni za zavřenými dveřmi.
Milí přátelé v Kristu, zase je další neděle, kdy nejsme společně v kapli. Nevidím vás, tak si vás jen mohu představovat, každého jednotlivě, jak tam sedáváte. Jako bychom od sebe byli také odděleni zavřenými dveřmi. Ale jak jsme četli: Ač byly dveře zavřeny, Ježíš přišel, postavil se doprostřed a řekl: „Pokoj vám.“ Ježíš a jeho přání pokoje k nám přichází v každé době, v každé situaci a na každé místo.
Zavřené dveře dělí učedníky od nepřátelského světa, který vydal na smrt jejich Mistra. Mají strach ze světa venku, odkud mohou očekávat nenávist a zlobu. Mají strach z razie jeruzalémské policie, která může každou chvilku vtrhnout dovnitř a pozavírat stoupence ukřižovaného rebela a rouhače. A také mají strach ze sebe sama,
z toho, že Ježíše v nejdůležitější chvíli opustili. Milí přátelé v Kristu, my se nyní shromažďovat nesmíme. Nemůžeme čelit tomu zlu venku společně jako ti učedníci. A přitom i my máme strach, i když dnes jiného druhu než učedníci. Je to strach ze zrádného viru, o kterém nevíme, kde, kdy a na koho se nalepí a zaútočí.
Ježíš přichází zavřenými dveřmi a postaví se doprostřed shromážděných učedníků. Přichází do jejich strachu. Jejich strach a ani nevěru jim nevyčítá, ale zvnějšku je prolamuje. Pokoj vám, zdraví je a dává jim svého Ducha. A do myslí a srdcí učedníků postupně proniká – jako světlo do zavřené místnosti – víra v Ježíšovo vzkříšení. Ohmatávají si nový způsob Ježíšovy přítomnosti. Není už před nimi a s nimi tak, jak byl kdysi. Ale stojí uprostřed nich. A já věřím, že takto stojí i tam, kde se každý z nás momentálně nacházíme. Kristus vstal z mrtvých – vstal do prostoru našich životů. Do našeho srdce, nitra, do prostoru našich vztahů, do prostoru našeho chování, jednání, myšlení, smutku či veselosti, štěstí i bolestí.
Nevíme, proč Tomáš při prvním shromáždění učedníků chyběl. Viděli jsme Pána – říkají mu učedníci. Dokud neuvidím na jeho rukou stopy po hřebech a dokud nevložím do nich svůj prst a svou ruku do rány v jeho boku, neuvěřím – odpovídá jim na to Tomáš. Nechce věřit z druhé ruky, cizí vírou, ke které sám nedospěl, pro kterou se sám nerozhodl. Dokud se sám nepřesvědčím, neuvěřím. A tak Tomášovi asi navždy zůstane přízvisko „nevěřící“.
Motiv pochybností také patří k velikonočním událostem. Můžeme být evangelistům vděčni za to, že pochybnost prvotní církve, dokonce nejbližších Ježíšových učedníků, nevynechali. Z dějin víme, jak všechny ty nejrůznější ideologie zakrývaly v životopisech svých představitelů jejich zakolísání a slabosti. Církev nic takového Bohu díky dělat nemusí. Ve víře kterou Kristus budí, je místo i pro lidi s otázkami, pochybnostmi i slabostmi.
Tomášova nevěra ale není konečným názorem, on naopak zůstává přístupný dalšímu poznání. Příští neděli zase přichází mezi učedníky. A Ježíš opět prochází zavřenými dveřmi a zdraví je: Pokoj vám. Přicházím k vám s Božím pokojem. Boží pokoj, Boží mír, pokoj člověka s Bohem, s lidmi i se sebou samým přináší ten, kdo sám tento mír ustanovil. Ten, kdo sám tento pokoj působí, kdo je tvůrcem pokoje. Do neklidného světa a nepokojných lidských srdcí tak vstupuje mír mezi Stvořitelem a stvořením, zahlazení našich provinění, prostor pro Boží odpuštění.
Tomáš chce vidět Ježíšovy stopy po hřebech a dokonce chce strkat své ruce do jeho otevřených ran. To by mu nestačilo vidět Ježíšovu tvář, slyšet jeho hlas? Proč chce vidět jeho rány? Tomáš chce mít jistotu, že vzkříšený Ježíš je tím Ježíšem ukřižovaným. Že je to opravdu ten, který trpěl, byl ukřižován a zemřel. Že ten Vzkříšený je opravdu ten zaslíbený Mesiáš, Spasitel, Zachránce.
Ježíš Tomášovým pochybnostem vychází vstříc. Ukazuje mu své rány, aby se přesvědčil: Polož svůj prst sem, pohleď na mé ruce a vlož svou ruku do rány v mém boku. Ano, jsem ten který visel na kříži. Ty rány jsou stopy zápasu, který Ježíš svedl s mocnostmi zla a zvítězil. Ty rány jsou svědectvím, že ten zápas podstoupil, že na sebe vzal všechny lidské viny, aby nám tak otevřel přístup k Bohu. Kristus trpící za nás, ale i vzkříšený pro nás, abychom i my byli vzkříšeni.
Tomáš nabízenou možnost odmítne. Je to chvíle zápasu o víru. Jako Tomáš zápasí o víru, tak Ježíš zápasí o Tomášovu i o naši víru. Ježíš říká Tomášovi a spolu s ním nám všem: Nepochybuj a věř! Budiž nám to povzbuzením. Až nás někdy přepadnou pochybnosti, vzpomeňme si, že nejsme první ani poslední nevěřící Tomášové. Bůh
zná naše pochybnosti a neodsuzuje nás kvůli tomu, ale vychází nám vstříc, chce nám pomoci.
I nám Ježíš ukazuje své otevřené rány. Dává nám tím také najevo, že ani my se nemusíme před ním stydět za své rány. Někdy lidé berou své rány jako životní prohru, někdy dokonce jako Boží trest. Mnoho lidí se stydí za své nemoci, za své postižení. Ale nejde jen o tělesné nemoci. Jde i o naše vnitřní rány. Kolikrát jsme utrpěli nejrůznější zklamání, vnitřní zranění, ublížení. Kolikrát jsme i my někoho zranili, ukřivdili mu, ublížili. I v našem vztahu k Bohu mohou být různé nevyslovené a neuzdravené rány. Možná máme chuť některé věci Bohu vyčíst. Dostat odpověď na naše mnohá: „Proč?“ Promluvit s ním s upřímností trpícího Joba. Ale třeba jsme k tomu nikdy nenalezli odvahu. Ano, často své rány zakrýváme před druhými a leckdy i před sebou samými.
Ježíš ukazuje, že před ním své rány vůbec nemusíme skrývat. Právě proto, že on nese své rány, může uzdravit také naše rány. Jeho ranami jsme byli uzdraveni, píše prorok Izaiáš. Ježíš Tomášovi i nám ukazuje své rány - aby se do nich vešly rány naše i dalších a dalších lidí.
Ale pro své osobní rány bychom neměli zapomenout na rány světa, na neuzdravené rány a jizvy naší společnosti, na bolesti kolem nás. Kristus je solidární se všemi trpícími – a proto, když se dotýkáme bolestí druhých, dotýkáme se tím jeho ran. Jak říká Matka Tereza: když se dotýkám nemocných, jejich ran, dotýkám se v nich samotného Krista.
Tomáš při pohledu na Ježíšovy rány vyznává: Můj Pán a můj Bůh. Ten který byl mrtev, žije, je Pánem světa, je i mým Pánem. A tentýž Ježíš, znovu a znovu přichází i ke svým současným učedníkům, aby zápasil o jejich víru. Každému z nás, jak tenkrát, tak v každé době a dnes, Ježíš říká: Nepochybuj a věř. Amen.
Píseň: 383 – Mne zajmi, Pane můj
Přímluvná modlitba: Náš Pane, děkujeme, že velikonoční světlo se opět prosvítilo až do našeho času. Pomáhej nám, prosíme, pochopit, jak nasvěcuje právě dnešní dobu. Dej, ať pochopíme, že to není čas na lhostejnost. Nebezpečí nemoci se týká všech, celého světa. Není to čas na sobectví. Není to čas na rivalitu a konflikty mezi lidmi a národy. Je to čas na solidaritu a ochotu pomoci. Prosíme za státníky, aby přijali výzvu alespoň k dočasnému příměří v každém koutě světa. Pane, prosíme tě, posiluj naši důvěru v tebe. Dej, ať jsou naše životy prosvětleny světlem a prostoupeny pokojem. Dávej nám otevřené srdce, ať dokážeme přát lásku a naději všem lidem bez rozdílu.
Nevyslovené prosby vložme do modlitby Páně: Otče náš,…
Poslání: (Ž 93,1) Hospodin kraluje! Oděl se důstojností. Oděl se Hospodin, opásal se mocí. Pevně je založen svět, nic jím neotřese. Amen
Požehnání: (Jozue 1,9) Buď rozhodný a udatný, neměj strach a neděs se, neboť Hospodin, tvůj Bůh, bude s tebou všude, kam půjdeš. Amen.
Píseň: 384 – Pomoz mi, můj Pane