L 7,36-50 káz
Modl.: Pane, prosíme tě, mluv k nám ty sám svým Duchem a dej nám srdce, jež dovede naslouchat. Amen
Jméno té ženy je Hříšnice. Nic víc.
Byla to nejhezčí žena z města, oblíbená u všech mužů. Když se na ni se zalíbením dívali a říkali: Ty jsi ta nejhezčí z města! – byla nadmíru šťastná. Muži ji zvali na hostiny, popíjela s nimi víno, veselila se. Časem to začalo přesahovat slušné meze. Stala se hříšnicí. Když ji svědomí uvnitř říkalo: „Přestaň už s tím, Bůh to vidí“ - dělala, jakoby neslyšela a pomyslela si: Chci se přece veselit a radovat, dokud jsem mladá!
Její radost a veselost se ale pomalu začaly měnit ve smutek. To když šla s vědrem ke studni a sousedky se na ni ani nepodívaly a šeptaly si do ucha nebo někdy i nahlas: „To je ona! To je ta hříšnice!“ Lidé si na ni ukazovali, děti na ní pokřikovaly. Bolelo ji to. Bolelo ji to stále víc. Z té šťastné a bezstarostné ženy se stala žena nešťastná. Před lidmi se sice ještě tvářila vesele, ale doma často hodně a hořce plakávala. Jak ráda by začala nový život. Ale zase za ní přišli muži a ona v sobě nenašla sílu je odmítnout. Tak to s ní šlo stále k horšímu.
Novina o Ježíši se dostala až k ní. Také se k zástupům připojila, aby si poslechla, co bude říkat. Jak mu tak naslouchá, začíná v ní růst pocit, že přes všechny ty zástupy mluví přímo k ní. Jen k ní. Pod jeho slovy jí bylo jako ještě nikdy. Co jen budu dělat, já ubohá? Jak jen se dokážu změnit? Jak jen se dokážu svého hříchu zbavit? Jak tady vůbec můžu stát před tím svatým mužem? V tom slyší jeho slova: Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout.
Vždyť to jsem přece já, vinami obtížená, říká si!… Jindy slyšela podobenství o ztracené ovci: To jsem já, volala ve svém nitru! Ono je přece možné, že se zbavím svého hříchu! Ježíšova slova stékala jako balzám do jejího bolavého, kajícího se srdce. Jak jen mohla, chopila se Ježíšovy milosrdné a odpouštějící lásky a v duchu si říkala: Bůh mě přece jen miluje! Bůh mě přece jen může přijmout! - Začala v ní klíčit naděje a ve dne v noci ji zaměstnávala jediná myšlenka: Jak jen se mám k Ježíši dostat a prosit ho o odpuštění?
Jakmile se dověděla, že Ježíš je u stolu v domě farizeově, přišla s alabastrovou nádobkou vzácného oleje, s pláčem přistoupila zezadu k jeho nohám, začala mu je smáčet slzami a otírat svými vlasy, líbala je a mazala vzácným olejem.
Ona, hříšnice - jde ke svatému. Není snadné se přiblížit ke svatému, když si člověk uvědomí, jaký je hříšník. Ona se objeví ve světle svatosti. Neprchá před svým hříchem, nevyhýbá se, jak dlouho může, není vynalézavá v omluvách sebe sama, ani v okrašlování svých skutků. Neušetří sama sebe, zapře sama sebe a jde se svým hříchem ke svatému.
Ona jde ke svatému do farizeova domu, kde byli shromážděni mnozí farizeové, připraveni ji soudit... Co je to za troufalost od té ženy, tlačit se dopředu se svým hříchem? - Ona, která se měla skrýt před očima všech lidí někde v odlehlém koutě světa. Ta žena by mohla putovat kolem světa a být si jista, že nikde nenajde tak přísný soud jako ten, který ji čekal v domě farizeově od pyšných farizeů.
Ona šla ke svatému, do domu farizeova, k hostině. - K hostině! Při hostině mužů vejde do domu žena. Nese si alabastrovou nádobku vzácného oleje – ano, to hostině odpovídá. Posadí se u nohou jednoho z hostů … a pláče - to hostině neodpovídá. Ona hostinu silně naruší.
Těžce, jako nic jiného spočívá tajemství hříchu na člověku. Jen jedno je ještě těžší: doznání. Proto si lidský soucit vymyslel zmírnění, že ten kdo doznání přijímá, je skrytý, aby to při pohledu na něj nebylo moc těžké.
Ale při hostině! Hostina - to není žádné skryté ani odlehlé místo. Není tu žádné přítmí, do kterého by trochu skryla svou tvář … vše se odehrává ve světle. A přítomní naslouchající nejsou ani tišší ani neviditelní. Dívají se na ni s odporem. Dívají se na ni skrze své pyšné a tvrdé srdce. Co je to za krutý výmysl? … - Ona sama si ho vymyslela.
Přistoupila zezadu k jeho nohám, začala mu je smáčet slzami a otírat svými vlasy. Vyjadřuje tím: já sama nedokážu vůbec nic - on dokáže naprosto všechno. Ona nemluví, ani neujišťuje - ona jedná: ona pláče, ona líbá jeho nohy,… bez hlesu prosí o odpuštění. Ví, že sama nedokáže nic - věří, že on dokáže naprosto všechno. Věčná pravda, že on dokáže naprosto všechno. Moc této pravdy je v této ženě, která mocně vyjadřuje bezmoc, že sama nedokáže vůbec nic.
Co na to Ježíš? - Nebála se, že ji odstrčí a zahrne výčitkou: Co se mě dotýkáš, ty hříšnice? Nemohla by nic namítnout, musela by si pomyslet: Vždyť si to zasloužím. - Ale nic takového se nestalo. Ježíš ji nechal jednat. On viděl do jejího srdce, znal její lítost. S bezpodmínečným milosrdenstvím na ni hleděl. A ona ten pohled cítila. Jako sluneční paprsek vnikal jeho láskyplný pohled do jejího nitra a její srdce začínalo jásat.
Ona sedí a pláče u jeho nohou: zcela zapomněla na sebe samu, zapomněla na jakoukoli rušivou myšlenku ve svém vlastním nitru. Je zcela potichu, nebo utišená, jako nemocné dítě, které se utiší na matčiných prsou, kde se vypláče a zapomene na sebe sama. Ona zcela zapomněla na sebe samu, zapomněla na své okolí se vším jeho vyrušováním. Zapomněla na studené obličeje farizeů. Zapomněla řeč a jazyk a neklid myšlenek. Zapomněla na sebe samu, ona ztracená, která je teď ztracená ve svém Spasiteli – v něm ztracená spočívá u jeho nohou.
A Ježíš jí říká: Jsou ti odpuštěny hříchy. Tvá víra tě zachránila, jdi v pokoji!
Ta žena byla hříšnice – ale stala se a je příkladem. Odpuštění hříchů, které Kristus nabízel ještě když žil na zemi - se nadále po věky nabízí všem v Kristu. Všem, každému zvlášť se říká: Jsou ti odpuštěny hříchy. Tvá víra tě zachránila, jdi v pokoji!
Tato žena velice milovala. Ten, koho milovala, byl Kristus. Milovala Krista, který je milost a dárcem milosti… I když farizeové usoudili, že ona žena nanejvýš nevhodně vnikla do domu při hostině – ona není nějakým odstrašujícím obrazem, ona je na naší cestě průvodcem. Pobízí víc než pobídky všech řečí, když jde o to následovat ono pozvání, které vede ke stolu. Ke stolu, na kterém je chléb a víno: Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout.
Modl.: Pane, prosíme tě, upevňuj naši víru ve tvé milosrdenství a lásku. Dej, ať ve víře přijímáme tvé odpuštění a proměňujeme svůj život. Otevři naše srdce pro tebe, abys v nás mohl konat své mocné skutky. Otevři naše srdce také pro lásku a odpuštění našim bližním. Amen.
8. 3. 2020 Prčice
Pozdrav: Milé sestry, milí bratři v Kristu, vítám vás v dnešní 2. postní neděli.
AP: Milost našeho Pána Ježíše Krista a láska Boží a přítomnost Ducha svatého se všemi vámi!
Introit: (Jr 6,16) Toto praví Hospodin: Stůjte na cestách a vyhlížejte, ptejte se na stezky věčnosti: Kde je ta dobrá cesta? Vydejte se po ní a vaše duše naleznou klid. Amen
Píseň: 171- Buď Pánu čest
Modlitba: Pane Bože, prosíme tě, zbav nás od zlého. Zbav nás přeludu snadnosti, pocitu, že jsme už zlo v nás překonali a že pro nás není nebezpečné. Zbav nás nabubřelosti spravedlivých a namyšlenosti těch, co se správně orientují.
Před tebou stojíme s prázdnýma rukama a není, čím bychom se vykázali, vydáni na tvou milost. V duchu Ježíše Krista věříme, že tvá milost, tvá láska je tou rozhodující silou našeho života. Dej nám sílu tvou lásku a věrnost neopouštět.
Pane Ježíši, Duchu svatý, přijď a provázej nás dnešními bohoslužbami. Amen
1čtení: Mt 11,28-30
Píseň: 379 – Stvoř srdce čisté, Bože, mi
2čtení: L 7,36-50 kázání
Píseň: 502 – V pokoře srdce svého
VP
Píseň: 443 – Přijď, králi věčný náš
Ohlášky:
Příml. modl.: Pane, prosíme tě, potěšuj svým Duchem ty, kteří jsou souženi nemocí, buď s těmi, na které dolehly smutek a trápení. Buď s těmi, kteří jsou pronásledováni, s těmi, kdo jsou ohroženi válkou. A nám všem pak dej, ať tě trpělivě vyhlížíme, ať pevně věříme, i když tě nevidíme. Dej nám zažít tajemnou moc svého Ducha. Amen
Poslání: (1 K 15,58) A tak buďte pevní, nedejte se zviklat a buďte stále horlivější v díle Páně. Amen
Požehnání:
Píseň: 248 – Ježíše se nespustím