Lk 1, 57-66 Lk 1, 68-79 + 1. čtení: Lk 1, 5-25; kázání
Milé sestry, milí bratři, občas se stává, že nás někdo nebo něco umlčí. To samo o sobě nemusí být nijak zlé. Jak se říká, někdy je mlčeti opravdu zlato. Mlčení jak výzva, mlčení jako hlasitý výkřik. Jedno slovo může znamenat mnoho, mnoho slov nemusí znamenat vůbec nic. Mohou být jen prázdným zvukem. Ticho je příjemné, ticho léčí, ticho dovoluje soustředit se a dává duši klid. Mlčení. Jak je příjemné mlčet s někým, s kým si rozumíme i beze slov. - Jen to mlčení nesmí být tichem mrazivým, znamením napětí a úmyslným přerušením komunikace. Nesmí být náhle či postupně vyrostlou hradbou nejen mezi člověkem a člověkem, ale také mezi člověkem a Bohem.
Jak to ale bylo se Zachariášem? V Písmu čteme: Anděl Zachariášovi odpověděl: „Já jsem Gabriel, který stojí před Bohem; byl jsem poslán, abych k tobě promluvil a oznámil ti tuto radostnou zvěst. Hle, oněmíš a nepromluvíš až do dne, kdy se to stane, poněvadž jsi neuvěřil mým slovům, která se svým časem naplní.“
Je advent a kněz Zachariáš je němý. Před chrámem na něj čeká dav lidí, aby jim dal požehnání - ale vyjde němý člověk a dává jim znamení, že nemluví. Podle Písma jeho mlčení nebylo dobrovolné. Umlčela ho vlastní malá víra. Můžeme si říci – jaká malá víra? To byla přece zdravá skepse, která nedoufá v žádné vzdušné zámky, ale pokorně se smíří s tím, co je možné a lidskými silami dosažitelné, a nečeká na zázraky. Zachariáš se anděla Páně vcelku pochopitelně ptá: „Podle čeho poznám, že mi říkáš pravdu? Jaké mi dáš znamení, že se nám, starým a neplodným rodičům narodí syn, který bude ještě navíc prorokem Boha Nejvyššího?“
Evangelista Lukáš nás ale ujišťuje, že Zachariáš nebyl žádný skeptik ani pochybovač, který věří jen tomu, co vidí na vlastní oči. Spolu se svou ženou Alžbětou byli přece spravedliví před Bohem a žili bezúhonně podle všech Hospodinových příkazů a ustanovení. Zachariáš byl navíc kněz, odborník ve svatých Písmech a Božím slovu. - A přece nevěří. Zachariáš ukazuje, že se na Boží oslovení dá odpovědět i jinak než spolehnutím. Jaký důkaz můžu dostat, že to není jen krásná iluze? Proč to tak dlouho nešlo a teď najednou ano? Tomu přece nemohu jen tak uvěřit.
Máme před sebou člověka, který je zvyklý mluvit o velkých Božích zaslíbeních, ale má-li je vztáhnout na svůj život, nějak mu to nejde. Nechápe, proč by se zrovna jemu mělo stát něco zázračného. A možná se mu víra zúžila na Boží příkazy a zákazy, které pečlivě dodržuje - ale že by Bůh teď a tady mohl učinit nové a překvapivé věci, s tím už nepočítá. S Hospodinem se setkává v chrámu provoněném kadidlem, ale už nedoufá, že by se Pán nebes a země mohl mocně zjevit také mimo chrám, v životech lidí, ve světě plném různých nespravedlností a bolestí. A tak je Zachariáš přinucen mlčet.
Ale co když tomu všemu máme rozumět úplně jinak? Co když to nebyl trest, ale příležitost? - Zachariáš vychází z chrámu, dav lidí ho sleduje očima a čeká na jeho slova. On jim ale jen dává znamení, že nemůže mluvit. Lidé pochopí, že se stalo něco výjimečného, významného. Možná Zachariášova němota mluví víc než slova.
Naše letošní adventní období je také nezvyklé. Je tišeji než jindy. Setkání na začátku adventu na náměstí v Sedlci a Prčici se nekonalo. Žádný dav lidí, žádná hudba, žádné koledy, žádné vystoupení dětí s písněmi a básničkami, žádné promluvy. Vánoční stromy tam sice stojí – ale lidé? Těch tam vidíme málo. Obchody jsou sice otevřené, ale omezeně, vánoční trhy se nekonají ani ve městech. Město ztichlo. Lidé se již sice mohou scházet k bohoslužbám, ale jen v omezeném počtu. I my se scházíme v kapli. Po dlouhé kostelní abstinenci je to krásné. I když nás tu není mnoho.
Kněz Zachariáš, zbožný muž, oněměl. Možná to ale nebyl trest, ale příležitost. Zachariáši, ještě potřebuješ čas, abys věcem porozuměl. Abys přijal změnu, abys uvěřil v něco nového. Teď není vhodný čas, abys sám druhým něco vykládal - ale dostáváš čas si věci srovnat.
Ano, také kněží a faráři mohou oněmět. Očekává se od nás, že v každé situaci najdeme vhodné slovo, my ho ale často nenacházíme. Nebo se třeba už bojíme velkých slov, protože nám znějí jako fráze a prázdný patos. Anebo raději nechceme vzbuzovat falešné naděje a držíme se pěkně při zemi v oblasti toho, co se dá udělat a zvládnout.
Oněmět může i celá církev - když se sice hlásí ke Kristu, ale ve skutečnosti rezignuje a ztrácí dech. A místo aby kolem sebe šířila naději a ukazovala lidem cestu, úzkostlivě se stará o své sebeuchování.
Oněmět můžeme my všichni, když propadneme tomu, co je nám vnucováno jako neměnná danost, Jako to, co nelze změnit, co nelze vidět nově a nadějně, ale co je jen nutné přijmout a respektovat. Takzvané objektivní tlaky a síly či neúprosné statistiky.
Jak církev, tak faráři a my všichni dostáváme čas, jak si věci srovnat. Jakým způsobem zvěstovat evangelium v době, kdy se nemůžeme scházet. Co dělat v jiných podmínkách a nečekaných situacích, které nastaly a ještě mohou nastat. Letošní rok s epidemií mnoho změnil a ještě změní. Nevíme, co nás čeká, zda se nemoc bude dále šířit a jaké bude mít důsledky. Nevíme, jestli bude očkování účinné, jaká přijde krize, jaké změny. Na celkové bilancování je ještě příliš brzy.
Ale adventní příběh o Zachariášově němotě, která nebyla zbytečná, nám může být povzbuzením, že zpomalení, utlumení, ticho, samota,...nemusí být jen tíživé a negativní. V tom našem tichu a osamění, často nedobrovolném, nejsme sami. Člověk mlčí, ale Bůh mluví. Mluví k člověku stále a různými způsoby. Zachariáš mlčel, ale Bůh mluvit nepřestal. Pod srdcem Alžběty roste nový život. Stále a v tuto chvíli na Zachariášovi nezávisle.
A takto nyní, naplněn Duchem svatým, mluví nebo spíš zpívá kněz Zachariáš, jenž kdysi oněměl. Zpívá chvalozpěv o Bohu, který nás nenechává napospas našim omezeným možnostem, ale přichází mezi nás. Zpívá o Božích zaslíbeních, která nejsou jen planá slova, ale platí a je možné se na ně spolehnout. Zpívá o Božím vítězství nade vším, co nás ohrožuje a svírá. Zpívá o možnosti žít v pokoji s Bohem, se svými bližními i se sebou samými.
Lk 1,68-79 – přečíst:
13. 12. 2020 Prčice Přivítání: Milí přátelé v Kristu, srdečně vás vítám na dnešních bohoslužbách. Dnes slavíme 3. neděli adventní.
AP: Milost vám a pokoj od toho, kterýž jest, kterýž byl, a kterýž přijíti má!
Introit: (Sf 3,14-15) Zaplesej, sijónská dcero, zahlahol, Izraeli! Raduj se a jásej z celého srdce, dcero jeruzalémská! Rozsudek nad tebou Hospodin zrušil, zbavil tě nepřítele. Král Izraele, Hospodin, je uprostřed tebe, neboj se už zlého! Amen.
Píseň: 168 – Zpívejte, čest vzdejte (1-2)
Modlitba: Náš Bože, prameni radosti, Bože blízký v Duchu a v Slovu, prosíme tě: Probuď v nás radost a pomoz, ať roste, ať nám advent a vánoce neuplynou beze změny uvnitř nás do shonu všedních dnů. Vždyť jsi nás obdaroval darem svého milého Syna. Jeho slavíme, z něho se těšíme, s jeho církví se modlíme o tvou milost a požehnání. Pane, prosíme tě, přijď a buď tu s námi! Vzdáváme ti chválu, tobě jednomu a jedinému Bohu, Otci a Synu a Duchu svatému, který jsi nyní i navždy, od věků na věky. Amen.
1 čtení: Lk 1,5-25
Píseň: 168 – Zpívejte, čest vzdejte (3-4)
2.čtení: Lk 1, 57-66 Lk 1, 68-79 (+ 1. čtení: Lk 1, 5-25) kázání
Píseň: 272 – Jak vítati mám tebe (1-3)
Ohlášky:
Příml. modl.: Pane, věčný a všemohoucí Bože, děkujeme ti. Ty jsi nás chtěl a dal jsi nám život. Čekáš na nás, než k tobě přijdeme. A my smíme očekávat, že nám pomůžeš. Prosíme tě tedy: Dej nám sílu k životu, když je nám špatně. Dej nám odvahu, když si chceme zoufat. Potěš nás, když jsme smutní. Celý náš život čekáme na velké štěstí a malé radosti, na lásku, která nás bude provázet, na pokoj, který se naplní. Ty jediný, Pane, nám můžeš dát všechno, co potřebujeme k životu. Ty jediný, Pane, nás můžeš zachovat při životě a všemi těžkostmi nás provést do své věčné říše. Pane, čekáme na tebe. Čekáme na pomoc pro sebe a pro všechny lidi. Prosíme, posiluj nemocné. Pomoz hladovým. Povzbuď utlačované. Dej zahlédnout světlo pochybujícím. Pane, děkujeme, že smíme doufat.
Prosíme tě, vyslyš nás, když k tobě společně voláme: Otče náš,…
Poslání: (2Pt 3,18) Kéž rostete v milosti a v poznání našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista. Jemu buď sláva nyní a až do dne věčnosti. Amen.
Požehnání:
Píseň: 261 – Aj, čas vzácný přišel (1-5)