Lk 14, 15-24 kázání (Podobenství o hostině)
„Blaze tomu, kdo bude jíst chléb v království Božím!“ Není náhodou, že mnohé velké události, které se dějí mezi Bohem a lidmi, jsou v Písmu spojovány s pokrmem. Jídlo je tajemná věc. Není tak banální, jak se nám může zdát, pokud jeho smysl redukujeme jen na uspokojování biologických potřeb. Jídlo je proces, ve kterém se něco, co je vnější, stává součástí nás samých. Něco do sebe přijímáme a proměňujeme to. Chléb je ta nejzákladnější potravina. Potravina všech, potravina chudých, to, co dává život hladovému a dělí tak život od smrti.
Jídlo také zakládá a upevňuje společenství. Společenství stolu je zvlášť důležité pro všechny jižní a orientální kraje. Neznají "fast food" - spěšné hltání, ať už ve formě Macdonaldových restaurací nebo rozličných bufetů. Nebylo to žádné jídlo v anonymním kolektivu - ale významná událost pro všechny, kdo se u stolu společně sešli. V Knize žalmů čteme: Blaze muží, … který nesedává s posměvači (Ž 1,1). Sedět s někým za stolem znamenalo mít s ním společenství - a člověk ručil za ty, kdo byli u jeho stolu. Hostiny se týká také mnoho Ježíšových podobenství.
Dnešní podobenství o hostině Ježíš vyprávěl, když sám byl hostem - na hostině. Využil tak příležitosti, navázal na situaci. Podobenství se týká věčné večeře v Božím království. A protože se jedná o podobenství, máme tady různé role. Roli hostitele, tedy Boha Otce, roli služebníka – Ježíše Krista a roli původně pozvaných a nově pozvaných lidí na hostinu.
Boží království jako hostina. To je jeden z Ježíšových obrazů. Pokusů ukázat, jak to Bůh s člověkem myslí, co pro něj chce, co pro něj chystá. A na jedné takové hostině mu jeden z hostů povídá: Blaze tomu, kdo bude jíst chléb v království Božím. Někdo to pochopil – ano, na téhle hostině, o které Ježíš mluví, stojí za to být. Mít něco společného s Božím královstvím stojí za to. A dobře tomu, kdo bude při tom. Protože tam už nebude hlad. Ani hlad po chlebu a vodě jako na mnoha místech světa, ale ani hlad po spravedlnosti, lásce, přátelství, odpuštění – jako zase na jiných místech.
Dnešní podobenství začíná slovy: Jeden člověk chystal velikou večeři a pozval mnoho lidí. - Všimněme si, že jde o nabídku a pozvání. Bůh nikoho nenutí, ale zve. Když měla hostina začít, poslal svého služebníka, aby řekl pozvaným: „Pojďte, vše už je připraveno.“ - Není to jen tak ledajaké pozvání – tak přijďte, jestli budete mít čas. Ale je to pozvání se vším servisem. Nejdříve pozvání a pak, když přijde čas - služebník osobně dojde pro pozvané, aby je přivedl. Možná přivezl kočárem, nebo třeba taxíkem. Tak moc si těch pozvaných hostitel váží. Jenže – oni se všichni začnou vymlouvat.
Koupil jsem pole a musím se na ně jít podívat. - Koupil jsem pět párů volů a jdu je vyzkoušet. - Oženil jsem se, a proto nemohu přijít.
Mají to pro nás být odstrašující příklady? Snad - ale taková je skutečnost. Nemá to být výčitka - ale stejně se v těch špatných příkladech můžeme poznat. Příběh popisuje jak stojí svět - nejprve v očích lidí. V lidských očích - přiznejme si, je opravdu třeba pole prohlédnout. Je to Boží dar a je tu odpovědnost za svěřený kus země. Tažná zvířata je nutné vyzkoušet, aby sloužila dobře svému úkolu. Vždyť budou orat a sklízet a úrodu dáme třeba chudým a hladovým! A manželka? Ani nemluvit, to je vztah krásný, ale odpovědný. Jít si někam na hostinu pro vlastní nasycení a pobavení a na manželku se vykašlat, to není seriózní! Ti všichni neukazují, jak je svět špatný a zkažený a my také - ale ukazují, že ve světě to opravdu tak je. Vypravěč podobenství je realista.
Služebník se vrátil a oznámil to svému pánu. Tu se pán domu rozhněval. - Zde příběh začíná popisovat, jak stojí svět – v očích Božích. Hostitel vidí všechno ještě jinak. Proto se rozhněval. Dostal košem a rozhněval se, protože to nejen dobře myslel, ale i dobře udělal. A nepřišel vůbec nikdo. Hněv hostitele je dílem pochopitelný.
Ale copak ten hostitel nerozumí lidem? Vždyť opravdu leckdy i drobná povinnost nám může zabránit jít na velkou hostinu. Nejdřív je práce, potom zábava. Nemohu se přece veselit – a to
ani na té velké, nebeské hostině - dokud nesplním to, co mám - ať už je to péče o svěřený majetek, práce nebo starost o mé nejbližší.
Kdyby podobenství končilo hněvem hostitele - zůstala by po něm pachuť pouhého mravního napomenutí od někoho, kdo nezná život. Příběh ale začal povzdechem: „Blaze tomu, kdo bude jíst chléb v království Božím.“ - Z toho povzdechu čiší touha po onom chlebu, po naplnění, po základním smyslu života! A evangelium na takovou touhu neodpovídá pouhým napomenutím - ještě něco přijde!
Pán domu vysílá svého služebníka podruhé: Vyjdi rychle na náměstí a do ulic města a přiveď sem chudé, zmrzačené, slepé a chromé.
Hostitel nezavřel dveře a neporučil sklidit ze stolu. Hostina se nelikviduje, pozvání se neruší. Naopak - pozvání se opakuje a je rozšířeno. To je vlastní střed příběhu – pozvání neskončilo a nebylo zrušeno tím, že ti původně pozvaní odmítli.
A teď to jde krok za krokem do šířky. Především jsou pozváni všichni, kteří se podle tehdejších měřítek nevešli do „první várky tzv. slušných a zbožných lidí“. Teď jsou pozváni všelijak pochroumaní na duši, na těle, na morálce i na náboženství. Jmenovaní „chudí, zmrzačení, slepí a chromí“ - nezahrnují jen sociálně slabé či potřebné podle našich měřítek – ale ty, kteří mají problém se samotným Bohem. Lépe řečeno ty, s nimiž má - podle tehdejších měřítek - problém Hospodin. Ti, kteří se nedrží Božího zákona, Bůh je příliš nezajímá a dělají si, co sami chtějí. - To je pohoršlivá zpráva pro všechny, kteří se sami sobě zdáli milí Bohu - alespoň měřeno jejich postavením, zdravím, úspěšností. Ti všichni, kteří měli lepší startovní čáru, pocházející z lepších poměrů, miláčkové štěstěny - najednou vidí, že vše je jinak.
Když to služebník vykoná, říká: Pane, stalo se, jak jsi rozkázal, a ještě je místo.
A pán mu řekne: Vyjdi za lidmi na cesty a k ohradám a přinuť je, ať přijdou, aby se můj dům naplnil.
Ještě není konec, ještě je místo. Další pozvání směřuje k lidem od ohrad a plotů, z okraje, pomezí - k občanům a sousedům, kteří nemají tradiční náboženskou výchovu, kteří nejsou z roduvěrné židovské nebo křesťanské rodiny (ať z katolické či evangelické). K těm, kteří sami nevědí, čí jsou. - A to je pohoršlivá zpráva pro všechny zbožné, pro členy církve - kteří si myslí, že mají jasno. Naopak velmi nadějná zpráva pro všechny, kteří jasno nemají.
Nejnadějnější pak je zpráva pro celý svět - jde o to, aby se dům naplnil. Aby nikdo nezůstal venku. Neboli - aby všichni věděli, čí a proč tu jsou, společně se z toho mohli radovat a pomáhali k této radosti jedni druhým. Všichni - bez rozdílu původu, přesvědčení nebo náboženství.
A co to smutné zjištění na konci, že nikdo z těch, kteří byli pozváni, neokusí hostitelovy večeře? - Ne tak, že kdo byl pozvaný, nedostal. Bylo přece mnoho pozvaných, kteří dostali. Dořekněme myšlenku Ježíšovu: nikdo z těch, kteří, ač pozváni, pozvání nepřijali, nebude na hostině. Protože Hostitel zve - nikoho nenutí. Ale všichni, kteří pozvání přijmou, budou nasyceni. Amen.
24. 5 2020 Prčice
Pozdrav: Milé setry, milí bratři, vítám vás na dnešních bohoslužbách.
AP: Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista!
Introit: „Hospodine, ty jsi můj Bůh! Tebe budu vyvyšovat, vzdávat chválu tvému jménu, neboť činíš podivuhodné věci, tvé odvěké úradky jsou věrná pravda“. Amen (Iz 25,1)
Píseň: 161 – Tebe, Bože, chválíme
Modlitba: Milostivý Bože, odvážili jsme se postavit před tebe, odvážili jsme se promluvit na tebe. Modlíme se: promlouvej ty k nám, vždyť tvá zvěst je moc a moudrost každému, kdo věří. Prosíme o dar slyšení, ať se nevyhýbáme tvému zavolání a nezabloudíme do slabosti a pošetilosti. Prosíme o dar víry, ať u Ježíše Krista nalezneme povzbuzení na cestu. Prosíme tě, buď nám přítomen svým Duchem a provázej nás dnešními bohoslužbami. Amen.
1.čtení: Iz 25, 6-9
Píseň: 438 – Přišli jsme, ó Ježíši
2.čtení: Lk 14, 15-24 KÁZÁNÍ
Píseň: 192 – Dobře staví, kdo zná a ví
Ohlášky:
Píseň: 693 – Ježíš hříšné přijímá (248 – Ježíše se nespustím)
Příml. modl.: Pane Ježíši Kriste, děkujeme ti, že nás stále zveš do Božího království. Prosíme tě, odpusť nám, když někdy tvé pozvání neslyšíme nebo odmítáme. Víme, že nic nejde bez tebe, a přece se někdy vymlouváme: teď je to či ono důležitější, než ty. Pokoušíme se oklamat sebe i tebe – jindy ti budeme zcela k dispozici, ale dnes ne, teď máme jinou naléhavou povinnost. A tak se od tebe vzdalujeme. Mohl by nastat okamžik, kdy už nedostaneme žádné pozvání, kdy pošleš svého posla k někomu jinému. Pane, prosíme tě, nedělej to. Pošli svého posla znovu k nám, aby nás přivedl, i kdybychom se vzpírali. Vkládáme svou svobodu do tvé ruky. Tam je lépe chráněna než u nás. Pane, prosíme tě, zadržuj nás před tím, kam nás vlečou a vedou jiné touhy, než touha po tvé přítomnosti.
Pane, prosíme za všechny, kdo jsou v nějaké nouzi. Potěšuj je a podpírej v jejich trápení.
V tiché modlitbě můžeme svěřit Pánu Bohu, co nás nejvíce leží na srdci….
Pane, prosíme tě, vyslyš nás, když k tobě společně voláme: Otče náš,…
Poslání: „Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují“. Amen. (1 K 2,9)
Požehnání:
Píseň: 579 – Ó králi věků důstojný