Lk 18,9-14 kázání
Milé sestry a bratři v Kristu, na čem zakládáme náš duchovní život? Na co spoléháme před Pánem Bohem? - Ježíš říká toto podobenství těm, kteří si na sobě zakládali, že jsou spravedliví, a ostatními pohrdali. Mluví o těch, kteří spoléhali na to, že jsou spravedliví, kteří spoléhali sami na sebe, na svoje duchovní kvality - a proto už moc nepotřebovali spoléhat se na Boha.
Můžeme se domnívat, že se nás toto podobenství netýká, že si na sobě, na své spravedlnosti nezakládáme a ostatními lidmi přece nepohrdáme. Ale myslím, že všichni jsme občas vystaveni pokušení vidět jen svoje kladné stránky a přehlížet ty negativní a také se s ostatními lidmi srovnávat.
Pochybení a nedostatky druhých vnímáme celkem snadno. Vlastní pochybení a vlastní nedostatky už tak snadno nevnímáme. A pokud ano - jsme vynalézaví, jak je omluvit, ospravedlnit. Ježíš přitom říká: Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní (Lk 5,31). Když jsme zdraví, k lékaři chodit nepotřebujeme. Pokud máme pocit, že jsme spravedliví - nepotřebujeme se bytostně, hluboce setkat s Bohem.
Dnešní podobenství pro nás může být varováním, ale také velkým povzbuzením a nadějí.
Začnu tím varováním, které symbolizuje jednání farizea.
Ten farizeus se opravdu snažil. Nežil svou víru jen tak naoko - dělal mnohem víc než požadoval Mojžíšův zákon. I když Židé měli předepsaný půst jednou do roka - on se postil dvakrát týdně. A jednalo se o půst nejen od jídla, ale i od pití – takové odříkání nebylo v horké Palestině ničím lehkým. Odevzdával desátek ze všeho co získal - ne jen z jedné věci, jak bylo předepsáno – představme si, že bychom odevzdávali desetinu z toho, co vyděláme, vypěstujeme, dostaneme! - Jeho náboženství ho opravdu něco stálo.
Farizeové požadavky Mojžíšova zákona promysleli tak, aby za žádných okolností nedošlo k jeho porušení. A zbožný člověk který všem těmto požadavkům dostál - vyhovoval představě o spravedlnosti. To pak mohlo vést k velkému náboženskému sebevědomí a k nebezpečí soustředěnosti na zbožné výkony. A také ke srovnávání se s těmi, kdo nejsou tak na výši.
Ale vrchol úskalí v tomto pojetí zbožnosti se projevil právě při farizeově modlitbě. Farizeus vstupuje do chrámu, aby se modlil. To je přece v pořádku. Co je tedy na jeho modlitbě napadnutelné? - Jeho modlitba je zde podána tak, jako by se tento farizeus modlil sám k sobě: Takto se sám u sebe modlil… Domníval se, že se obrací k Bohu - ale ve skutečnosti vedl monolog a obracel se sám k sobě.
Modlitba nám má umožnit abychom vnímali, před kým žijeme. Věz, před kým stojíš! Při modlitbě stojíš před Stvořitelem světa. Před dárcem všech dobrých darů. Před tím, kdo zná každé hnutí tvé mysli. Před tím, kdo o nás věděl dřív, než jsme se narodili a v jehož mysli zůstáváme i poté, co zemřeme. V modlitbě by nás měl zachvátit úžas nad tím, že se náš život odehrává v Boží přítomnosti.
Proto ta farizeova modlitba v Ježíšově podobenství vlastně ani není modlitba. Je to spíš jakási samomluva. Farizeus formálně vstupuje do Boží blízkosti - přichází do chrámu a oslovuje Boha. Ale pak svoji pozornost zaměřuje na jiné lidi, se kterými se srovnává a na své kvality.
Pána Boha ve svém vnitřním rozhovoru nahrazuje svým vlastním „já“ - a děkuje ne za to, co Bůh vykonal pro něho - ale vychvaluje to, co on jako člověk vykonal pro Boha! Zdá se - že v jeho rádoby modlitbě k Bohu se odráží převrácení vztahu člověka k Bohu – protože povolání k víře je vnímáno jako privilegium a zachovávání zákona zase jako určitá garance Boží přízně. Zbožný život podle Božího zákona v tomto pojetí vede k nadřazenosti nad ostatními lidmi. Ten, kdo se považuje za spravedlivého - podléhá sebeklamu ohledně vlastní dokonalosti a zároveň pohrdá všemi kteří nečiní to, co činí on.
Myslím, že nejkratší cesta, která vede k tomuto pokřivenému postoji spočívá v tom, že člověk kritizuje a odsuzuje pochybení těch ostatních – a to umožňuje jeho vlastnímu svědomí zůstat v klamné nehybnosti. Zatímco hodnotí druhé – své vlastní hříchy nechává bez povšimnut a zaměřuje se jen na své kvality, které předkládá Bohu.
Obraťme teď pozornost k celníkovi. Ten byl oproti farizeovi v situaci zoufalé a věděl o tom. Celníci byli pro své zaměstnání v Izraeli v obecném opovržení. Clo vybírali ve prospěch Římanů - nenáviděné okupační moci. A to mnozí považovali také za delikt náboženský - protože Izrael mohl patřit jen Hospodinu, ne jiné moci. Vybírání mohli dělat dost svévolně, takže lidi šidili ve prospěch vlastní kapsy. Toho si byl celník vědom. A nejen toho. Věděl že ke správnému pokání patří podle zásad platných v Izraeli opustit své nečestné povolání a vrátit s doplatkem jedné pětiny každému to, co mu neoprávněně vzal. Což bylo nemožné – kde by teď měl najít všechny lidi, kteří mu prošli celnicí?
Jeho postavení bylo tedy podle lidských měřítek beznadějné. Vstupuje do chrámu a neodvažuje se ani oči k nebi pozdvihnout. Jako když se bojíte pohlédnout do tváře někomu, vůči komu jste se provinili. A to co dělá potom, není žádné obvyklé modlitební gesto tehdejší doby. Zatímco Židé se normálně modlili se zvednutou hlavou, s očima obrácenýma vzhůru a s pozdviženýma oběma rukama - celník ani oči k nebi nepozdvihl a bil se do prsou – to nebyl v Izraeli modlitební postoj kajícnosti, ale spíš projev beznadějného zoufalství.
Ale úplná beznaděj tu nebyla. Celník se dovolával Božího milosrdenství. Uvědomoval si, před kým stojí. Vnímal Boží tvář, vydal se Bohu všanc, podrobil se jeho soudu. Pocítil to, co se nazývá bázeň před Hospodinem. Nedovolával se svých zásluh, nevymlouval se na nepřízeň poměrů, těžkou rodinnou situaci, či na to že jiní jsou ještě horší …ale říká: Bože, slituj se nade mnou hříšným. Celník uznává, že je to, co je – tedy hříšník. A uznává, že je Bůh, jaký je – tedy milosrdný a odpouštějící. A tohoto celníka prohlašuje Ježíš za ospravedlněného.
Boží přítomnost nemůžeme pociťovat bezprostředně. Ale modlitba nám může zprostředkovat hluboké vědomí této přítomnosti. A to měl v Ježíšově podobenství celník, který si uvědomoval že se před Bohem nemá čím vykázat. Že Bohu nemá co nabídnout. Byl si vědom toho, že potřebuje Boží slitování.
Setkání se svatým Bohem způsobuje, že se před člověkem odhaluje jeho vlastní hříšnost - tedy ona propastná vzdálenost, která nás od Boha odděluje. Právě proto modlitba: Bože, slituj se nade mnou hříšným - nejlépe vyjadřuje náš skutečný stav. Celníkovým postojem jsme vybízeni k tomu, abychom uznali svá vlastní pochybení a přijímali fakt, že Hospodin vše může zahalit svým nekonečným milosrdenstvím.
A tím nám toto podobenství zprostředkovává neuvěřitelnou naději.
Naději pro ty, kdo se právě před Bohem cítí provinile a bídně.
Pro ty, jejichž situace je z lidského hlediska bezvýchodná, protože zabředli do zla, ze kterého nemají sílu vybřednout.
Pro ty, kteří si zamotali život tak, že jej nelze plně „rozmotat“.
Pro ty všechny nese toto podobenství neuvěřitelnou zvěst o rozsahu Božího milosrdenství a odpuštění.
Je tu jen jedna podmínka: že hříšník sebe vidí a sebe před Boha staví jako skutečného hříšníka, že se nevymlouvá na nepřízeň osudu, že ze sebe nedělá oběť - ale že sebe a svůj život nahlédne pravdivě. - Je třeba uznat, že jsem na tom tak katastrofálně, jak jsem a věřit, že Boží milosrdenství je větší než toto všechno.
Slova, která Ježíš vyslovuje na konci podobenství, jsou velmi výmluvná: Pravím vám, že ten celník se vrátil ospravedlněn do svého domu, a ne farizeus. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen. - Ten, kdo má zkroušené srdce kvůli vědomí své nedostatečnosti,
se v modlitbě může pravdivě obracet k Bohu, o kterém žalmista říká: Srdcem zkroušeným a zdeptaným ty, Bože, nepohrdáš! (Ž 51,19). Boží milosrdenství a odpuštění vůči těm, kdo mají zkroušené srdce, je nekonečné.
Modl.: Pane Ježíši Kriste, prosíme tě, nauč nás pravdivě se modlit k Bohu, který je skrytý a blízký zároveň. Ať nás vědomí jeho přítomnosti naplňuje bázní i nadějí. Amen.
5.7. 2020 Prčice
Přivítání: Milé sestry, milí bratři, srdečně vás vítám na dnešních bohoslužbách.
AP: Milost našeho Pána Ježíše Krista a láska Boží a přítomnost Ducha svatého se všemi vámi!
Introit: (Ž 25,4-6) Dej mi poznat svoje cesty, Hospodine, uč mě chodit po svých stezkách. Veď mě cestou své pravdy a vyučuj mě, vždyť jsi Bůh, má spása, každodenně skládám svou naději v tebe. Hospodine, pamatuj na svoje slitování, na své milosrdenství, které je od věčnosti. Amen.
Píseň: 177 – Nuž Bohu děkujme
Modlitba: Hospodine, Pane Náš, ty máš pro nás slova života. Přiznáváme, že naslouchat je pro nás někdy obtížné. Totiž naslouchat tak, abychom si jen nepotvrzovali, co jsme si už předem mysleli. Naslouchat tak, abychom skutečně slyšeli řeč druhého srdce. Pane, pomoz našim uším, aby se otevřely, zbav nás naší těkavosti, našeho neklidu a ustaranosti, abychom tvé Slovo zaslechli a nechali se jím inspirovat a nadchnout. Vždyť věříme, že tvé Slovo je dobré – že zahání tmu a strach, svítí na cestu naděje a učí nás dobře naslouchat hlasům našich bližních i němého stvoření. Amen.
1 čtení: Ž 51,1-19
Píseň: 368 – Ó tvůrce, Duchu svatý, přijď
2.čtení: L 18,9-14 KÁZÁNÍ
Píseň: 693 – Ježíš hříšné přijímá
Ohlášky:
Píseň: 572 - Pane, dnešek je den chvály
Příml. modl.: Náš Pane, protože jsi milostivý a mocný Bůh, pokorně tě prosíme o tvé smilování: pro tvou ohroženou zemi, pro vzduch, vodu, půdu i lesy, pro zvířata i rostliny, pro nás lidi i to, co ve svém šílenství děláme. Prosíme tě za hladové a utištěné, za pronásledované, za nezaměstnané a chudé, za nemocné a umírající, za zmatené a zoufalé - dej, aby těžkosti skončily. Protože jsi milostivý a mocný Bůh, pokorně tě prosíme o tvé slitování: aby moc zla byla zlomena, skončilo ničení stvoření, aby od své bludné cesty byli odvráceni všichni, kdo ohrožují život kvůli chamtivosti a hlouposti, kvůli touze po moci i po poznání. Prosíme tě o odvahu, abychom my sami o svém pokání a proměně nejen mluvili, ale už i začali. Prosíme tě za nás, abychom ve všech pokušeních zůstávali kritičtí, abychom se nestali povýšenými nad druhé, abychom se v
rozčarováních nestali cynickými, abychom na této podivuhodné zemi žili bez sebelítosti a v naději ve tvé velkolepé království.
Nevyslovené prosby vložme do modlitby Páně: Otče náš…
Poslání: (Ef 4,31-32) Ať je vám vzdálena všechna tvrdost, zloba, hněv, křik, utrhání a s tím i každá špatnost; buďte k sobě navzájem laskaví, milosrdní, odpouštějte si navzájem, jako i Bůh v Kristu odpustil vám. Amen
Požehnání:
Píseň: 485 - Král věčný nás požehnej