Žd 12,1-3 kázání
Když se narodil Ježíš v judském Betlémě za dnů krále Heroda,…- Na první pohled se zkrátka narodilo dítě v malé judské obci. Na druhý pohled je neuvěřitelné, kolik lidí tato událost vyprovokovala k pohybu. Kdo všechno se pohnul z místa. Odkud až lidé vyšli a nakolik jim tato chvíle změnila životy.
Boží věci se neutají. Ani vzdálenou hvězdu nezahalí tma. Ostrý svit Božích oslovení proniká nejasnostmi. Nachází si své adresáty i tam, kde bychom je většinou nehledali. Dokonce mudrci od východu se vydali na cestu. Nečteme o nich doslova, že jde o krále. Nečteme ani, že jsou tři. Významní nyní ale jsou. Záhadní pohané s cizími zvyklostmi, příslušníci exotických národů. Kdo z židovského národa by čekal, že vezmou tak vážně prorocká zaslíbení?
Jako blesk z čistého nebe vyšla hvězda znamenající nesmírný příslib. A lze ji spatřit i z opačných konců světa. Mudrci od východu vykročili. Vytušili, že jde o velkou událost, která změní dějiny světa. Zanechali proto všeho ostatního a vydali se na dalekou cestu do neznáma.
V tuto zlomovou chvíli se začínají nápadně lišit ti, kdo Krista hledají - od těch, kdo netouží po jeho zásazích do života. Ale ani jednu stranu nenechává Ježíšovo narození lhostejnou. Král Herodes dostává strach. Bojí se, jak ten právě narozený král Židů ohrozí jeho postavení. Také ostatní v Jeruzalémě se znepokojují. Kde lidé živě reagují, opravdu jde o něco velkého. Jak se ale dopátrat smyslu takových událostí? Na první pohled vidíme chaos vyprovokovaný strachem. Vyostřují se náboženské a politické konflikty. Zanedlouho dokonce začne vraždění neviňátek.
Ale nezastavujme se pohledem na krvavých masakrech, na krutosti a paranoidní reakci Heroda ani na exotické slávě mudrců z východu. Pokračujme dál za hvězdou samotnou. Nemusí být hned zpočátku jasné, kam nás dovede. Ani mudrci z východu netrefili rovnou do Betléma. Se svou dosavadní moudrostí se zatím dostali jen do Jeruzaléma. Ale Bůh sám poté najde způsob, jak ty, co ho hledají, zorientovat dál.
Mudrci nejprve následovali jen hvězdné znamení. To bylo asi typické pro jejich východní tradici. V řeckém textu jsou tito mudrci dokonce nazýváni mágové. Takový výraz v Bibli většinou neznamená pozitivní uznání - ale naopak. Zabývají se nejspíš astrologií, kterou Písmo odmítá. Kristovým narozením se otevřel prostor pro oslovení národů skutečně vzdálených. A Bůh umí využít i krkolomné postupy, jak hledače oslovit. Mudrci z východu se stali předzvěstí celého světa pohanů. Prošlapávali cestu k Ježíšovi i nám.
Hvězda dovedla mudrce do Jeruzaléma. Logicky hledají toho právě narozeného krále Židů v hlavním městě říše - v oficiálním náboženském a politickém centru, kde se koncentruje místní moc a sláva. V tomto směru je ani nebeský úkaz nedovedl k nejhlubší moudrosti, k neklamné životní orientaci. Potřebují ještě jiným způsobem poradit kudy dál. Potřebují ještě přesnější Boží oslovení. Interpretaci v duchu Písma svatého.
Velekněží a zákoníci už tuto interpretaci poskytli vyděšenému Herodovi. Citují proroctví, podle kterého se má Mesiáš narodit v Betlémě. Kdo hledá, najde ho v této maličké, na pohled bezvýznamné obci. Patří teď navíc k Božímu smyslu pro humor, že mudrce nakonec poslal do Betléma Herodes sám! Tento krutý král Ježíše také svým způsobem hledá – a vodítek už dostal dost. Nehledá ovšem v Ježíšovi Mesiáše, ale jen příležitost, jak dítě zahubit. Dozví se sice zásadní proroctví i čas, kdy se hvězda ukázala. Dozví se první i poslední, ale není mu to nic platné. Mesiáše nenajde.
Najdou ho však mudrcové: A hle, hvězda, kterou viděli na východě, šla před nimi, až se zastavila nad místem, kde bylo to dítě. - Zní to až fantasticky, pohádkově, snově. Vzápětí mudrci vcházejí do domu. Uvidí dítě s Marií, padají na zem a obětují mu přinesené dary. Obětují to nejlepší, co se dalo přinést. Zlato, kadidlo, myrhu. Cennosti krále hodné a navíc dary se zvláštním symbolickým významem. Celá pouť mudrců je korunována. Došli ke svému cíli.
Když se mudrci vydali na dalekou cestu za narozeným králem, vedla je hvězda. Kdyby ji nesledovali, sotva by do Betléma došli. Boží hvězda zářila, ale oni na ni museli dávat pozor, aby došli k cíli. Dnešní oddíl z Listu Židům nás vybízí, abychom měli svůj pohled upřený na Ježíše. Vlastně jsme tak trochu těm mudrcům podobni. Oni hleděli na hvězdu na obloze, my se máme pohledem víry dívat na toho, který o sobě řekl: Já jsem potomek z rodu Davidova, jasná hvězda jitřní (Zj 22.16). Jitřenka patří k blížícímu se ránu a je příslibem nového dne.
Náš text sice nemluví o Ježíši Kristu jako o hvězdě, ale připomíná jeho vedení. Vede naši víru od počátku až do cíle. Stejně jako mudrci byli vedeni k cíli své cesty, tak je to i s naší vírou. Víra není pocit a nálada - ale spojení s tím, který nás nenechá v půli cesty - ale dovede až do cíle, do svého království.
Když Ježíš vede naši víru - znamená to, že jdeme správným směrem. Ale Ježíš nám nezaručuje, že to bude cesta pohodlná. Autor Listu Židům ji přirovnává k běhu na dlouhé trati, při kterém závodník musí překonávat nejrůznější obtíže, svou únavu a vyčerpanost. Všeho, co nás zatěžuje a zpomaluje, se musíme zbavit. Proto slyšíme: Odchoďme všechnu přítěž i hřích, který se nás tak snadno přichytí a vytrvejme v běhu.
Máme různě přítěže a zátěže – ale přítěž nemusí být vždycky hříchem – ten je tu zmíněn zvlášť. Přítěží může být např. nadměrná starostlivost o zítřek, příliš kritické vidění našich bližních, nedostatek pokory, či všelijaké hořkosti, které v návalech sebelítosti bolí. S tím se běží těžce, to je zbytečná přítěž. Je těžké si s tím poradit, odhodit to od sebe - jak to doporučuje náš text. 0č těžší je to s hříchem, který se nás tak snadno přichytí.
Je to hodně těžké, ale povzbuzením a potěšením pro nás může být vědomí, že jsme obklopeni zástupem svědků – našich slavných předků ve víře. Těch, kteří svou víru osvědčili slovy i životem. Neztratili se někde v nekonečném nebi, ale jsou nám nablízku a tomu našemu běhu přihlížejí jako naši přátelé. Církev, která již zvítězila a již došla do cíle, církev, ke které patří všichni, kdo nás ve víře předešli - je blízko jako oblak svědků církvi, která je ještě na cestě, běží, spíš někdy klopýtá.
V evangelické zbožnosti tato pravda, kterou vyznáváme i v Apoštolském vyznání jako „svatých obcování“ - není příliš zdůrazňována. Je to asi z obavy, aby to nebylo pověrečně zneužito. A přece s tím oslaveným sborem jedním krokem jde i houf zde na zemi ještě bojujících. Církev bojující i církev zvítězila je svatá Kristem, který si ji vyvolil a v němž je spojena v jeden jeho lid.
O tomto zástupu svědků smíme vědět, ale nebylo by biblicky správné mu věnovat všechnu pozornost. Je dobře vzpomínat na ty, kteří nám svědčili o Kristu, radovat se z toho, že jsou nám nablízku. Ale ani jeden z těch největších svědků nemůže zastoupit toho, který vede naši víru od začátku do cíle - stejně jako vedl víru těch, kteří jsou již v jeho slávě. V tomto běhu víry je základním orientačním bodem a současně povzbuzením k následování Ježíš, který touto cestou prošel už dříve a nyní je v cíli.
Proto má být náš pohled upřen jen na Ježíše Krista, toho pro nás trpícího. Stín kříže padá už do jeslí, jak slyšíme z evangelia: první vánoce naplňuje chvalozpěv andělů, ale také pláč nad zavražděnými betlémskými dětmi. Místo radosti, která se mu nabízela, podstoupil kříž, nedbaje na potupu; proto usedl po pravici Božího trůnu. Pro něho je nám oblak svědků velice blízko a On, k němuž vzhlížíme jako ke svému Pánu - vede naši víru od začátku až do cíle. Amen.
5. 1. 2020 Prčice
AP: Milost našeho Pána Ježíše Krista a láska Boží a přítomnost Ducha svatého se všemi vámi!
Pozdrav: Milé sestry, milí bratři, vítám vás v dnešním bohoslužebném shromáždění.
Introit: Iz 60, 1-3
Píseň: 168 – Zpívejte, čest vzdejte
Modlitba: Bože náš a Pane, tento den je tvůj den, je plný milosrdenství a dobroty. Opět nám to připomínáš, abychom se radovali, i když nám možná není do zpěvu. Jen s očima upřenýma na tebe se otevírají naše ústa a my zpíváme: ne o sobě, ne o světu, ale o tobě a tvých skutcích. Tvá láska, dobrota a milosrdenství ozařují všechno stvoření a my se díváme do dalších dnů s novou nadějí. Děkujeme ti, že můžeme slyšet tvé Slovo, z kterého čerpáme novou naději a odvahu do života.
Shromáždil jsi nás a tak jsme tady pospolu, abychom slyšeli, co nám chceš říct. Otevři nám uši i srdce. Buď při nás svým svatým Duchem, dej, ať se nás tvé Slovo dotkne, ať nás vede a proměňuje. Amen
1čtení: Mt 2,1-12
Píseň: 294 – Ó křesťané všichni 293 – Čas radosti, veselosti
2čtení: Žd 12,1-3
Píseň: 559 – Ó ujmi ruk moji
Ohlášky:
Píseň: 397 – Radujme se vždy společně
Příml. modl.: Pane, prosíme tě, naplň naše srdce pravou úctou a bázní k Tobě, abychom dovedli být tvými svědky všude, kde žijeme a kam přijdeme. Dej nám srdce čisté, upřímné, plné naděje a odpuštění. Nemáme nikoho, o koho bychom se mohli opřít tak jako o tebe. Nemáme jiné útočiště, jinou skálu, jiný pevný hrad. Ty jsi naší jedinou nadějí.
Prosíme tě za tvou církev, abys ji obživoval, upevňoval její víru a rozhojňoval bratrství a lásku k bližnímu. Buď se všemi, kdo procházejí zkouškami víry, kdo jsou v těžkém rozhodování. Posiluj ty, kdo trpí nezdarem nebo nemocí. Pane, kolik je osamělých lidí, kterým nedovedeme pomoci nebo o nich ani nevíme – prosím tě, pomoz jim. Za ně za všechny tě prosíme, protože naše možnosti jsou omezené. Prosíme za moudrost pro státníky, aby chystali naší zemi a světu spravedlnost a pokoj a nám dej, abychom je k tomu svými slovy a skutky povzbuzovali.
Bože náš, k tobě se společně modlíme: Otče náš, …
Poslání: Zj 3,8: Vím o tvých skutcích. Hle, otevřel jsem před tebou dveře, a nikdo je nemůže zavřít. Neboť ačkoli máš nepatrnou moc, zachoval jsi mé slovo a mé jméno jsi nezapřel. Amen.
Požehnání:
Píseň: 299 – Ó ty radostný čase vánoční