Lk 10, 38-42

Lk 10, 38-42 kázání
Je na tomto světě vůbec něco - o co člověk dříve či později nepřijde? Vždyť vše má svůj konec - i ty největší hodnoty a statky. I to, co tu po člověku zůstane - dům, který postaví, strom, který zasadí, práci, kterou odvede, děti, které zplodí a vychová… Banální pravda - a přece se na ni tak často zapomíná. A z věcí co pomíjejí, ba dokonce co skoro žádnou hodnotu nemají - se dělají věci absolutní, jako by tu měly přetrvat věčně. Ježíš ale říká: je tu něco, oč přijít nelze, na co je dokonce i samotná smrt krátká. - A to si zvolila Marie.

Lidé v Palestině té doby si asi byli mnohem víc než my dnes vědomi toho - že existuje i nepomíjivé. Nepomíjivý je Hospodin a spolu s ním i jeho zákon se všemi jeho příkazy. A mezi těmi příkazy také stojí, že máme vlídně přijmout pocestného a pohostit ho. Co je tedy špatného na tom - že paní domu Marta chtěla dostát své hostitelské povinnosti - zvlášť když se jednalo o tak vzácnou návštěvu? Proč si ona zvolila špatně a Marie správně? Proč je jedno nepomíjivé a druhé pomíjivé? Copak je v jejich chování až tak zásadní rozdíl?
Marie naslouchá Božímu slovu - Marta podle něj jedná. Proč je najednou jedno lepší než to druhé? Nedává snad Marta svou pohostinností dostatečně najevo - že si Boží slovo skutečně vzala k srdci? Marie jen pozorně naslouchá a zatím nevíme, jestli to k něčemu bude.

Otázka, co je důležitější - zda modlitba či služba bližnímu, zda studovat Písmo, nebo raději postavit nemocnici, zda život rozjímavý či život aktivní, je stará jako samo křesťanství. Ve středověku byl život zasvěcený Bohu - tedy život v mnišských řádech - stavěn nad život obyčejných věřících. V jiných dobách zas převážil názor, že pravého křesťana poznáme teprve po ovoci – podle skutků lásky a služby bližnímu – a že není až tak důležité jak často chodí do kostela.

Také dnes se vedou bouřlivé diskuse na toto téma. Co je v církvi tím nejdůležitějším? Snad správné zvěstování Božího slova? - Zdá se že ano, vždyť víra je přece ze slyšení. Anebo spíš správné vyučování? – Vždyť děti jsou naše budoucnost, těm se musíme hlavně věnovat, chceme-li přežít. - Anebo spíš správná bohoslužba? Vždyť přece chválit a oslavovat Boha, to je nezastupitelný úkol křesťana a to jediné také přetrvá. Anebo spíš diakonie? - Vždyť přece nemáme o Božím království jen hezky mluvit, ale hlavně pracovat na tom, aby ho zakoušeli lidé ve svých bolestech a nemocech. - Anebo spíše budování společenství, otevírání prostoru kde všichni lidé najdou útočiště, bezpodmínečné přijetí a hodnotné vztahy? - Vždyť to dnešní svět plný soupeření a osamocenosti hodně potřebuje.

Nechci tyto diskuse vůbec zlehčovat. Církev trvale stojí před úkolem rozhodovat - na co se právě více soustředit, čemu věnovat větší pozornost a energii. Ale nejsem si jistá, jestli toto těžké rozhodování Ježíšovo slovo jednoduše rozetne. Ježíš se nepřiklání na žádnou ze stran. Jen upozorňuje: Je potřeba volit to, o co nemůžeme přijít. Co to ale je?

Podívejme se trochu blíž na obě sestry z Lukášova příběhu. Nejprve Marie. Sedí uctivě před svým učitelem. To je samo o sobě tak trochu skandální - tehdy vůbec nebylo zvykem, aby rabíni měli vedle svých žáků také žákyně. Marie musela překonat jednu z velkých společenských bariér.

Ale Ježíšovo slovo je takového činu hodno. Je natolik vzácné - že stojí za to se kvůli němu i dostat do řečí - a samozřejmě dostat do řečí i Ježíše. Když kdysi našli dvanáctiletého Ježíše jeho rodiče v chrámu - jeho vysvětlení bylo prosté: jsem tam, kde jde o věc mého Otce. Podobně by asi odpověděla Marie: skrze Ježíše jsem blízko svému nebeskému Otci. Čekám na slovo které mi pomůže, posílí mě na mé cestě, promění můj život. Vše ostatní teď jde stranou.

Marta se jeví jako pravý opak Marie. Už jen tím - že na rozdíl od své sestry přijímá tradiční roli ženy v domácnosti, která hlavně slouží a neplete se do mužských záležitostí. Jestliže Marie v klidu naslouchá - Marta je v pohybu, cele zaměstnaná přípravou pohoštění. Jestliže Marie pokorně sedí - Marta je vzpřímená, vědoma si své důležitosti – vždyť na ní závisí spokojenost hosta. Jestliže Marie mlčí, protože teď přece mluví Mistr - Marta mu naopak bezostyšně skáče do řeči a vybízí ho, aby svou žačku na chvíli uvolnil pro trochu praktičtější povinnosti. Vůbec ji netrápí - že je to přinejmenším nezdvořilé - rušit hosta svými poznámkami a dávat mu najevo, že vlastně Marii zdržuje od práce.

Na první poslech to může vypadat - že Martino vaření, pečení, uklízení a já nevím co ještě - je pro Ježíše čímsi podřadným a nepodstatným. Tak tomu ale není. Na začátku přece Marta slyší pochvalu. Stará se o mnoho věcí. - Schopnost přijmout druhého - třeba i jako hosta, rozdělit se s ním, otevřenost pro to co druhý potřebuje - to vše je přece pro zdravé lidské společenství nepostradatelné.

Ježíš tedy nepohrdá Martinou pohostinností. - To, na co Ježíš naráží - je Martin postoj k vlastní práci: Marto, Marto, děláš si starosti a trápíš se pro mnoho věcí. Starostlivost o tisíc a jednu věc rozptyluje a odhání od středobodu, který nese náš život se vším jeho pachtěním. Martě v její práci - třebaže potřebné a nesobecké - uniká smysl toho všeho. Anebo o tom smyslu dál cosi tuší a touží po něm - ale už jí na něj prostě nezbývá síla a čas - vždyť se toho přece ještě musí tolik udělat a stihnout! - Marta místo toho, aby svou pečlivost a přičinlivost nechala chvíli stranou - přehodnotila svůj život a obrátila se aspoň na chvíli k jeho zdroji - odhání od tohoto zdroje i svou sestru Marii. A právě v této věci Ježíš Martu napomíná.

Marie se naopak soustřeďuje na to podstatné. Starost o bližního teď počká - protože i ta tu přece není jen tak sama od sebe, ale vyvěrá ze starosti toho jediného o nás. Marie ví kdo je dárcem života, jeho smyslu a všech jeho hodnot. - Je nutné čas od času upřít svou pozornost na to nepomíjivé - protože jinak se utopíme v pomíjivostech - v hodnotách předposledních, v povinnostech kterých přece vždycky máme nad hlavu a nikdy to nebude lepší. Nelze čekat na to - až budeme mít jednou konečně čas a klid se nad sebou zamyslet - anebo nás v tom horším případě k tomuto zamyšlení přivede nějaká vážná nemoc nebo životní krach.

Také Marie se po Ježíšově odchodu jistě vrátí zpátky ke své práci a každodenním starostem a povinnostem. Ale teď je čas udělat něco jiného. Vystoupit ven ze všednosti, zaposlouchat se do slov toho, na kom náš život stojí a padá, komu vděčíme za vše, co dostáváme a z čeho se můžeme radovat. A taky i my se máme občas spolu s Marií zastavit a stát se poslušnými žáky. Otevřít náruč Bohu a přijímat.

Takové jednání je v současném světě posuzováno jako neužitečné a bezúčelné - jako ztráta času. Život se zúžil na práci a zábavu. Práce je to - co dává člověku ohodnocení, prestiž a nakonec i smysl. Vedle práce je tu ovšem ještě zábava – ta sice žádný velký užitek nepřináší - ale odpočineme si při ní - a tak potom můžeme o to usilovněji pracovat. Takže úplně bezúčelná také není.

Naproti tomu vzývání Boha, modlitba, naslouchání Božímu slovu - to je jednání z tohoto pohledu neefektivní. Nevytváří žádný bezprostřední statek ani zisk. Bohoslužba tu přece není - aspoň prvotně - ani proto, abychom si při ní zarelaxovali a pak se o to intenzivněji mohli vrhnout do práce. Je prostě jen vzácnou chvílí, kdy se napojíme na nepomíjivé. Chvílí, kdy si osaháváme základy svého života. Chvílí, kdy se odstřihneme od proudu povinností, které si na nás bezohledně činí nárok. Ony tu sice dál jsou a budou – ale už víme, že nejsou tou poslední skutečností našeho života. Život není jen: ty musíš, ale především: ty smíš. To podstatné - co skutečně nepomíjí, si totiž sami nevytváříme - ale dostáváme zadarmo. Díky Bohu za to.

Jan Amos Komenský – v knize „Jedno nezbytné“ píše:
Co je pro křesťany to jedno nezbytné? - Hledět jedině ke Kristu, nám z nebe seslanému vzoru vší dokonalosti, a podle toho spravovat všechny své věci. Vždyť Kristus sám řekl: Pojďte ke mně všichni, učte se ode mne a naleznete odpočinutí svým duším (Mt 11,28n). Amen.

2.5.2021 Sedlec-Prčice
AP: Milost našeho Pána Ježíše Krista a láska Boží a přítomnost Ducha svatého se všemi vámi!

Pozdrav: Milé sestry a bratři v Kristu, vítám vás v toto nedělní ráno.

Introit: (Ž 71,1-2) Utíkám se k tobě, Hospodine, kéž nikdy nejsem zahanben! Pro svou spravedlnost mě vysvoboď, pomoz mi vyváznout, skloň ke mně své ucho, buď mou spásou. Amen.

Píseň: 168 – Zpívejte, čest vzdejte

Modl.: Hospodine, Bože veliký, mocný a věčný, chválíme Tě! Ty jsi vše dobře stvořil, spořádal, pečuješ o svět, o lidi, o každého z nás.
Chválíme Tě, Pane Ježíši, Ty jsi nás přivedl blíž k Otci, k životu. Díky Tobě žijeme v naději na lepší svět, na věčnost. Děkujeme, že nás počítáš mezi své. Že kvůli nám jsi byl tady na zemi. Rozpomínáme se na své chyby a viny. Stojíme před Tebou, obtíženi tím, co jsme pokazili, nestihli, řekli ošklivě, mysleli pyšně, komu jsme odmítli pomoc... Prosíme o odpuštění. Potřebujeme je. Odlehči nás, osvoboď.
Duchu svatý, prosíme, buď nám přítomen, tady v kapli i v našich všedních dnech a starostech. Amen.

1čtení: Kaz 3, 1-15

Píseň: 680 – Nás zavolal jsi, Pane

2 čtení: Lk 10, 38-42 Kázání

Píseň: 383 – Mne zajmi, Pane můj 192 – Dobře staví, kdo zná a ví

Ohlášky:

Příml. modl.: Pane Bože, náš Pane, prosíme za lidi, kteří ve svém postavení mohou ovlivňovat život na zemi. Nechť všechna jejich rozhodnutí směřují k pokoji, pravdě a spravedlnosti, nechť vedou k odpuštění a smíření i k ochraně tvého stvoření. Prosíme, chraň a podepírej všechny, kdo usilují o nápravu, často i s osobním rizikem.
Pane Bože, prosíme za lidi smutné, osamocené, nemocné, trpící, umírající, aby pocítili tvou podporu a přítomnost, aby v tobě čerpali sílu a naději. Prosíme za všechny, kdo mají z něčeho strach, ty sám je posiluj.
V tiché modlitbě můžeme pánu Bohu svěřit, co nás nejvíce tíží…
Nevyslovené prosby můžeme vložit do MP: Otče náš,…

Poslání: J 13,15:
Ježíš praví: Dal jsem vám příklad, abyste i vy jednali, jako jsem jednal já. Amen

Požehnání:

Píseň: 579 – Ó králi věků důstojný