14.3.2021 Sedlec-Prčice, 4. postní, „virtuální“ bohoslužby
Milé sestry a milí bratři v Kristu, srdečně vás zvu k dalším „virtuálním“ bohoslužbám.
Milost našeho Pána Ježíše Krista a láska Boží a přítomnost Ducha svatého se všemi vámi!
Introit: (Ž 121,1-2) Pozvedám své oči k horám: Odkud mi přijde pomoc? Pomoc mi přichází od Hospodina, on učinil nebesa i zemi. Amen
Modlitba: Hospodine, svatý a věčný Bože, Ty jsi pramen života: Tak jako zeleň vyráží ze země, chceme my růst ve víře. Tak jako květiny se otevírají slunci, chceme rozkvést v lásce k tobě. Tak jako stromy nesou plody, chceme my druhé sytit nadějí. Bože, probuď nás k životu v plnosti, abychom tě chválili se vším stvořením. Amen.
1 čtení: Ž 121
Píseň: 177 – Nuž Bohu děkujme
2.čtení: Mt 18,1-4:
V tu hodinu přišli učedníci k Ježíšovi s otázkou: „Kdo je vlastně největší v království nebeském?“ Ježíš zavolal dítě, postavil je doprostřed a řekl: „Amen, pravím vám, jestliže se neobrátíte a nebudete jako děti, nevejdete do království nebeského. Kdo se pokoří a bude jako toto dítě, ten je největší v království nebeském.“
Kázání:
Kdo je vlastně největší v království nebeském?
Pošetilá otázka. Otázka, která do království nepatří. Jak jen to má Ježíš svým učedníkům jednou provždy vysvětlit? Zavolá dítě a postaví je doprostřed. Dítě. Slouží jako viditelný znak pošetilosti učedníků. Dítě uprostřed nepromluví, nevíme zda bylo či nebylo vzorné, zda zlobí či nezlobí, zda poslouchá či neposlouchá, ani jaké má známky ve škole. Prostě dítě. Jestliže se neobrátíte a nebudete jako děti, nevejdete do království nebeského. Kdo se pokoří a bude jako toto dítě, ten je největší v království nebeském. Taková je Ježíšova odpověď učedníkům.
Co je na dítěti jiného než na dospělém?
Myslím, že od dětí se máme opravdu co učit, i když se dětmi znovu nemůžeme stát. Ale dětství není jen překonané stádium vývoje, je to určitý rozměr lidské duše. Nemůžeme zůstat dítětem, ale musíme se znovu stát dítětem. Zůstat ve spojení s dítětem v nás. To, co má dítě od přirozenosti, si dospělý musí osvojit obrácením. Nesnažme se tedy být příliš „dospělými“. Snažme se to dítě v nás znovu objevit a probudit.
Co tedy mají děti navíc? Co jsme my na cestě životem ztratili?(Soustředím se na mladší děti, ty starší už od nás často odkoukaly mnoho nešvarů).
Líbí se mi dětská upřímnost. Žádná faleš a přetvařování. Když se dítěti někdo nebo něco nelíbí, dá to jasně najevo. Dítě je opravdové. Dítě nevede dvojsmyslné řeči. Nemá smysl pro ironii, vůbec ji nechápe.
Dítě je důvěřivé. Bere jako samozřejmost, že co slíbíme, tak platí. S naprostou důvěrou se na nás spolehne. Jsem přece s ním, tak čeho se bát? Neměli bychom se my takhle s důvěrou spolehnout na Pána Boha? Máme přece jeho odvěký slib: Neboj se, vždyť já jsem s tebou, nerozhlížej se úzkostlivě, já jsem tvůj Bůh. Dodám ti odvahu, pomocí ti budu, budu tě podpírat pravicí své spravedlnosti (Iz 41,10). Věřím tomu, když se mi vede dobře. Ale když je to naopak, jak často už jsem o tom pochybovala.
Všichni potřebujeme k životu lásku. Lásku druhých lidí ke mně. Vím o ní, vděčně ji přijímám, jsem za ní vděčná. Ale občas o ní pochybuji. Dítě o tom moc nepřemýšlí, ale také o tom nepochybuje. Bere lásku druhých k sobě jako něco zcela normálního. Mají mne rádi, no a co? Jsem přece jejich.
Není to úžasná věc, když mohu vědět, že nejsem sám/sama, že někoho mám? Že je tu někdo, kdo o mne stojí, kdo mne chápe, komu mohu důvěřovat? Být jako dítě znamená vděčně přijímat, že nejsem sama/sám. Nedopadá už sem světlo Božího království? A není v tom i zřetelný odlesk Boží lásky k člověku?
Dítě má rádo samo sebe. Připadá mu, že jeho rodiče a zbytek celého světa tu jsou proto, aby obstarávali jeho potřeby. A tak si dítě může snadno domýšlet, že je hlavním ohniskem života. Ale dětský egocentrismus má i svá pozitiva. Dítě si je nanejvýš jisté, že jeho existence má význam.
S tím souvisí umění přijímat pomoc a službu druhých. Dospělý si říká: „Přece se o sebe umím postarat sám! Stačím na to sám!“ Ale není právě v tom něco z pokory, o které Ježíš mluví, aby člověk sice vděčně, ale přitom bez rozpaků přijal pomoc druhého, když ji potřebuje? I když ví, že ji sotva splatí?
Dítě svoji potřebnost neskrývá. Nestydí se za to, že něco ještě nedokáže, nerozpakuje se požádat o to, na co samo nestačí. S naprostou samozřejmostí bere, co druhý dává.
Být jako dítě znamená umět přijímat. Nestydět se přijmout pomoc druhého, i když vím, že ji třeba nebudu moci oplatit. Ostatně, od Pána Boha také přijímáme, co jsme si nezasloužili a neodpracovali.
Děti nadšeně vítají každý nový den. Ráno (někdy dost brzy) se se zářícíma očima noří do nového dne. S důvěrou očekávají věci příští. I my se můžeme radovat z každého nového dne. Vždyť přece není samozřejmé, že jsme přežili noc a Bůh nám daroval další den života. Být jako dítě znamená vždy znovu žasnout nad životem, nad světem a nade vším, co k tomu patří. Dospělý už se tím nezdržuje, považuje to za samozřejmé. Dospělého už máloco překvapí. Věci prostě jsou tak jak jsou.
Obdivuji dětský smysl pro údiv. Zatímco dospělý oklestil své naděje a očekávání, dítě sní a žasne. Stále něco objevuje. Diví se a ptá se, jak je to možné, proč tomu tak je. Všichni jistě známe to někdy úmorné dětské: „A proč?“ I nám by daleko víc slušel pokorný údiv a úžas, ať jde o svět kolem nás nebo o věci, které se nás bezprostředně týkají a pomáhají nám žít. A s tím i pokorná vděčnost, protože co z toho, co mám, je samozřejmé? Nedejme si vzít tu svobodu zkoumat život s doširoka otevřenýma očima, bez kritiky a výběru.
Dítě žije v přítomnosti. Když něco dělá, zcela se do toho ponoří. I my se můžeme radovat z každého okamžiku. Když pijeme např. čaj, vnímat, že piji a že ten čaj je třeba dobrý. Užívat si to. Když mám dobré jídlo, také si ho užít. Když se sejdu s přáteli, když jsem v přírodě, doufejme, že snad někdy zase v kině, v divadle, na koncertě,… Užívejme si ty okamžiky. Užívejme si tu krásu a dary okolo sebe. A buďme za to Pánu Bohu vděční.
Někdo říká, že nemá žádný důvod k radosti. Ale domnívám se, že člověk musí tu radost také hledat a objevovat. Ne čekat, až mu spadne do klína. A hlavně ji vnímat. Dítě je bezstarostné. My dospělí máme ale starostí dost a dost. Nejde na ně zapomenout. Ježíš nás ale také nabádá k tomu, abychom neměli úzkostlivou starost o svůj život, o své blízké, o své jídlo, pití, bydlení a ošacení, ale máme se starat nejprve o Boží království a jeho spravedlnost, a to vše ostatní nám bude přidáno. Jistě to neznamená, že každodenní odpovědnost mohu alibisticky hodit na Pána Boha. Jde o to, aby každodenní „obstarávání“ ztratilo povahu úzkostlivé starosti, která vyplňuje celý obzor člověka a spolyká všechnu naši energii. Kdo se nechá ochromit starostmi, tomu jako by život utíkal mezi prsty. Jistě máme všichni mnoho starostí, ale jedná se o to, aby starosti neměly nás.
Ježíš nás učí, aby strach ustoupil důvěře v Boha. Kdykoli nám hrozí, že nás starosti pohltí, že se nás zmocní strach, že nás ovládne, odevzdejme vše v důvěře Bohu. S pokorným vědomím, že svůj život a život mé rodiny nemám v rukou pouze já, ale že se stará i náš nebeský Otec.
Dospělý dává nerad nahlédnout do svého nitra. Ovládá se, skrývá své city. Možná proto, aby se neshodil, aby neutrpěla jeho důstojnost. Dítě se nerozpakuje otevřít srdce dokořán, spontánně dá najevo, co si myslí a co cítí. Neskrývá veselí ani bolest. Křičet radostí a hlasitě plakat není pod jeho důstojnost. Když má pocit křivdy, dokáže se pěkně vztekat. I když tím odkryje své nitro a vydá se napospas svému okolí. Být jako dítě znamená být sám sebou a nedbat příliš na to, co si o mně kdo bude myslet. Jako by na tom tolik záleželo! Vždyť ten, na jehož úsudku o mně skutečně a nakonec jedině záleží, stejně zná i nejtajnější záhyby mého nitra.
Ze stejného důvodu býváme my dospělí opatrní, rezervovaní a zdrženliví. Dítě se to ještě nenaučilo, a proto umí být druhému blízko, umí být bližním. Umí přijít a říct : „Mám tě moc rád.“ A dítě asi také líp ví, co je to pokání. Umí vzít mámu či tátu kolem krku: „Je mi to líto, odpusť mi, já už to neudělám.“ A většinou to myslí upřímně, i když na to pak zpravidla zapomene.
Učedníci se handrkovali o to, kdo z nich je větší v Božím království. Díky jim víme, na čem záleží. A kdybychom na to snad zapomínali, každé dítě které spatříme, nám to připomene. Myslím že čím jsme starší, tím víc to potřebujeme slyšet. Ale když se dívám do tváře některých laskavých babiček a dědů, zdá se mi, že moudrost stáří se dokáže znovu dívat na svět dětskýma očima. Amen.
Píseň: 572 – Tvůj, Pane, jsem
Přímluvná modlitba: Pane časů, děkujeme ti, že se každé ráno nově potkáváme s tvojí dobrotou. Zbav nás neplodného hloubání o tom, co bylo včera, a pomoz, abychom své životy nezaměřovali na nejisté zítra. Směřuj náš pohled na šance dneška, abychom neminuli to podstatné. Nauč nás vychutnávat si náš čas a nyní důvěřovat tvé milosti. Pane, prosíme tě, zbav naši zem zlého viru. Posiluj všechny zemdlené na těle i na duchu.
Nevyslovené prosby vložme do modlitby Páně: Otče náš…
Poslání:(Micheáš 6,8) Člověče, bylo ti oznámeno, co je dobré a co od tebe Hospodin žádá: jen to, abys zachovával právo, miloval milosrdenství a pokorně chodil se svým Bohem. Amen
Požehnání:Ať Hospodin ti žehná a chrání tě, ať Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář a je ti milostiv, ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem. Amen.
Píseň: 579 – Ó králi věků důstojný