Mt 2,13-16 kázání
Milé sestry, milí bratři, slavíme opět vánoční svátky. A jako každý rok, i letos slyšíme ze všech stran - ať už jsou to reklamy v televizi, tlampače v obchodních domech či vánoční písně - radujte se a veselte se. Jsou přece vánoce. Vánoce jsou zafixované u lidí, ať křesťanů či nekřesťanů, jako svátky veselí a radosti. Radujte se a veselte se, ať v sobě přehlušíte starosti, bolesti, smutek, beznaděj.
Ale jde to, radovat se a veselit takhle na povel? Protože jsou vánoce? Ne všichni lidé jsou schopni se radovat a veselit. A to právě z toho důvodu, že jsou vánoce. Pro někoho mohou být vánoce připomínkou něčeho bolestného. Připomínkou toho, že ztratili někoho blízkého, připomínkou doby, která se již nikdy nevrátí. Připomínkou samoty a smutku. Opuštěná židle u vánočního stolu zeje prázdnotou a naplňuje nás bolestí. - Vánoce mohou být také připomínkou toho, že máme o někoho starost. Že nevíme, jak vše bude dál. Ale máme se radovat. Nejde nám to však. Jak to udělat? Tím že se k radosti a veselí budeme nutit, se smutek může spíš prohloubit než zmenšit.
Vánoce jsou jistě radostným svátkem - vždyť slavíme příchod našeho Pána Ježíše Krista. Vánoce jsou ale také – nebo hlavně - o velké naději. O naději, že všechna naše trápení jednou přebolí a bude zase trochu lépe.
Vzpomeňme si na vánoční Betlém, ten prastarý symbol vánoc. Vidíme tam jesličky s dítětem, nad ním stojí Josef s Marií, vzadu volek a osel. Nahoře hvězda a okolo andělé. A kolem spousta lidiček, pastýři i s ovcemi a tři králové se vzácnými dary. Všechno vypadá slavnostně, božsky, andělé zpívají, děťátko má kolem hlavy svatozář – ale ono to tak idylické zase nebylo. Většinou zde totiž chybějí významné postavy, které neodlučně k biblickému Betlému patří. Vojáci. Herodovi vojáci, kteří pospíchají vyvraždit neviňátka. Ty se do fantazie lidových řezbářů už nevešli. Jakoby tuhle součást vánoc chtěli lidé odjakživa vymazat.
Tvůrci koled ještě doplnili obraz Betléma o zimu, chudobu a bídu. A Bible dodává smutek a násilí – a tak se Betlém stává obrazem našich životů, našeho světa. Biblický Betlém není jen místem radostného vítání, ale také místem tvrdého střetnutí. Stín smrti se přitom nad Betlémem nevznáší nějakým nedopatřením – ba právě naopak. Musel se tu objevit, vždyť betlémské světlo je tak zářivé, tak nadějné, že síly zla a temnoty se nutně musejí naplno projevit.
V Betlémě jde totiž o život. Díky Herodovým vojákům můžeme vytušit, co vlastně slavíme – jaký dosah bude mít Kristovo narození. Herodovi vojáci nám připomínají, že jesle a kříž patří k sobě. Že totiž o vánocích vítáme příchod toho, který prošel cestou od jeslí ke kříži. Celou cestou smutku, utrpení, samoty, starostí, cestou pocitu opuštěnosti od Boha. Jinak řečeno - cestou kříže – a i našeho lidského kříže. Stín vojáků již na samém počátku Ježíšova života signalizuje jeho konec – až ho budou doprovázet římští vojáci na místo ukřižování. Stín násilí leží od počátku do konce na celé jeho cestě. – S temnotou a zlem musí pán Ježíš zápasit stále! A proto přece přišel!
V Betlémě jde vskutku o život. Nejde ale jen o přežití jednoho člověka. Jde o pravdu, milosrdenství, naději, o vše dobré v člověku a pro člověka, Bojuje se doslova o všechno – na čí straně bude poslední a rozhodující slovo? Prosadí se láska, pokoj a dobro - nebo násilí?
Zdá se, že ukřižováním řekli poslední slovo Ježíšovi protivníci. Ale od těch dob se vytrvale objevují Kristovi následovníci, kteří svou vírou, svými životy dodnes svědčí o tom, že poslední slovo patří právě Kristu. Jeho jméno je věčné. Jeho království je nezničitelné. Ukřižováním Ježíš jen nabral další dech. Naději kterou se nepodařilo zardousit hned v jeslích, se nepovedlo vymazat ani zdárně vykonanou popravou.
Herodovi vojáci u jeslí připomínají Apokalypsu – konečný boj dobra a zla, démonských a Božích sil. Boj zlý a krutý, ve kterém ale násilí a krutost nebudou mít poslední slovo.
Kristův zápas a Kristova naděje se ale netýká jen minulosti a netýká se jen násilníků na jedné a svatých mučedníků na straně druhé. Zápasí se i v nás samých, jde o naše duše. V každém z nás je kus Jidáše, Kaifáše či Piláta. Jak nás někdy láká ovládnout druhého, mít ho v hrsti, ovlivňovat jeho vůli, myšlení, city! Vědět, co přesně na něj zabere a umět toho využít! A umývat si ruce – já nic! Není toto ďábelské pokušení naším častým denním chlebem? Snad ani nechceme, snad jsme si jen zvykli, že podle tohoto mocenského principu se svět točí. V politice, v rodině, ve společenství lidí.
Ježíš Kristus – ten od jeslí a kříže – ale odmítá takový princip uznat za pravidlo a nutnost. Nepřistupuje na něj a svým životem ho odmaskovává a narušuje. Celým svým životem ukazuje opačným směrem – k pokoře, lásce, odpuštění, k milosrdenství, k přijetí druhého. Ježíš nejen mluví – on prostě žije jinou možnost života – Boží možnost – a proto stojí nakonec výš než Herodes, Kaifáš či Pilát a může přemoci i jejich stinné stránky v nás. – Právě pro tuto jeho sílu a moc nazýváme Ježíše Krista Pánem. V každém z nás je kus Jidáše, Kaifáše či Piláta. Ale může v nás být také pořádný kus Krista! A bude to kus vše ostatní přemáhající.
K vánočnímu Betlému patří vojáci. Patří tam stejně jako naše bolesti, smutky, starosti, beznaděj, nemoci, utrpení, smrt. Patří tam stejně jako násilníci a teroristé sužující dnešní svět. Stejně jako naše charakterové vady i nechtěná ublížení. To vše patří k Betlému. Avšak – nebojme se toho! Upřeme svou pozornost k betlémskému dítěti. K tomu od jeslí a kříže. Ono je znamením naděje. Naděje, že boj se silami temnoty a zla, který zdaleka ještě není dobojován, má smysl. Že Ježíšova oběť, která není jen gestem, která něco stojí, ta oběť očišťuje a slibuje vítězství. Vždyť se zápasí také o naše duše. A cenou vítězů bude společenství s Bohem i lidmi.
Nebojme se, tato naděje v Krista není marná. Betlémská hvězda signalizuje, že už teď je možno leccos tušit a jednou bude jasně vidět. Proti té naší tmě, proti všemu zlému, co v našem Božím – nebožím světě máme a děláme - proti tomu Bůh začal něco dělat. Můžeme se přidat. Nebojme se žít z té betlémské naděje – a Pán Bůh nám v tom pomáhej, Bůh nám žehnej. Amen.
25.12.2021 Prčice
Pozdrav: Milé sestry a bratři v Kristu, vítám vás v tento sváteční den – Boží hod vánoční.
AP: Milost našeho Pána Ježíše Krista a láska Boží a přítomnost Ducha svatého se všemi vámi!
Introit:(Ž 93,1) Hospodin kraluje! Oděl se důstojností. Oděl se Hospodin, opásal se mocí. Pevně je založen svět, nic jím neotřese. Amen.
Píseň: 298 – Tichá noc
Modlitba: Pane Bože, přišlý k nám v Synu, děkujeme Ti, že jsme se zase dočkali vánoc. Že si zase můžeme společně připomínat, že tady ve světě, všelijak temném, nejsme sami, ale že tu jsi s námi. Že s námi neseš všechna naše trápení, naše smutky, beznaděj, problémy i utrpení, které zažíváme v našich životech. Děkujeme Ti, že se už nemusíme bát, když ty nás držíš za ruku a vedeš nás do světla, navzdory vší temnotě, která je v nás i mezi námi. Pane, prosíme Tě, otevři naše srdce, ať můžeme přijmout tu velkou radost a naději, kterou jsi nám připravil příchodem svého Syna a ať z této naděje dovedeme žít. Pane, prosíme tě, přijď a provázej nás dnešními bohoslužbami. Amen.
1čtení: Mt 2,1-12
Píseň: 281 – Narodil se Kristus Pán
2 čtení: Mt 2,13-16 kázání
Píseň: 297 – Slyš, jaká to libá píseň
VP
Píseň: 261 – Aj, vzácný čas přišel (1-5)
Ohlášky:
Přímluvná modlitba: Pane, dej, aby pokoj, naděje i veselí o těchto svátcích rostly z ujištění, že Boží dobro se projevilo, když k nám Bůh ve svém milém Synu přišel, aby již s námi zůstal a nikdy nás neopustil.
Pane, prosíme za všechny nemocné, trpící, umírající a za ty, kdo se o ně starají.
Prosíme za všechny smutné, opuštěné, za ty, kdo jsou v tyto dny sami.
Prosíme za všechny, co tu dnes nemohli být s námi. Amen
Poslání: (Iz 43,1-3a) Nyní toto praví Hospodin, tvůj stvořitel, Jákobe, tvůrce tvůj, Izraeli:
Neboj se, já jsem tě vykoupil, povolal jsem tě tvým jménem, jsi můj. Půjdeš-li přes vody, já budu s tebou, půjdeš-li přes řeky, nestrhne tě proud, půjdeš-li ohněm, nespálíš se, plamen tě nepopálí.
Neboť já Hospodin jsem tvůj Bůh, Svatý Izraele, tvůj spasitel. Amen
Požehnání:
Píseň: 579 – Ó králi věků důstojný