Mt 7,21-23

18.4. 2021 Prčice, „virtuální“ bohoslužby.
Milé sestry a bratři v Kristu, srdečně zvu k dalším „virtuálním“ bohoslužbám. Dnes slavíme neděli milosrdenství Páně.
Milost našeho Pána Ježíše Krista a láska Boží a přítomnost Ducha svatého se všemi vámi!
Veleben buď Bůh a Otec Pána našeho Ježíše Krista, neboť nám ze svého velikého milosrdenství dal vzkříšením Ježíše Krista nově se narodit k živé naději (1P 1,3).

Modlitba: Zmrtvýchvstalý, živý Kriste! S tebou slavíme vítězství života, radujeme se z pevné naděje, z toho, že stíny smrti musejí vycouvat z našeho světa. Zachovej nám tu velkou útěchu tohoto dne, až budeme ve všední dny zase zažívat, jak je strašně křehké a snadno zničitelné to všechno, co pro nás tak mnoho znamená: naše štěstí, naše zdraví, naše síly. Náš život pomine, ty však zůstáváš a otevíráš nám budoucnost ve své živé přítomnosti. Pane, prosíme Tě, promlouvej k nám svým Slovem. O Tvého Ducha, o Tvou přítomnost prosíme. Amen.

1čtení: Ž 46,1-8

Píseň: 355 – Kristus má v rukou celý svět

2 čtení: Milé sestry, milí bratři, slova pro dnešní kázání najdeme v závěru Ježíšova Kázání na hoře (Mt 7, 21-29). Jsou rozdělena na dvě části: „O pravém učedníku“ (Mt 7, 21-23) a na „Podobenství o dvou stavitelích (Mt 7, 24-27).

Mt 7,21-23: Ne každý, kdo mi říká „Pane, Pane“, vejde do království nebeského; ale ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích. Mnozí mi řeknou v onen den: „Pane, Pane, což jsme ve tvém jménu neprorokovali a ve tvém jménu nevymítali zlé duchy a ve tvém jménu neučinili mnoho mocných činů?“ A tehdy jim prohlásím: „Nikdy jsem vás neznal; jděte ode mne, kdo se dopouštíte nepravosti.“
Kázání:
Ne každý, kdo mi říká „Pane, Pane“, vejde do království nebeského; ale ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích. - Na první pohled se může zdát, že Ježíš zde staví do protikladu slova a činy. Že mluví proti křesťanským lenochům, kteří sice Ježíše svými ústy vyznávají, ale nečiní vůli jeho Otce v nebesích. Ale následující verše nás z této domněnky vyvedou. O těch učednících se přece nedá říct, že by jen mluvili a nic nečinili. Vždyť kromě toho, že vyznávají Ježíše jako svého Pána, tak v jeho jménu prorokují, konají exorcismy a jiné mocné činy. Těžko jim vyčítat nečinnost. A ještě navíc – jejich skutky nejsou jen tak ledajaké, ale jsou to skutky spojené s dary Ducha svatého.
Ale přesto jim Ježíš vmete do tváře výtku: „Nikdy jsem vás neznal; jděte ode mne, kdo se dopouštíte nepravosti.“ – Krutá slova. Jakou nepravost má Ježíš na mysli? Ježíš zde nezpochybňuje to, co říkají. Oni toto všechno opravdu činili a opravdu v jeho jménu. Přesto se k nim v onen den nezná. V onen den – tedy v den soudu, při kterém Syn člověka shromažďuje ty, které poznává jako své.
Vypadá to, že ti, kteří zde vyznávají Pane, Pane… - netrpí nedostatkem skutků, ale míjejí se s tím podstatným – s milosrdenstvím. Nedá se jim upřít obětavost, ale jejich aktivita je obrácena jinam. Není to činění vůle nebeského Otce, říká jim Pán Ježíš.
Jak ale poznáme vůli Boží? – Můžeme ji poznat, či spíš poznávat v Kristu Ježíši. Sledovat, co dělá, jak jedná, jak se rozhoduje, s kým se stýká, komu a čemu dává přednost. Sledovat jeho činy – tedy především jeho vůli k lásce, smíření, odpuštění, naději, milosrdenství a vstřícnosti k bližním. Nepravostí jsou zde nepochopením toho podstatného, toho, co je smyslem zákona a hojnější spravedlnosti, jak se různě ozývá v Ježíšových slovech.
Nikdy jsem vás neznal; jděte ode mne, kdo se dopouštíte nepravosti. – Zdá se to hodně tvrdé, ale je to vlastně nadějné – jsme varováni a upozorněni, že v onen den Ježíše nikdo neoklame.

Ježíšovo Kázání na hoře se chýlí ke konci. Ale evangelista Matouš nám zachoval ještě další Ježíšovo slovo – Podobenství o dvou stavitelích Mt 7, 24-27:
A tak každý, kdo slyší tato má slova a plní je, bude podoben rozvážnému muži, který postavil svůj dům na skále. Tu spadl příval, přihnaly se vody, zvedla se vichřice, a vrhly se na ten dům; ale nepadl, neboť měl základy na skále. Ale každý, kdo slyší tato má slova a neplní je, bude podoben muži bláznivému, který postavil svůj dům na písku. A spadl příval, přihnaly se vody, zvedla se vichřice, a obořily se na ten dům; a padl, a jeho pád byl veliký.
Kázání:
Evangelista Matouš nám zde předkládá obraz života jako budování domu. Oba hrdinové se chovají podobně, přesto je jeden bláznivý a jeho život ztroskotá, zatímco druhý je rozvážný a jeho dům ustojí i katastrofy.
Oba muži si postavili dům. Domy obou jsou shodně vystaveny větru, dešti a povodni. A přece když dva dělají totéž, není to totéž. Jeden z nich je blázen a druhý moudrý, přestože oba zdánlivě žijí stejně, o stejné věci usilují a stejným zkouškám jsou vystaveni. V čem tedy spočívá bláznovství blázna a rozumnost rozumného? - Rozdíl spočívá jen v tom, o co svoji stavbu na počátku opřeli. Rozumnost a bláznovství se projevují tím, jaký kdo zvolil základ pro svoji stavbu, tedy pro svůj život.
Nestačí prostě něčemu věřit, je důležité čemu. Ne všechny cesty vedou k životu a ne všechny základy udrží dům uprostřed pohrom. Stavět na skále je rozumné, zatímco stavět na písku znamená přinejmenším nepočítat s povodní. Není tedy jedno, na čem člověk staví svůj život.
Ten, kdo staví dům na skále, je ten, kdo slyší tato má slova a činí je, říká Ježíš. Nejde jen o přitakání Ježíšovým slovům, ale o způsob života.
Jestliže dům zde slouží jako obraz života, není řečeno, že by Kristův učedník vybudoval krásnější nebo pevnější dům. Není řečeno, že by si vybudoval lepší životní kariéru nebo útulnější či spořádanější domov jen proto, že je učedníkem. Ani jedno zde Ježíš neslibuje.
Právě tak není řečeno, že životní katastrofy (příval, povodeň, vichřice) se jednomu vyhnou a na druhého dopadnou. Ježíš neslibuje svým učedníkům bezbolestný život ani žádnou speciální „přízeň štěstěny“.
Jediné, v čem se oba muži vzájemně liší, je základ, na kterém postavili. V jednom případě to byl právě základ, který obstál a podržel celou stavbu, ve druhém případě nepřítomnost tohoto základu spolupůsobila jeho pád.
Tento základ je cosi mimo nás (mimo vlastní stavbu), co nezávisí na nás, naopak my závisíme na něm. V tomto smyslu podobenství není moralistické, nepovyšuje se nad ty, kterým se jejich stavba zhroutila, ani se nechlubí stavbou, která obstála. Životní příběhy mohou být různé - protkané různými úspěchy, neúspěchy i tragédiemi - celkem nezávisle na tom, zda někdo je nebo není Ježíšův učedník, popřípadě je nebo není „věřící“. Liší se v tom, že učedník má i v nejhorší katastrofě něco či někoho, kdo ho „podrží“.
Na tomto místě si lze položit otázku: Na čem stavíme své domy? Na čem budujeme své životy? - Na Bohu, který je naše útočiště i síla, pomoc v soužení vždy velmi osvědčená? Ve všelikém soužení pomoc vždycky hotová? - Pokud ano, pak se opravdu spolu s autorem žalmu 46 (1. čtení) nemusíme bát, byť se převrátila země a základy hor se pohnuly v srdci moří byť i ječely a kormoutily se vody jeho, a hory pro jejich zpupnost se třásly! (srv. Ž 46,1-4).
Tou skálou je náš Pán Ježíš Kristus. Tuto skálu nikdo z nás „budovat“ nemusí. Nemusíme ji shánět. Ona tady je.

Když Ježíš dokončil tato slova, zástupy žasly nad jeho učením, neboť je učil jako ten, kdo má moc, a ne jako jejich zákoníci (Mt 7,28-29).
Není divu, že zástupy žasly. S takovou mocí či spíše pravomocí od Boha je ještě nikdo neučil. Ježíš nám ve svém učení na hoře nepředkládá pouhý morální ideál, ke kterému máme „pokud možno“ spět. Nepředkládá nám ani nějaký absolutní požadavek, který nás má jen beznadějně usvědčit z neschopnosti. Ježíš vyhlašuje své požadavky jako naprosto reálné – dostávají se ovšem do tvrdého střetu s realitou světa, jak ji známe. Ale jeho učedník se má a může zříkat hněvu, vycházet vstříc nepřátelům, jednat správně bez aplausu, umět pozbýt toho, co potřebuje – navzdory tomu, jak s tím v tomto věku pochodí.
Nejde o to, že bychom uskutečnění toho všeho odkládali někam do krásné, eschatologické budoucnosti. Ježíšova pravomoc, se kterou slyšíme jeho zvěst, spočívá v tom, že jeho příchodem už zde ten věk, ty poslední věci jsou. Jeho slovy a činy nastává nový věk. Jeho vzkříšení je nová realita pro všechny. Příchod Království je zvěst milosti, ale tak silná zvěst, že má mobilizující účinnost. Ježíšův učedník svým jednáním již vytváří společenství nového řádu. Vzniká Kristova obec, která je výzvou tomuto světu, zůstávajícímu při starém věku a spějícímu tak ke konci. Tato obec je ve svém rozptýlení přítomna všude a stárnoucí svět se její výzvy nezbaví. Amen.

Píseň: 192 – Dobře staví, kdo zná a ví

Příml. modl.: Náš Pane, ve velikonočním jitru jsi otevřel cestu k budoucnosti tvého Království.
Proto se modlíme za všechny, kterým tato cesta nic neříká, za všechny, které svírá minulost jako past, za ty, kdo nemohou dál.
Moc smrti byla poražena Ježíšem z Nazareta, - a proto tě prosíme - za všechny nemocné - za postižené na těle i na duši - za ty, kdo umírají hladem - uprostřed válečného násilí - za ty, kdo nemají sílu k životu ani k lásce.
Zůstáváš nám nablízku a povzbuzuješ slovem evangelia i u Kristova stolu
- proto prosíme za všechny, kdo zůstali sami, uzavřeni v cizotě, samotě nebo bolesti, zapleteni do svých problémů.
Tvůj Duch, který inspiroval proroky - a vedl poutníky - vzbuzuje nový život - otevírej naše otupělá srdce - dávej nám vždy znova s důvěrou povstávat a navzájem se posilovat důvěrou, že tvé království roste - a slavně zvítězí.
Pane, prosíme tě, vyslyš nás, když k tobě společně voláme: Otče náš,…

Poslání: (Zj 1,18) Kristus praví: Byl jsem mrtev – a hle, živ jsem na věky věků. Mám klíče od smrti i hrobu. Amen.

Požehnání: Milost Pána Ježíše buď se všemi námi! Amen.

Píseň: 579 – Ó králi věků důstojný