Žd 2,14-18 kázání
Milé sestry, milí bratři, my lidé jsme někdy jako stroj, který je poháněn prapodivnou energií. Mnozí se řítí bezhlavě vpřed, téměř bez odpočinku - v touze po vyšší úrovni, po hmotném zabezpečení. Někteří soutěží, aby předstihli druhé, aby nezůstali pozadu. Jiní si chtějí něco užít - dohnat to, co snad zameškali.
Někdy lidé nespěchají ani z chtivosti, ani v touze po vyšší úrovni, ani ze soutěživosti - ale proto, aby co nejvíce vyplnili čas – čas, který by vnucoval nepříjemné myšlenky, pohnul svědomí k přemýšlení o budoucnosti a přenášel člověka až k posledním dnům bytí.
Motorem, který nás žene - je strach. Nemyslím tím nějaký pud sebezáchovy – ten je důležitý pro naše přežití. Myslím tím strach s velkým S. Není ani možné vypočítat, co všechno tato síla působí a jakou úlohu hraje v lidském životě. Strach nás svazuje, že se cítíme jako ve svěrací kazajce. Strach provází jeho věrné společnice - zoufalství a beznaděj. Máme strach o sebe, o své blízké, o druhé.
Lidé obecně mají strach ze stárnutí - chtěli by být věčně mladí – a tak hledají různé metody, které by pomohly budit aspoň zdání mladosti. Člověk má strach z toho, aby nebyl druhým na obtíž. Zneklidňuje ho představa, že by si musel dát někdy posloužit. Trápí ho budoucnost potomků – co si bez něho počnou, až on tu nebude? Má strach ze světových konfliktů, z katastrof, z epidemií. Není snad oblasti v lidském životě, která by nebyla zdrojem strachu. Jednou z nich je také utrpení. Člověk nechce trpět. Do věku velkých technických a chemických vymožeností se utrpení jaksi nehodí.
Strach je stínem člověka od pradávna. Pronásledoval ho v dobách, kdy za každým přírodním úkazem, v každém keři či studánce viděl sídlo démona či bůžka. Aby ho nepotkalo něco zlého - snažil se udržet si jejich náklonnost kultickými úkony, dodržováním rituálních předpisů a magií.
Společným jmenovatelem všech těchto malých i velkých obav - je strach ze smrti. Člověk je jako v začarovaném kruhu. Má strach - proto se chce proti smrtí nějak pojistit - a zatím ho tento strach tím více žene v náruč smrti. Strach – jak je známo, podrývá zdraví. Je příčinou mnoha nemocí, tělesných i duševních. Strach ze smrti dovede člověka značně potrápit. A nejen to. Především zotročit tak, že ho odvádí od Boha a vrhá v moc ďábla, který je v epištole Židům označován za vládce smrti – tedy do jisté doby.
Co pro nás znamená smrt? Pro většinu lidí je koncem existence, po kterém následuje nicota. Člověk bez víry v Boha má strach z nebytí. Smrt sama o sobě by snad nebyla tou nejhrozivější skutečností. Tou je spíš představa, že po smrti je ono „nic“. Ten, kdo věří v Ježíše Krista – ale ví že Ježíš nad smrtí zvítězil. Bůh Ježíše vzkřísil - a tak dokázal, že smrt nad ním nemá moc.
Smrt nemá poslední slovo ani v našem životě. I pro nás ale smrt znamená v jistém smyslu konec možností, konec lhůty, konec příležitostí, které nám Pán Bůh z milosti dává - abychom poznali svůj hřích, odvrátili se od zlého a obrátili se k němu a žili s ním v obecenství bratří a sester, které spojuje Kristova láska. Obecenství s Bohem není a nemůže být přerváno smrtí. Po časné smrti – tedy po smrti v tomto světě - není žádné „nic“. Těm, kteří zůstávají v Ježíši Kristu, je zaslíben věčný život v království lásky, svobody a pokoje.
Epištola Židům měla ukázat, že trpící Kristus je ten pravý Mesiáš. Měla být i potěšením, povzbuzením a posilou těm, kteří byli na pokraji pronásledování, kteří měli strach z utrpení. Současně ale i napomenutím a varováním před zradou Ježíše Krista, před odstoupením od víry v něho.
Smrt byla pro tehdejší posluchače velmi aktuální. Ale pro koho z nás není? Setkáváme se s ní často. Smrt patří k životu. A přece nás stále zneklidňuje. Bible zná pohled víry, kdy tělesná smrt není příčinou strachu. V Písmu však je jmenován ještě jeden druh smrti - smrt druhá či duchovní. Propadne-li jí člověk (a nevěra k ní míří již před smrtí tělesnou) - je zbaven navždy Boží přítomnosti a tedy obecenství s Bohem.
Do našeho strachu - kterému jsme poddáni, protože jsme tělo a krev, nikoli andělé, protože naše těla jsou křehká a snadno zranitelná - nám zní zvěst o bratru, který vzal na sebe naši podobu se vším, co nás zotročuje - aby nás zbavil stínu smrti. Ztotožnil se s námi v našem utrpení, v našem lidském údělu. Zvláštním způsobem byl schopen jej unést – my toho schopni nejsme. Hroutíme se často při sebemenším náporu, klesáme při sebemenších neúspěších.
List Židům nás ujišťuje: Syn člověka vzal naše malá i velká trápení na sebe. Snášel je v lidském těle. Svým utrpením se ztotožnil s člověkem. Neujímá se andělů - ti to nepotřebují - ale synů Abrahamových. Těch, kteří jsou ze všeho lidstva voláni k víře. Těch, kteří jsou - protože žijí ve světě - vystaveni pokušením a svodům. Těch, kteří sami o sobě klesají a potřebují uchopit za ruku a pozvednout. Těch, kteří vědí o své chatrnosti a slabosti. Těch, kteří potřebují napomenutí i potěšení. - Ježíš Kristus sestoupil do jejich podmínek a tím i do našich – sestoupil do našich všedních dnů. Stal se nám bratrem tak, že prošel všemi zkouškami, které potkávají i nás a jde naší cestou s námi a zjevuje nám svou záchranu. Ti, kdo v něho věří a chopí se jeho nabídnuté ruky, obdrží jistotu, že je tato pevná ruka povede.
Slůvko „musil“ (v. 17): proto musil být ve všem jako jeho bratří - nás může svádět k představě, že nebylo vyhnutí, že to byl už Ježíšův „osud“ takhle trpět a zemřít. Z jiných biblických míst ale víme, že Kristus na sebe vzal úděl člověka dobrovolně. Obsah řeckého výrazu musil - můžeme vyjádřit opisem: cítil povinnost být jako jeho bratří. Ztotožnil se s nimi - a přece byl jiný. Byl plný Božího milosrdenství, cítil s lidmi.
Kdo sám neprojde bolestí a utrpením, může sotva porozumět tomu, kdo jimi prochází. Kdo je tělesně zdatný - těžko pochopí toho, kdo se snadno unaví anebo toho, kdo je stále trápen bolestmi. Jak se říká: zdravý nemocnému nevěří. Kdo nikdy nemiloval - nevžije se do blaženosti toho, koho láska zaujala, anebo do zoufalé opuštěnosti toho, kdo někoho milovaného ztratil. Jen tehdy můžeme druhého plně pochopit, cítit s ním - když proděláme totéž co on.
Tak tomu bylo s Ježíšem. Ježíš s námi cítí - protože sám na sobě zakusil, jak je člověku nesmírně zapotřebí Božího milosrdenství. Přináší Boží milosrdenství těm, kteří je nejvíce potřebují: bědným chudým, ustrašeným a zotročeným. Chce jim pomoci z oblasti a panství smrti, které jsme podrobeni svým hříchem.
Ježíš obětoval sám sebe: je smírčí oběť i obětník – velekněz zároveň. Tím se stává původcem záchrany, vůdcem ke spasení, neboť nás vyvádí ze smrti a hříchu a otvírá cestu do nebeské svatyně.
Ježíš se osvědčil velekněžsky: pro své utrpení, protože podstoupil všecky zkoušky a obstál v nich, i pro tu zkoušku poslední – pro svou smrt a slavné vítězství nad ní - může pomoci těm, na které zkoušky přicházejí. Ve slově zkouška je obsaženo i pokušení. Pán Ježíš poznal nejednou, co to pokušení je. Zná naši situaci - ví, jak snadno pokušení podléháme. Jen on je pro nás pravou pomocí a zastáncem. Nic a nikdo jiný nás nemůže zbavit Zlého, který se nás snaží svést z pravé cesty za ním, na které musíme se zkouškami počítat. Nejsme však v nich ponecháni osamoceni. On je při nás svou pomocí.
Z těchto slov vyzařuje radost, útěcha a síla! Nejen pro hlouček pronásledovaných a ustrašených v 1. století, ale pro nás všechny. Ježíš Kristus zlomil moc smrti. Vzal na sebe tíhu hříchu, lidské porušenosti a obnovil spojení s Bohem. Usiluje osvobodit člověka od strachu ze smrti. Pomáhá v pokušeních a zkouškách. Aby toho byl schopen, stal se dobrovolně člověkem. Jen pro vítězné zprubování se mohl stát zachráncem a veleknězem, kterým je nyní až navěky. Amen.
24.10. 2021 Prčice
AP: Ve jménu Boha Otce, i Syna, i Ducha svatého!
Pozdrav: Milí bratři a sestry, vítám vás v toto nedělní ráno. Dnes slavíme 21. neděli po sv. Trojici
Intro:(Ř 8, 37-39) Apoštol praví: Ale v tom všem slavně vítězíme mocí toho, který si nás zamiloval. Jsem jist, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc, ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu. Amen
Píseň: 171 – Buď pánu čest
Modlitba: Milostivý Bože, stojíme zde před tebou se všemi chybami, se všemi nadějnými tužbami i se svými obavami. Děkujeme ti, že se k nám ve svém Synu Ježíši Kristu skláníš a tak nás zbavuješ úzkosti, starostí a strachu, co bude zítra. Dej, prosíme, ať se s důvěrou na něho spolehneme, že nás nenechá osamocené v ničem, co na nás dolehne. Svým svatým Duchem nás ujisti o své lásce, která je větší než náš hřích. Dej, ať očekáváme na tvou pomoc, ať nehledáme oporu nikde jinde než ve tvém Synu a našem Pánu Ježíši Kristu. Amen
1čtení: Ř 8,1-17
Píseň: 373 – Ó sešli Ducha svého (675)
2čtení: Žd 2,14-18 kázání
Píseň: 631 – Nám pomoz, Pane milý
Ohlášky:
Píseň: 248 – Ježíše se nespustím
Příml. modl.: Pane Ježíši Kriste, děkujeme ti, že ses kvůli nám stal člověkem, že jsi před námi snášel všechny zkoušky a pokušení, kterými procházíme. Podstoupil jsi kvůli nám smrt a otevřel jsi nám cestu k nebeskému Otci. Pomoz nám, abychom na to nikdy nezapomněli, ale připomínali si to, když si zoufáme, když jsme ustrašení, unavení životem, usoužení, když nás zmáhá bolest a utrpení, když se nám zdá, že ze všeho toho nevidíme východisko. Otevři svým Duchem naše oči, abychom viděli tvé vítězství, jehož moc se projevuje i dnes.
Pane, prosíme za všechny ztrápené, trpící, nemocné, osamělé. Dej, ať poznají, že ve svém trápení nejsou sami. Prosíme za všechny, co tu dnes nemohli být s námi.
Prosíme za všechna místa, kde dosud vítězí lidská tvrdost, nepřátelství a násilí. Prosíme, aby do našeho světa pronikalo tvé Království a vítězila tvá moc.
Nevyslovené prosby vložme do modlitby Páně: …
Poslání: (Ef 5,1-2) Jako milované děti následujte Božího příkladu a žijte v lásce, tak jako Kristus miloval nás a sám sebe dal za nás jako dar a oběť, jejíž vůně je Bohu milá. Amen.
Požehnání: Ať Hospodin ti žehná a chrání tě.
Ať Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář a je ti milostiv,
ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem. Amen
Píseň: 485 – Král věčný nás požehnej