Kázání Petra Macka
Kázání na první adventní neděli
Když se přiblížili k Jeruzalému a přišli do Betfage na Olivové hoře, poslal Ježíš dva učedníky a řekl jim: „Jděte do vesnice, která je před vámi, a hned naleznete přivázanou oslici a u ní oslátko. Odvažte je a přiveďte ke mně. A kdyby vám někdo něco říkal, odpovězte: ‘Pán je potřebuje.’ A ten člověk je hned pošle.“
To se stalo, aby se splnilo, co je řečeno ústy proroka: ‘Povězte dceři siónské: Hle, král tvůj přichází k tobě, tichý a sedící na oslici, na oslátku té, která je podrobena jhu.’ Učedníci šli a učinili, co jim Ježíš přikázal. Přivedli oslici i oslátko, položili na ně pláště a on se na ně posadil. A mohutný zástup prostíral na cestu své pláště, jiní odsekával ratolesti stromů a stlali je na cestu.
Zástupy, které šly před ním i za ním, volaly: „Hosanna Synu Davidovu! Požehnaný, který přichází ve jménu Hospodinově! Hosanna na výsostech!“ (Mt21,1–9)
Hlasitě jásej sionská dcero! Křič radostí dcero jeruzalémská! Hle přichází k tobě tvůj král: je spravedlivý a vítězný, pokorný, sedí na oslu, na oslátku, mláděti oslice. Z Efraima odstraní vozy a z Jeruzaléma koně, odstraněn bude válečný luk. Národům ohlásí pokoj. Jeho říše bude sahat od moře k moři a od Řeky ke koncům země. (Za 9,9–10 Jeruzalémská Bible)
Advent znamená příchod a jedním z „příchodů“, který se v církevním roce při této příležitosti připomíná, jeJežíšův příjezd do Jeruzaléma v předvečer židovských velikonoc. Zaznamenávají ho všechna čtyři evangelia. Nejznámější je záznam evangelisty Matouše, který klade i zde zvláštní důraz na to, že všechno, co se s Ježíšem Nazaretským a kolem něho děje, je naplněním starozákonních prorockých zaslíbení. Ježíšův příjezd do Jeruzaléma na oslu je naplněním Zacharjášova proroctví. Zacharjáš se jím obrací na boží lid v jeho rozptýlení a duchovním ochabnutí a volá jej zpět na boží cestu: Budoucnost nemá vyzývavé vystupování a hrubost, ale majestát skrytý v poníženosti a nenásilí. Je jasné, že jde o vizi kýženého stavu, kdy existující nepřátelství i rozdělení bude zažehnáno, kdy všichni prožijí duchovní obnovu a domovina lidu, který žije pod boží vládou, nabude znovu své původní šíře.
Co ale ty trochu zvláštní okolnosti, za nichž dochází k naplnění této vize v Ježíšově příběhu? Zaujaly i Dorothy L. Sayersovou, spisovatelku a překladatelku známou především detektivními příběhy. Patřila k výrazným osobnostem anglické literatury již před první světovou válkou a potom během ní a po ní. Po druhé světové válce však tato dcera anglikánského duchovního opustila detektivky a věnovala se převážně křesťanským tématům v touze zpřístupnit tradiční křesťanskou nauku svým současníkům. Proslula především dramatizací biblické látky; byla totiž přesvědčena, že obsahem křesťanského učení je příběh, ne soubor nějakých tvrzení, a křesťanskou zvěst prověří pouze dramatická scéna. Proto také v roce 1941 vyhověla žádosti rozhlasu BBC, aby pro pravidelný pořad pro děti a mládež napsala sérii půlhodinových rozhlasových her, věnovaných životu Ježíše Krista, jak jej líčí novozákonní evangelia. Celá série byla pak vysílána pod názvem „Zrozen, aby byl králem“ a vzbudila obrovský ohlas, a to hlavně mezi dospělými posluchači. Osmá hra z tohoto cyklu dvanácti her se jmenovala „Královská cesta“ a týkala se právě okolností Ježíšova vjezdu do Jeruzaléma. Autorka zde, tak jako v ostatních příbězích, vyplňovala mezery toho poměrně stručného biblického vyprávění tak, aby popisované události dávaly co největší smysl. Přitom hojně uplatňovala svůj detektivní talent.
Podle Sayersové muselo jít i v událostech, které líčí náš oddíl, o víc než o Ježíšovu snahu tak trochu teatrálním způsobem zinscenovat „naplnění“ dávného biblického proroctví. Věděla, že slova „To se stalo, aby se splnilo, co je řečeno ústy proroka“ jsou dodatečným komentářem evangelisty a znamenají: „takto se naplnilo to dávné proroctví“. Proroctví se nenaplňuje tím, že to někdo vezme do svých rukou a jedná účelově. Nemohlo to přece být tak, že Ježíš se s někým domluvil, aby tam měl připraveného oslíka, až pro něj pošle. Muselo za tím být spíš jiné účelové jednání, které mělo svou vlastní motivaci a které shodou okolností způsobilo, že se dávné proroctví naplnilo zcela přirozeně.
Sayersová si ve svém zpracování pomáhá tím, že do „věci“ zapojuje učedníka Jidáše. O něm je známo, že Ježíše zradil, že jej za odměnu vydal židovským úřadům. Obvykle se to vykládá tak, že Jidáš byl tajný zélota, tj. příslušník lidového hnutí odporu proti římské
okupaci izraelského území, který doufal, že Ježíš se ve jménu „božího království“, o kterém kázal, postaví do čela ozbrojeného střetnutí s okupanty. Ježíše zradil buď v předtuše, že se v něm zklamal – anebo chtěl prostě vyvolat situaci, kdy Ježíš bude muset jednat, bude se muset bránit... Když to pak všechno dopadlo jinak, zoufalý Jidáš se oběsil.
Naše autorka ovšem pojala jeho roli trochu osobitě. V jejím líčení je Jidáš představen jako protřelý intelektuál a egoista s ambicemi sehrát politicko-nábožensky významnou roli a mít přitom věci zcela pod kontrolou. Jidáš je nejinteligentnější ze všech učedníků – má dobrou intuici i představivost, rychle všechno vnímá (politický dosah Mesiášova působení i nutnost jeho mučednické smrti), není v tom však žádné osobní zaujetí a hlavně žádná ochota sám něco obětovat. Nikomu nedůvěřuje a také nevěří, že někdo může mít čisté motivy: ví dobře, že moc dokáže korumpovat. (U Ježíše sice váhá, ale přál by si, aby se ani tady nemýlil). Jeho přesvědčení, že má všechny „přečtené“, nakonec způsobí, že se zaplete víc než kdokoli jiný. (Tolik ve veliké zkratce.)
Sayersová doplňuje ten Jidášův part ještě o postavu skutečného zéloty (dnes bychom asi řekli teroristy) jménem Baruch. Tomu jde, arci v náboženském koloritu, o čistě politické cíle – o společenský převrat. Bůh přece pomůže jen těm, kdo si pomohou sami, a navíc, boj za nezávislost je přece povinností všech Židů. Záškodnická činnost proti okupační moci a jejím přisluhovačům nepotřebuje žádné ospravedlnění. Ježíš je pro něj důležitý, protože za ním jdou zástupy. Proto se jej pokusí získat ke spolupráci. Nejprve přímo, později prostřednictvím Jidáše (detaily teď nejsou důležité). Nakonec ovšem Jidáše (který má svá vlastní želízka v ohni) obejde. Posílá za Ježíšem posla s písemným návrhem dohody: S konkrétním člověkem ve vesnici se domluvil, že u jeho domu bude přivázán osel i kůň. Jestliže si Ježíš pošle pro koně, znamená to, že se chce nechat provolat králem a Baruch bude vědět, že může se svým oddílem vyrazit do útoku. Jestliže si Ježíš pošle pro osla, bude to pro Barucha znamenat, že si musí počkat na jiného Mesiáše, jiného krále. A my už víme, jak to dopadne: Ježíš teď ví, kam má učedníky poslat, a zcela v duchu toho, jak chápe své zmocnění a své poslání, posílá samozřejmě pro osla, a ne pro koně.
Do sledu událostí patří ještě scéna, kdy si Jidáš promluví s tím Baruchovým tajným poslem: Všiml si, že přišel za Ježíšem a něco mu předal. Co v tom poselství bylo, nemůže ovšem ten posel Jidášovi vyzradit, ani kdyby chtěl: Neumí totiž číst. Baruch, který ví, že Jidáš je ve střehu a čeká na svou příležitost, se takto zajistil proti úniku informací. Posel je tak schopen Jidášovi pouze sdělit Ježíšovu odpověď. Ta zní, že „Baruch dostane svoje znamení“. Jidáš to pochopí tak, že Ježíš se přece nakonec nechal koupit, že se nechal zkorumpovat, a tak ze vzteku a taky proto, aby nakonec zůstal pánem situace, Ježíše vyzradí nejvyšší židovské radě. Teď už je v příběhu všechno jasné: Víme, jak se do příběhu dostal osel, a také víme, že tak zcela přirozeným způsobem nastala příležitost, aby se naplnilo Zacharjášovo proroctví. Také známe motivy Jidášova jednání, jeho zrady a potom i jeho zoufalství, když přijde na svůj omyl a vidí, že se klíčovým hráčem vůbec nestal.
Ano, i tak nějak se to mohlo ve skutečnosti odehrát. Nebylo by to proti vyznění evangelijního příběhu, nezměnilo by to jeho základní poselství – a událost „naplnění“ proroctví by tím byla chráněna proti nedorozumění. Ale mohlo to být také úplně jinak. Nemuselo jít vůbec o žádné domluvené znamení – ani ze strany Ježíše, ani někoho jiného. Mohlo jít o Ježíšovo spolehnutí se na představivost a pohotovost těch, kdo vyhlížejí „boží království“, kdo napjatě očekávají příchod režimu, který se opravdu odliší od těch běžných mocenských struktur. Ti, kdo vzali Ježíšovo kázání a působení vážně, a proto nepochybují, že skutečnými božími syny a dcerami jsou ti, kdo „působí pokoj“ (Mt 5,9), a že země jednou skutečně připadne těm, kdo jsou „tiší“ (Mt 5,5), ti také všemu navzdory věří, že proroky ohlášené překování zbraní na užitečné nástroje (Iz 2,4; Mi 4,3) není v božím světě nereálné. Takové mohl symbol „oslíka“ ve spojení s vladařským „příkazem“ přinejmenším povzbudit k účasti na veřejné manifestaci této naděje.
Tradiční i nové překlady toho původního Zacharjášova poselství tu trochu pokulhávají za originálem: Místo „pokorný“ by mělo být spíš „ponížený“ a namísto „spravedlivý“ asi
„ospravedlněný“ – ve smyslu „toho, komu bylo dáno za pravdu“. Prorok Zacharjáš vyhlíží vladaře, který bude jiný než ti před ním a než ti kolem: Nebude to dobyvatel, ale nebude to slaboch, protože v jeho poníženosti bude jeho síla. Takovému Mesiáši – adeptovi na trůn – bude dáno shůry za pravdu.
V Ježíši Kristu se starozákonní prorocká zaslíbení „naplnila“ v tom smyslu, že se stala novým a konečným zaslíbením, určeným všem, kdo mají „uši k slyšení“ pro boží věci. Všechny jeho „příchody“ jsou povzbuzením k naději: Ježíš dal svým vyznavačským křtem v Jordánu „za pravdu“ Bohu (L 7,29) a Bůh dal vzkříšením definitivně „za pravdu“ člověku Ježíši (Fp 2,5-9). Takový je vztah mezi Otcem a Synem a do tohoto vztahu mají být zahrnuti i všichni, kdo se „z Boha narodili“ (J 1,13). To neznamená, že mají žít ve světě jako naivkové, kteří nic nevědí o intrikách a korupci moci, kteří se ani nemohou a ani nedokážou bránit proti násilí. Nemají se vždy chovat jen jako „bezelstné holubice“: Ježíš je učil, že když mají co dělat s „hady“, mají být „obezřetní“ (Mt 10,16), tj. nemají být hloupější než oni „hadi“. Ale nemají být jako oni: Nemají a nesmějí ztratit noblesu oné „královské cesty“. Pak, ať už jsou těmi, kdo nároky této cesty druhým bez rozpaků vyřizují, anebo těmi, kdo je k oslavě svého Pána pohotově splňují, nebudou zahanbeni.