Žalm 130 – kázání
Milí bratři a sestry v Kristu, hlubiny – hlubiny vodní – jsou ve SZ obrazem neštěstí a smutku. Vyjadřují stav člověka, kdy není o co se opřít a vyprostit se z bezútěšné situace vlastní silou. Z hlubin bezedných tě volám, Hospodine, praví žalmista.
Doufám, že nikdo z nás zrovna neleží na dně té bezedné jámy, ze které není úniku a kde jediné, co zbývá, je volat k Bohu. Ale někdo možná ano. Třeba v našem okolí, mezi našimi přáteli, známými. Ale mám kazit neděli těm, kteří jsou zrovna šťastní a veselí? - To bych nerada.
Vždyť tento žalm, tento kajícný žalm – má vlastně šťastný konec – a na tuto dobrou zprávu se chci soustředit. Jak čteme ve v. 4: Ale u tebe odpuštění; tak vzbuzuješ bázeň.
Máme před sebou žalm, píseň, báseň srdce, modlitbu, vyznání. Nechce se tu po nás, abychom s tím souhlasili a podepsali. Toto vyznání nás zve k tomu, abychom z něj čerpali pravdu, naději a sílu do svých životů. Můžeme se k té písni připojit a třeba přidat další sloky, ty svoje sloky. O těch našich bezedných jámách, o těch našich bezvýchodných situacích, ve kterých se někdy utápíme. O těch našich problémech a chybách. Ale také o tom našem čekání na Hospodina a o tom, jak nás zachránil a zachraňuje.
Na první poslech to zní jednoduše – Bůh odpouští a tak vzbuzuje bázeň. Příčina a následek. Ale něco tady nehraje. Žalmista nám to předkládá jako fakt - takto s námi jedná Bůh, takový je – odpouštějící. Slyšela jsem dokonce názor, že Bůh musí odpouštět, protože takový prostě je, vždyť to stojí v Bibli. Takový automat na odpuštění. Jaká pak vina, jaký pocit hříšnosti, jaké pokání – vždyť Bůh ví, že jsme všichni hříšní – a proto nám odpouštět musí. Přece nechce zničit všechny lidi.
Žalmista dobře ví o své hříšnosti a uvědomuje si, že před Bohem je hříšný úplně každý. Ale také ví, že nikdo, kdo by se spoléhal jen na spravedlnost, by neobstál. – Budeš-li mít, Hospodine, na zřeteli nepravosti, kdo obstojí? - Kdyby Hospodin držel ve své paměti všechna naše provinění a selhání - tedy neodpouštěl je - všichni by byli ztraceni. Ale pro autora žalmu je nepředstavitelné, že by si Hospodin přál záhubu nás všech. Bůh je přece nejen spravedlivý, ale také milosrdný. Proto žalmista s důvěrou pokračuje: Ale u tebe odpuštění; tak vzbuzuješ bázeň.
Proč by ale odpouštěním Bůh budil bázeň? Bázeň, strach - se přece naopak budí přísnými tresty. Tak to chodí ve světě. Oplácejte ránu ranou, pohrdání pohrdáním, odsouzení odsouzením – a k tomu štědře přidané úroky z úroků. Oko za oko, zub za zub, vždy čtyřnásobně, stonásobně! Takhle se přece vzbuzuje bázeň. - Někdy se má za to, že kdyby byl u nás znovu zaveden trest smrti, pak by se zločinci více báli a ubylo by trestných činů. Větší tresty - více strachu - více poslušnosti. Zavést pořádek tvrdostí a postihy – to je logické – strach je důsledkem postihu, ne odpuštění. Takový bodový systém na silnicích, to je praktická ukázka toho, jak je nutno trestat, aby se lidé báli a jezdili slušně. Kam by společnost přišla, kdybychom odpouštěli - všechno by se nám zhroutilo.
Jenže žalmista mluví o Bohu, ne o nějakém samozvaném či zvoleném vládci světa. O Bohu, od kterého vše vychází a ke kterému vše směřuje. Žádný člověk, žádná společnost, ani tato zeměkoule jako celek - nic z toho nesměřuje k nějakému vládci. Ti všichni jsou jen předposlední. Ti všichni musí budit strach tresty. Ale tresty, jakkoli jsou třeba nutné, je pouhá represe, tlak, který jakoby vše stlačí, ale neodstraní. A je-li tlaku, útlaku a z něj pocházejícího strachu příliš, pak to jednou vybuchne. Je jasné, že každá společnost nakonec musí nějaký tlak vyvíjet a tím pádem působit strach. Ale o tom tady řeč není. Bůh je totiž vládce jiné třídy. Pokud posloucháme Boha, protože se bojíme trestu, tak to ještě není Bůh, koho posloucháme.
Žalmista tady mluví o Bohu, který odpouští i těm, kdo si zaslouží trest. O Bohu, který je zcela jiný, než jak si lidé obvykle představují. O Bohu, který není pozemsky, lidsky spravedlivý. O Bohu, který s námi zachází jinak než podle představ lidské logiky. Ale právě tím Bůh překvapuje a zaráží ty, kdo čekají, že bude jednat tak, jak si představují.
Bůh nevzbuzuje bázeň tresty, ale právě svým odpouštěním, svou láskou. Bázeň v Bibli neznamená strach před Bohem, který sesílá shůry tresty. Bázeň je údiv a překvapení z láskyplného a odpouštějícího Boha. K poslušnosti k Bohu nás pak nevede strach, ale láska k Bohu, vděčnost za Boží lásku, za to, co pro nás Bůh udělal a stále dělá. - Je to veliká věc – patřit Bohu, který může odpustit i tehdy, když si jasně uvědomuji, že zasloužím trest. Že moje budoucnost není určena tím, co jsem provedla či do čeho zabředla, ale jen a jen Božím odpuštěním.
Tento žalm začíná slovy: Z hlubin bezedných. Snad to nejprve znamená dojít do hlubokosti, do bezedných hlubin, až na dno svých možností, rozeznat sama sebe jako toužící po Bohu. V hlubinách vlastní viny a vlastního ztroskotání se tak člověk setkává s Boží láskou. Bázeň je pak starost o čistotu a nedotčenost lásky, o čistotu a nedotčenost našeho vztahu k Bohu.
Vzpomněla jsem si na jednu chasidskou moudrost: Ptá se žák rabího: „Jak se může člověk dozvědět, že mu v nebi byl určitý hřích odpuštěn?“ Rabbi odpověděl: „Podle toho, že to, co udělal, již podruhé neudělá.“ – Takhle tedy působí Bůh.
Odpouštějící Bůh – prý automat na odpuštění, řekne někdo. Laciná milost, jak to nazval Dietrich Bonhoeffer. - Jak je tato milost laciná - to lze vnímat v příběhu Božím, v příběhu Ježíše Krista. V příběhu toho, který musel kvůli našim vinám zemřít, abychom my mohli žít. V příběhu toho, kdo vzal naše viny na sebe.
Tak daleko to dochází s lidskou nepravostí, že Bůh musel sestoupit až sem a sestupuje až sem, až do utrpení a smrti – tolik stojí Boží odpuštění, to je Boží odpuštění. A to budí bázeň. Bázeň, která osvobozuje a přitahuje k sobě. Přitahuje k tomu, ke kterému vše směřuje a po kterém nakonec, byť třeba nevědomky všechno touží. Augustin to kdysi vyjádřil slovy: „Neklidné je srdce moje, dokud nespočine v tobě, ó Bože.“
Jak poznat Boží odpuštění? - Vydat se na cestu odpuštění s ním. Odpouštět druhým, tak jako Bůh odpouští nám. Je to nelehká cesta ve světě, ve kterém lidé většinou slyší jen na tresty a na strach z trestů. A každý, kdo se na takovou cestu vydá, by si měl její úskalí uvědomit. Je to totiž cesta kříže, jiná taková není. Ale je to cesta, v jejímž průběhu potkáváme lidi, kteří nekonají dobro ze strachu před trestem, ale proto, že dobro má smysl. Cesta, na jejímž konci jest a již ho nahlížíš, Bůh, a třeseš se bázní, ale je to bázeň radosti. Amen.
16.1.2022 Prčice
AP: Milost našeho Pána Ježíše Krista a láska Boží a přítomnost Ducha svatého se všemi vámi!
Pozdrav: Milé sestry, milí bratři, vítám vás v tuto 2. neděli po Zjevení Páně.
Introit: (Ž 119,29.36) Cestu lživou odvrať ode mne, Hospodine, a zákon svůj z milosti dej mi. Nakloň srdce mé k svědectvím svým a ne k lakomství. Amen
Píseň: 161 – Tebe, Bože, chválíme
Modlitba: Bože náš a Pane, tento den je tvůj den, je plný milosrdenství a dobroty. Opět nám to připomínáš, abychom se radovali, i když nám možná není do zpěvu. Jen s očima upřenýma na tebe se otevírají naše ústa a my zpíváme: ne o sobě, ne o světu, ale o tobě a tvých skutcích. Tvá láska, dobrota a milosrdenství ozařují všechno stvoření a my se díváme do dalších dnů s novou nadějí.
Děkujeme ti, že můžeme slyšet tvé Slovo, které nám dává novou odvahu do života. Dal jsi našemu životu dobrý smysl, když jsi nám ve svém evangeliu oznámil, že je nám odpuštěno. Můžeme žít jako svobodní lidé radostně a pokojně, tobě, Pane, ke cti a slávě a k našemu užitku.
Shromáždil jsi nás a tak jsme tady pospolu, abychom slyšeli, co nám chceš říct. Otevři nám uši i srdce. Nechť pocítíme, že se nás týkají tvé výroky, vyslovené ústy dávných proroků. V nich si nás odsoudil i omilostnil. Buď při nás svým svatým Duchem, dej, ať se nás tvé Slovo dotkne, ať nás vede a proměňuje. Amen
1čtení: Jb 42,1-6
Píseň: 688 - Odpusť
2čtení: Ž 130 kázání
Píseň: 397 – Radujme se vždy společně (1-8)
Ohlášky:
Píseň: 448 – Sláva buď tobě, Bože náš
Příml. modl.: Pane, prosíme tě, naplň naše srdce pravou úctou a bázní k tvému Jménu, abychom dovedli být tvými svědky všude, kde žijeme a kam přijdeme. Dej nám srdce čisté a upřímné. Nemáme nikoho, o koho bychom se mohli opřít tak jako o tebe. Nemáme jiné útočiště, jinou skálu, jiný pevný hrad. Ty jsi naší jedinou nadějí.
Prosíme tě za tvou církev, abys ji obživoval, upevňoval její víru a rozhojňoval bratrství a lásku k bližnímu. Buď se všemi, kdo procházejí zkouškami víry, kdo jsou v těžkém rozhodování. Posiluj ty, kdo nemocí. Pomoz unést úděl těm kdo nejsou ve svém životě spokojeni a šťastni. Pane, kolik je osamělých lidí, kterým nedovedeme pomoci nebo o nich ani nevíme – prosím tě, pomoz jim. Buď s vězni. Za ně za všechny tě prosíme, protože naše možnosti jsou omezené. Prosíme za moudrost pro státníky, aby chystali naší zemi a světu spravedlnost a pokoj a nám dej, abychom je k tomu svými slovy a skutky povzbuzovali.
Bože náš, k tobě se společně modlíme: Otče náš, …
Poslání: Zj 3,8: Vím o tvých skutcích. Hle, otevřel jsem před tebou dveře, a nikdo je nemůže zavřít. Neboť ačkoli máš nepatrnou moc, zachoval jsi mé slovo a mé jméno jsi nezapřel. Amen.
Požehnání:
Píseň: 450 – Již zpěv, prosby, kázání